Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Slídil / Kojot bez minulosti

Slídil / Kojot bez minulosti

kritika / Antonín Tesař / 22. 4. 2015

Podstatnou složkou vyznění Slídila jsou i určité prvky, které ve filmu chybí. Ať už vědomě, či bezděky jsou totiž z tohoto dramatu kritizujícího média a kapitalismus velmi důsledně vypreparované jisté znaky, které bychom od amerického žánrového narativního filmu pravděpodobně očekávali.

Sám režisér Dan Gilroy (jinak příležitostný scenárista, bratr úspěšnějšího Tonyho, se kterým napsal scénář k Bourneovu odkazu) mluví o tom, že se při natáčení v L.A. důsledně vyhýbali natáčení v centru města či v Hollywoodu, tedy v lokacích, jež místní filmaři využívají zdaleka nejvíce a které tak utvářejí mediální obraz města. Namísto toho se tvůrci zaměřili na méně luxusní oblasti předměstí. Volba způsobu snímání filmu, jemuž dominují scény nočních jízd ulicemi města, přitom rezonuje se zvoleným tématem. Zatímco denní pasáže se točily na 35mm film, noční scény zachytily digitální kamery Alexa s vysokým rozlišením. Záběry města jsou snímané s velkou hloubkou ostrosti a objektivy s krátkou ohniskovou vzdáleností, které prohlubují prostor. Všechna tato rozhodnutí souvisí s hlavní postavou. Hrdina Lou si buduje kariéru kameramana, který jezdí nočními ulicemi, poslouchá hlášení policejních vysílaček a potom jezdí natáčet místa činu vražd, zásahy při dopravních nehodách a podobně a své záznamy prodává televizním stanicím. Podobní bulvární zpravodajové samozřejmě používají lehké digitální kamery. Rozhodnutí související s hloubkou ostrosti a ohniskovou vzdáleností Gilroy zdůvodňuje tím, že chtěl asociovat Louův způsob pohlížení na svět, který připomíná pohled dravého zvířete vyhlížejícího svou kořist. Představitel Loua Jake Gyllenhaal dokonce svou postavu připodobnil ke kojotovi, což je prý také důvod, proč kvůli této roli výrazně zhubnul.

Zatímco se tyto formální prvky šťastně potkávají s narací, větší problémy nastávají uvnitř vyprávění samotného. Fakt, že Lou je silně odpsychologizovaná postava, by sám o sobě nemusel být až tak problematický. Právě jeho postava je centrem Gilroyovy kritiky bezohledného „kapitalistického“ přístupu, který si sebenespornější etický konflikt omlouvá prázdnými frázemi z manažerských příruček. Větší problém než absence jakýchkoli vnitřních konfliktů v jednání a uvažování hlavního hrdiny, je to, že i ostatní postavy jsou redukované jen na pár základních vlastností a že rozpory mezi nimi jsou velmi jednoduché a snadno čitelné. Oním základním chyběním, které formuje celé vyznění Slídila, je totiž téměř naprostá absence jakéhokoli soukromého života všech postav ve filmu. To je obzvlášť podivné v tradici amerického filmového dramatu, kde naopak obvykle ústřední konflikty vycházejí z rozporů mezi osobním a profesním životem postav.

Hrdinové Slídila ale zdá se žádné soukromí nemají. O Louovi víme jen to, že je sám, ale nic o jeho minulosti ani příčinách jeho striktně prospěchářského uvažování. U jeho kolegy Ricka se musíme spokojit s tím, že nedávno dokončil vysokou školu a zoufale potřebuje peníze. A velmi podobné je to i s ředitelkou zpravodajství Ninou, které Rick nosí své reportáže. Obzvlášť pozoruhodné je, jak se film vyhýbá veškerým detailům vztahu mezi Ninou a Louem. Z kontextu si snadno domyslíme, že Nina nakonec podlehla Louovu vyděračskému ultimatu, že pokud s ním nebude spát, tak s ní Lou ukončí veškerou spolupráci. Ale vůbec netušíme, co konkrétně ji k tomu vedlo, a především ve filmu není jediná scéna z jejich společných schůzek kromě té první, kde Lou svůj návrh přednese. Tento tah lze přitom jen těžko interpretovat jako záměrnou zámlku v duchu principu vyprázdněné narace. Informací totiž jako diváci dostáváme právě tolik, abychom se podivovali nad tím, jak to, že mezi oběma postavami panuje tak nepřirozeně dokonalá harmonie. A totéž platí i pro ostatní figury – čím více postupně podléhají Louovu šarmu, který je mimochodem vzhledem k jeho zjevně patolízalskému a asociálnímu chování dost nepochopitelný, tím více se zároveň mění ve stejně odlidštěné a nepřirozeně prázdné figurky. Slídil se tak stává svůdným, ale zároveň odcizujícím zážitkem, jako kdyby nám na působivé projížďce nočním městem dělal společnost protivně vlezlý, ale při tom dokonale anonymní průvodce.

