Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Přistupovat k Pohádkáři s předběžným despektem bylo velmi jednoduché. Podezření budil už fakt, že producenti do snímku obsadili modelku Evu Herzigovou, která se filmovému herectví příležitostně věnuje už od roku 1992, ale většinou ve vedlejších rolích nepříliš výrazných děl. Režisér Vladimír Michálek navíc po adaptacích Kafky, Demla nebo Hakla tentokrát sáhl po novele prominentní spisovatelky Barbary Nesvadbové.

V takovémto kontextu představuje Pohádkář vlastně docela milé překvapení. Prostor, který dostala Eva Herzigová, je významově marginální. Její repliky jsou omezené na minimum a těch několik situací, kdy ze sebe musí dostat více jednoduchých vět za sebou, je zachráněno střihem. Snímek proklamativně nechce být a naštěstí ani není klasickou červenou knihovnou, proto idyla zobrazená na plakátu filmu nakonec působí až podvratně. Knižní předloha plní pouze roli marketingového taháku, ostatně její nedějovost vycházející z povrchního tlachání o vlastních pocitech k filmovému zpracování příliš nevybízí. Scénář Marka Epsteina přejímá její syntaxi do té míry, že se děj sice točí kolem tragicky otřepaného milostného trojúhelníku, ale nahlíží jej zvenčí díky postavě detektiva. Ta se mimochodem poněkud potácí mezi polohou člověka mimo život takzvaně vyvolených a žánrovou entitou.

Ačkoli přítomnost Herzigové vyznívá jako vypočítavý tah, propůjčuje filmu ve sterilním prostředí českého hraného filmu alespoň náznak originality. S dávkou ironie se totiž dá říct, že jde alespoň o novou tvář, která kontrastuje s obsazením obou jejích hlavních hereckých partnerů. V době, kdy se konečně prosazují méně provaření herci z progresivnějších pražských nebo brněnských divadelních scén, působí další variace Jiřího Macháčka na roztomilého alfasamce a Ani Geislerové na inteligentní sexuchtivou třicátnici čím dál otřepaněji. Neustále se opakující obsazování stále stejných herců do v zásadě stále týchž rolí už připomíná prvorepublikový přístup ke castingu založený na ustáleném figurkaření Theodora Pištěka, Antonie Nedošínské a hrstky dalších důvěrně známých tváří.

V poměrech současné domácí kinematografie příliš nepřekvapí ani to, do jaké míry je Pohádkář v zajetí product placementu. Jsme zvyklí, že hrdinové českých filmů poslouchají převážně jednu konkrétní rádiovou stanici, čtou konkrétní denní tisk a jejich bytí podkreslují zprávy hlásané konkrétní televizní stanicí. Mára, Dana, Karla ani kapitán Rott očekávatelně nejsou výjimkou. Vzhledem k hlavnímu sponzorovi Pohádkáře navíc častěji platí – rychle, pohodlně a samozřejmě kreditní kartou. Především posledně jmenovaná postava k ostentativnímu projetí karty čtečkou sahá téměř vždy za situace, kdy se její život nebo vyšetřování posune od jedné polohy ke druhé. Reklama se tak v současném českém filmu dost možná poprvé stává jedním ze spoluhybatelů vyprávění.

Přesto by nebylo adekvátní přirovnávat Michálkův film ke starší adaptaci Nesvadbové Bestiář od Ireny Pavláskové. Minimálně po stránce řemeslné, hlavně co do způsobu snímání a práce se zvukem, totiž Pohádkář snese i srovnání se zahraniční produkcí. Jeho pojetí partnerských vztahů je ale podobně problematické. V Bestiáři se do mysli a hlavně kalhotek hrdinky Karly dostali pouze muži zatížení různými typy obsesí. I svobodný kriminalista Rott, žijící de facto pod zemí a po večerech unikající do virtuálních světů dětinských videoher, vedle nich působí uvěřitelně a civilně. Osobně si nedovedu dost dobře představit ženu, která se s Karlou ztvárněnou Danicou Jurčovou dokázala ztotožnit. To Mára se mezi oběma psychicky nestálými nápadnicemi pohybuje natolik přirozeně, že se z dopředu proklamované záporné postavy stává spíše tou jedinou „normální“.

O Vladimíru Michálkovi se dlouho v rámci polistopadové kinematografie hovořilo jako o určité jistotě, záruce alespoň základní kvality v záplavě braku. Jeho předchozí film Posel doplatil v první řadě na uspěchané přeřazení z původně zamýšlené televizní obrazovky na plátna kin. Až Pohádkář proto znamená těžce vyvratitelné tvůrčí zaváhání. Režisér se dokázal vyvarovat některých nesnází, se kterými bylo pozadí vzniku filmu spojené, jenže ani zdaleka ne všech.