Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Jimmy P. / Rozpačitá psychoterapie

Jimmy P. / Rozpačitá psychoterapie

kritika / Michal Böhm / 10. 2. 2015

Americký debut francouzského režiséra Arnauda Desplechina si odbyl svoji premiéru v hlavní soutěži Cannes již minulý rok. O auru jisté exkluzivity tak stačil za svoji více než roční existenci již dávno přijít. Už na základě divácké odezvy v zahraničí je navíc patrné, že ve filmografii Desplechina jde spíše o podprůměrný snímek. Proto je z hlediska distribuční strategie společnosti Artcam zarážející, že se Jimmyho P. rozhodla do českých kin přivést s takovým zpožděním.

Film s podtitulem Psychoterapie prérijního indiána spadá do kategorie psychoanalytických, konverzačních dramat, předkládajících dvojí konflikt v různých časových rovinách. V současnosti se psycholog – v našem případě francouzský etnolog amerických Indiánů a psychoanalytik Devereux (Mathieu Amalric) – snaží léčit svého pacienta – Indiána kmene Blackfoot (Benicio del Toro) – trpícího duševním traumatem. Vzájemný vztah doktora a pacienta utváří první konflikt, zatímco druhý se odehrává v pacientově minulosti, jež se manifestuje v jeho vzpomínkách a snech. Právě prostřednictvím snů se také zpřítomňují události, jež pacienta do psychických problémů uvrhly. Hlavním nedostatkem Desplechinova snímku je, že žádný z konfliktů neoplývá očekávanou dynamikou, zásadnějším vývojem a překvapivou pointou.

Narativní rozpačitost Jimmyho P. působí až dojmem rezignace na důsledné psychologické drama. Snímek se utápí v nedramatické popisnosti skutečné Devereuxovy vědecké studie, která posloužila jako předloha snímku. Celkový dramatický důraz je kladen na rozhovory, které ovšem postrádají napětí mezi postavami a jejich repliky nacházejí často jen ilustrativní filmovou oporu. Je až zarážející, kolikrát v celém filmu zcela zbytečně zazní otázka, na kterou tazatel nedostane jinou odpověď než „To nevím.“ Když pak v závěru například pacient vychovaný v katolické víře vyčítá ateistickému doktorovi, že ho odvrátil od Boha, odvolává se tím ke dvěma větám, které zazněly bez jakéhokoli důrazu v první půlhodině. Ze sledování těchto sezení divák nemůže mít jiný než mdlý emotivní dojem, což platí i pro film jako celek.

Desplechinova neschopnost vybudovat poutavý vztah svých dvou protagonistů je o to překvapivější, že ve svém předchozím snímku Vánoční příběh dokázal rozvíjet psychologickou drobnokresbu celé plejády postav i složitou síť jejich vzájemných vztahů a přitom nekladl takový důraz na dialogy jako v případě Jimmyho P.. Flashbacky a vizuální ztvárnění Jimmyho snů přitom dokazují, že režisérova síla spočívá právě ve schopnosti podmanivě ztvárňovat sekvence, které jsou průběžně deformovány myslí a stavem prožívajícího subjektu. Svojí pozoruhodnou skladbou, svícením a hlavně užitím nadsázky působí na diváka osvěžujícím dojmem. Bohužel jich je ve filmu poskrovnu.

Příliš rozvinuté nejsou ani motivy odkazující k širšímu kontextu doby, ve které se děj odehrává. Názor, že film subtilním způsobem vypovídá něco o době po 2. světové válce, ať už o společenské situaci původních obyvatel Ameriky či stavu psychoanalýzy, také působí jako nezasloužená nadinterpretace díla, v němž jsou tyto motivy zpracovány velmi sporadicky a téměř výhradně verbálně. Zcela mimo kontext samotného děje potom stojí informace, kterou uvádí český distributor v anotaci a která tvrdí, že se „Devereux zapíše do dějin psychologie jako ten, kdo definoval posttraumatický syndrom, postihující válečné veterány.“ K tomu ve filmu ovšem vůbec nedojde. Zcela redundantní je naopak rozvinutá vedlejší linie sledující návštěvu Devereuxovy milenky. Nevytváří totiž žádnou paralelu k hlavnímu ději a působí spíše jako romantický motiv prosakující z autorových předchozích děl. Desplechin tu zbytečně fabuluje, místo aby odhalil jiné zajímavější aspekty života a díla reálné postavy průkopníka etnopsychiatrie George Devereuxe.