Slídil (Nightcrawler, USA, 2014, IMDb)
Režie a scénář: Dan Gilroy, kamera: Robert Elswit, střih: John Gilroy, hudba: James Newton Howard, hrají: Jake Gyllenhaal, Rene Russo, Riz Ahmed, Bill Paxton, Ann Cusack, Michael Hyatt ad., 117 min., distribuce: H.C.E. (premiéra v ČR 29. 1. 2015).

Slídil (Nightcrawler, USA, 2014, IMDb)
Režie a scénář: Dan Gilroy, kamera: Robert Elswit, střih: John Gilroy, hudba: James Newton Howard, hrají: Jake Gyllenhaal, Rene Russo, Riz Ahmed, Bill Paxton, Ann Cusack, Michael Hyatt ad., 117 min., distribuce: H.C.E. (premiéra v ČR 29. 1. 2015).

Přečteno 1948x

Článek vyšel v časopise Cinepur #98, duben 2015.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
4 /2

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.

Hodnocení filmu

Slídil

****  CINEPUR (2.3)

****  ČTENÁŘI (2.8)


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #110

#110

duben 2017



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY kritika

American Honey / Leporelo sociální lyriky

Snowden / Velký bratr tě sleduje

Příchozí / Test hollywoodské gramatiky

Noční zvířata / Glamour estetika a žánrová transgrese

Frankofonie / Cesty umění

Rogue One / Ukradené plány na Star Wars pro dospělé

Červená želva / Sen o globálním jazyku

Paterson / Paterson z Patersonu


DALŠÍ Z RUBRIKY

Cannes: Debut z FAMU sklízí chválu za kameru a poutavé lokace

Člověk bestie / Rozpolcený

Cannes: Film Okja ze stáje Netflixu se hrál ve špatném formátu

Bergman se vrací. Vznikne dokument i film z jeho ostrova Fårö

Legenda o konci klasického princeznovského světa / Odvážná Vaiana

Autor filmu Kaili blues připravuje drama o tajemné ženě

Mezery identity / Moonlight

Festival v Cannes kvůli Netflixu změní soutěžní pravidla


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Wes Anderson / Melancholik v hračkářství

Červená želva / Sen o globálním jazyku

Lichožrouti / Každá ponožka se počítá

Vlk z Královských Vinohrad / O Němcovi a hostech

Nikdy nejsme sami / V pasti a v panoptiku


RUBRIKY

anketa (22) / český film (62) / český talent (32) / blu-ray (12) / cinepur choice (34) / dvd (116) / editorial (84) / fenomén (65) / festival (44) / fragment (18) / glosa (209) / horizont (29) / hudba (24) / kauza (33) / kniha (108) / komiks (9) / kritika (677) / minikritika (112) / nekrolog (1) / novinka (551) / objev (3) / pojem (36) / portrét (2) / profil (91) / reflexe (24) / report (89) / rozhovor (147) / scénář (4) / soundtrack (30) / téma (814) / televize (77) / tisková zpráva (1) / událost týdne (174) / video (2) / videoart (16) / videohra (48) / web (36) / zoom (146)

Cinepur #98 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #98, duben 2015

Z obsahu tištěného čísla:

Vítr v cárech paměti / Filmové algoritmy Sergeje Loznici (Jan Kolář, profil)

Lucie Sunková / Animace jako princip vzniku a zániku (Miroslava Janičatová, český talent)

South Park: The Stick of Truth / Společenstvo klacku (Antonín Tesař, videohra)

Svědectví vítězů o světě i rotterdamské soutěži (Viktor Palák, report)

Pestrobarvec petrklíčový: mezi Lubošem Fišerem a Broadcast (Jiří Špičák, soundtrack)

Editorial č. 98 / Má stát dotovat kinematografii nebo ne? (Jindřiška Bláhová, editorial)

+ více...