Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Interstellar / Neúprosné mizení světů

Interstellar / Neúprosné mizení světů

kritika / Tomáš Stejskal / 23. 2. 2015 / komentáře (1)

Největší a nejambicióznější konstruktér současného Hollywoodu Christopher Nolan vyměnil vnitřní světy Počátku za vnější vesmír a v nekonečných prostorech své nejnovější sci-fi Interstellar nachází opět nové možnosti, jak se vztahovat k času. Relativita hrála podstatnou roli už v Počátku, kde v různých úrovních snění ubíhal čas rozdílnou rychlostí, což vedlo především k dech beroucí hře s napětím i vyprávěním. Interstellar s plynutím času pracuje zcela opačně a místo konstrukce překvapivých univerz se soustředí na sepětí s tím jediným, který máme k dispozici.

Nolanova novinka se poprvé soustředí na rodinu a nikoli jen na osamělé, tragické mužské hrdiny uvízlé ve světě stínů, dvojníků či svých alternativních já (ponechme stranou, nakolik za to může prostě fakt, že scénář vychází z více než deset let starého scénáře Jonathana Nolana, psaného pro Stevena Spielberga). Zcela novou váhu dostávají také časové plány, které zde nevycházejí ze synchronizace různých rovin snu jako v Počátku, ale zakládají se na Einsteinově paradoxu dvojčat, podle nějž se během hodiny strávené ve vzdáleném vesmíru mezitím na Zemi odehraje mnoho let. Stejně jako se v Interstellaru poprvé propojují intimní a rodinné záležitosti s osudem celého lidstva, potkává se tu i rozum a logika s emocemi, které často v chladnějších a komplikovaněji, či lépe řečeno rychleji, vyprávěných starších snímcích nebyly tak patrné. Není-li třeba si tolik lámat hlavu s konstrukcí světa či vyprávění, mnohem více prostoru zůstává na to se o osud světa bát.

Nejde však o posun blíže k mainstreamovému Hollywoodskému vyprávění, na to je Interstellar příliš pomalý a neakční, a až příliš detailně se věnuje teoretickým fyzikálním problémům a jejich praktické aplikaci. Spíše se jedná o změnu perspektivy. Místo rozpadajících se světů Počátku sledujeme prostory obrovité, stálé a věčné, v nichž mnohem snáze vynikne tíha osudu, která leží na bedrech postav. Planety, které hrdinové v rámci mise na záchranu světa navštěvují, vyvolávají údiv i úžas díky skvělému designu podpořenému jak snímáním, tak soundtrackem Hanse Zimmera, ale jsou vlastně velmi blízké a uvěřitelné. Problémy spojené s cestováním nadsvětelnou rychlostí či s časovými paradoxy jsou sice předmětem mnoha knižních i filmových sci-fi, ale Nolanovi se daří osudovost a nevratnost vykonaného vykreslit velmi přesvědčivě.

Neřešitelné situace a otázka volby patří ke klíčovým prvkům Nolanových děl. V Interstellaru se opakovaně vrací otázka, zda upřednostnit osud celého lidstva či vlastní intimní a rodinné vztahy. Ovlivňuje nejen průběh celé mise, ale i úvodní Coopovo rozhodování, zda se na mezihvězdný let vydat. I v případě návratu, což je už od počátku možnost z kategorie zázraků, by se díky odlišnému plynutí času protagonista vrátil do světa, který už mu nepatří, v němž není doma. V Interstellaru se kosmické měřítko vztahuje na vše. Už nejde o rozhodování jednotlivce o tom, zda zachránit tu či onu osobu jako třeba v Temném rytíři. Základní volba se týká otázky, zda dožít ve starém světě a odepřít ho svým blízkým či se pokusit o vytvoření světa nového a zredukovat tak kontakt se vším doposud známým na mezihvězdné videohovory se stále méně povědomými bližními. Svět, který se v Interstellaru ztrácí před očima (či lépe řečeno mimo dosah smyslů a nakonec i lidské technologie), není konstrukcí architekta snů, ale tím, co dosud bylo jedinou známou realitou.

I díky tomuto specifickému sepětí dostává nepovedená akce na jedné z planet rozměry antické tragédie: s každou minutou pobytu na Zemi ubíhají celé roky a lidé i celý známý svět kdesi za horizontem mizí v toku času. Nejistoty, které se ve starších Nolanových filmech promítají do vykreslení postav či toku vyprávění, se v Interstellaru přesouvají do vykreslení celého univerza. To se sice nerozpadá lusknutím prstů jako sny v Počátku, ale o to neúprosněji a nenávratněji mizí.