Pro celý film je pak emblematická jedna z mnoha rozprav, kde je otázka „Jak se vůbec pozná, kdy taková psychoanalýza vlastně končí?“ (ne)zodpovězena slovy „Jak to mám vědět?“ Podobně se po svém smyslu a závěru ptá i celý film, ve kterém je dramaturgicky možné například i to, že se symptomy nemoci, jež uvedly v chod celý děj, před jeho koncem znenadání po celkové léčbě vrátí a postavy nad tím pouze mávnou rukou.

Jimmy P. (USA, Francie, 2013, IMDb)
Režie: Arnaud Desplechin, scénář: Arnaud Desplechin podle knihy George Devereuxe Reality and Dream, kamera: Stéphane Fontaine, střih: Laurence Briaud, hudba: Howard Shore, hrají: Mathieu Amalric, Benicio del Toro, Gina McKee ad., 117 min., distribuce: Artcam (premiéra v ČR 4. 12. 2014).

Jimmy P. (USA, Francie, 2013, IMDb)
Režie: Arnaud Desplechin, scénář: Arnaud Desplechin podle knihy George Devereuxe Reality and Dream, kamera: Stéphane Fontaine, střih: Laurence Briaud, hudba: Howard Shore, hrají: Mathieu Amalric, Benicio del Toro, Gina McKee ad., 117 min., distribuce: Artcam (premiéra v ČR 4. 12. 2014).

Přečteno 2480x

Článek vyšel v časopise Cinepur #97, únor 2015.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
3 /1

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.

Hodnocení filmu

Jimmy P.

****  CINEPUR (1.5)

****  ČTENÁŘI (3)


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #118

#118

srpen 2018



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY kritika

Nadechnout se k dospělosti / Nic jako dřív

Opékání špekáčků s Vladem / Mečiar

Východ-Západ / Švéd v žigulíku

Veselá bída svobody / The Florida Project

Soukromé masakry / Nikdys nebyl

Wakanda je to místo / Black Panther

Skica kmitavých pohybů / Nit z přízraků

Je lepší promluvit, nebo zemřít? / Dej mi své jméno


DALŠÍ Z RUBRIKY

Úvod k tématu 118: Neonoir

Z amerického remaku Toniho Erdmanna odstoupil Jack Nicholson

Gangy Berlína / Noirové vlivy v seriálu Babylon Berlín

Sladké ptáče nevinnosti / Revidovaný obraz femme fatale ve filmech Stevena Soderbergha

Hranice postmoderního neonoiru ve filmech Hra, Smrtihlav a Memento

Bar jménem TechNoir / Virtuální realita noirového subžánru

Film noir znovuzrozený / Počátky neonoiru v Americe

Šťavnatý realismus Piera Paola Pasoliniho


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Lepší zůstat vně / Berlinale 2018

Berlinale: Z českých filmů nejvíc zaujal dokument Až přijde válka

Berlinale: Politika zatím ustupuje hvězdám z červeného koberce

Zabijácké zvíře na lovu / Safari

Feťácký nihilismus pro starší a pokročilé / T2 Trainspotting


RUBRIKY

anketa (23) / český film (77) / český talent (33) / blu-ray (12) / cinepur choice (34) / dvd (121) / editorial (92) / fenomén (69) / festival (70) / fragment (18) / glosa (211) / horizont (29) / hudba (24) / kauza (33) / kniha (112) / komiks (10) / kritika (749) / minikritika (112) / nekrolog (1) / novinka (676) / objev (3) / pojem (36) / portrét (7) / profil (100) / reflexe (24) / report (101) / rozhovor (156) / scénář (4) / soundtrack (39) / téma (860) / televize (92) / tisková zpráva (1) / událost týdne (212) / video (2) / videoart (16) / videohra (56) / web (42) / zoom (152)

Cinepur #97 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #97, únor 2015

Z obsahu tištěného čísla:

Jaime Rosales: Vše, co vidíte, se stalo (Michal Hogenauer, profil)

Editorial č. 97 / Žebříčky a kritická role filmového časopisu (Jindřiška Bláhová, editorial)

Rozhovor s Jaime Rosalesem / Film nesmí být snížen na myšlenku (Michal Hogenauer, rozhovor)

Láska je láska (Matěj Nytra, dvd)

Úvod / Akce! (Lukáš Skupa, téma)

Leviatan / Pod nebem satanovým (Kamila Dolotina, kritika)

+ více...