Ve světle tohoto uvědomění ani zdánlivý happy end není tak jednoznačný a odlišný od melancholie a nejistot Nolanových starších děl. Pohled na svět, v němž se důvěra ve vědu a racionalitu propojuje s důvěrou ve volání srdce, sice vede k optimistickému vyústění, ale bolest z toho, že je nutné přijít o vše známé, zůstává v pozadí.

Interstellar (USA, Velká Británie, 2014, IMDb)
Režie: Christopher Nolan, scénář: Christopher Nolan, Jonathan Nolan, kamera: Hoyte Van Hoytema, střih: Lee Smith, hudba: Hans Zimmer, hrají: Matthew McConaughey, Jessica Chastain, Anne Hathaway ad., 169 min., distribuce: Warner Bros. CZ (premiéra v ČR 6. 11. 2014).

Interstellar (USA, Velká Británie, 2014, IMDb)
Režie: Christopher Nolan, scénář: Christopher Nolan, Jonathan Nolan, kamera: Hoyte Van Hoytema, střih: Lee Smith, hudba: Hans Zimmer, hrají: Matthew McConaughey, Jessica Chastain, Anne Hathaway ad., 169 min., distribuce: Warner Bros. CZ (premiéra v ČR 6. 11. 2014).

Přečteno 2811x

Článek vyšel v časopise Cinepur #97, únor 2015.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
3 /5

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.

Hodnocení filmu

Interstellar

****  CINEPUR (1.6)

****  ČTENÁŘI (3.3)


komentáře

    přepište kód:

Nyenor  (1.10.2015 20:06)

Memento, The Prestige a The Dark Knight jsou na druhém pólu Nolanovy tvorby. Pro mě velké zklamání.

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #119

#119

říjen 2018



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY kritika

Příběhy, které si vyprávíme / Lekce

Pod povrchem Teheránu / Teheránská tabu

Malý krok pro superhrdiny / Ant-Man a Wasp

Na pytlácké stezce za originalitou / Manifesto

Génius průměru / Deadpool 2

Hledisko oběti / Utøya, 22. července

Třetí rozměr dálnovýchodního leporela / Psí ostrov

Hvězdné války bez síly / Solo: Star Wars Story


DALŠÍ Z RUBRIKY

Zápas s řečí dějin / Jan Palach

David Lynch překlopil Twin Peaks do virtuální reality

Úvod k tématu 119: FAMU

Editorial 119: FAMU

My z Prahy / Jugoslávští filmaři z FAMU

Těch dlouhých dvacet let… / FAMU v období normalizace

(Ne)lehká cesta k debutu / Kariérní start absolventů katedry režie FAMU

Když realismus vítězí / Současné tendence filmů z FAMU


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Nikdo není bez viny / Zkouška dospělosti

Osamělá pouť perverzním rájem / Stát pevně

Na efemérních křídlech nezávislosti / festival Sundance

Sieranevada / Pohádky, rituály a rostoucí hlad

Sní androidi o erotických ovečkách? / Ex Machina


RUBRIKY

anketa (23) / český film (77) / český talent (33) / blu-ray (12) / cinepur choice (34) / dvd (121) / editorial (93) / fenomén (69) / festival (74) / fragment (18) / glosa (211) / horizont (29) / hudba (24) / kauza (33) / kniha (113) / komiks (10) / kritika (758) / minikritika (112) / nekrolog (1) / novinka (687) / objev (3) / pojem (36) / portrét (8) / profil (101) / reflexe (24) / report (103) / rozhovor (157) / scénář (4) / soundtrack (40) / téma (866) / televize (94) / tisková zpráva (1) / událost týdne (218) / video (2) / videoart (16) / videohra (57) / web (42) / zoom (152)

Cinepur #97 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #97, únor 2015

Z obsahu tištěného čísla:

Jakub Nepraš: světelný kinetismus současnosti (Sylva Poláková, český talent)

Frank / Kdo nemá masku, není normální (Jaromír Franta, kritika)

K oblakům vzhlížíme / Tvořivé chcípáctví po (severo)česku (Vladimír Tupáček, kritika)

Zmizení Eleanor Rigbyové / Rodinná tragédie, light verze (Táňa Zabloudilová, kritika)

Jaime Rosales: Vše, co vidíte, se stalo (Michal Hogenauer, profil)

Malej Quinquin / Dysfunkční detektivka (Antonín Tesař, televize)

+ více...