Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Rozhovor s Angelou Schanelec / Myslet na publikum mi nedává smysl

Rozhovor s Angelou Schanelec / Myslet na publikum mi nedává smysl

Ein Gespräch mit Angela Schanelec / Auf das Publikum Rücksicht zu nehmen ist sinnlos?

téma / rozhovor: Das Kino / Markéta Giblová / 10. 1. 2015

Německou režisérku Angelu Schanelec provází pověst radikální autorky s nekompromisními názory nejen na filmovou estetiku. V rozhovoru, který byl pořízen při její návštěvě loňského festivalu Fresh Film Fest, tento svůj status jednoznačně potvrdila. Schanelec se s neskrývanými pochybami vyjádřila nejen o existenci toho, čemu říkáme Berlínská škola, ale také o nutnosti brát během realizace filmu jakýkoliv ohled na publikum nebo o možnosti snadného získání peněz na natáčení artové tvorby v současném Německu. To je možná i důvod, proč od vzniku jejího posledního celovečerního snímku Orly uplynuly už více než čtyři roky.


Býváte označována za jednu z hlavních představitelek tzv. Berlínské školy. Cítíte se tak? Nebo je to jen nálepka vytvořená kritikou?

Vlastně je to spíš nálepka. Já osobně se necítím být členem čehokoliv. Na druhou stranu – asi by pro nás bylo mnohem jednodušší, pokud by něco jako Berlínská škola skutečně existovalo. Chápu snahu kritiků pojmenovat nějaké hnutí, sledovat jeho vývoj a čekat, jak skončí. Nicméně si nemyslím, že bychom Thomas (Arslan – pozn. aut.), Christian (Petzold – pozn. aut.) a já měli tolik společného, jak se někteří domnívají. Rozhodně jsme nebyli navzájem propojeni tak, že bychom o něčem debatovali, diskutovali a ovlivňovali se.

Znamená to, že ani ostatní se k Berlínské škole nehlásí nebo nenavazují na styl vašich filmů?

Těžko říct, nemělo by se to takto zobecňovat. V Německu samozřejmě existuje skupina lidí, kteří se zajímají o práci jiných. Řekla bych, že vzniklo něco jako „druhá generace“. Benjamin Heisenberg a Christoph Hochhäusler jsou si blíž, než jsme kdy byli my – Christian, Thomas a já. Mám pocit, že tahle další generace si je mnohem bližší. Víc spolupracuje, víc diskutuje o tom, co vlastně tvoří. Jak jsem už říkala – tohle jsme s Christianem a Thomasem nikdy nedělali.

Pod pojmem „hnutí“ si tedy představujete spíš společnou diskuzi než propojení dejme tomu na základě stylu?

Pokud chcete hledat spojení na základě filmového stylu, musíte nutně zobecňovat a zjednodušovat. Jen když porovnáte poslední filmy, které natočil Thomas, Christian a já, zjistíte, že jsou naprosto rozdílné. Nedomnívám se, že by existoval nějaký obecný styl.

V německém filmu se od 70. let začaly objevovat výrazné ženy jak na plátně, tak za kamerou. Měla na vás vliv práce režisérek jako Margarethe von Trotta, Helma Sanders-Brahms nebo Ulrike Ottinger?

Ne, to opravdu ne.

Existuje podle vás vůbec něco jako „ženská kinematografie“?

Určitě. Ale otázkou zůstává, co si pod tímto pojmem představit. Jsem žena, ale to ještě neznamená, že je důležité přemýšlet nad mou ženskou stránkou. Prostě přistupuji k filmu tak, jak přistupuji. Těžko říct, jestli by to bylo jiné, kdybych byla muž. Z hlediska „ženské kinematografie“ se můžeme bavit o tom, jaká témata ženy zaznamenávají, jaký mají na tato témata pohled a podobně. Kdybych já chtěla bojovat za ženská práva, nedělala bych to prostřednictvím filmu. Za nic nebojuji. Snažím se ukázat něco, co je pravdou života. To ale není feminismus. Filmy dělám proto, abych vyjádřila samu sebe. Neexistuje žádný jiný způsob, jak to sdělit. Pokud bych zvolila slova, napsala bych je na kousek papíru. S filmem je to ale jiné, tohle médium mi plně vyhovuje.

Zastavila bych se ještě u stylu vašich filmů, který je dosti nekonvenční například co se týče práce s prostředím nebo kamerou. Myslíte při psaní scénáře nebo při natáčení na to, jak bude vaše filmy vnímat publikum?

Já jsem publikum. Jsem přesvědčena o tom, že jsem naprosto normální a obyčejná. Když točím film, mohu se zeptat pouze sama sebe, jestli ho chci vidět. Kdo je vlastně publikum? Když se začnete ptát lidí, co mají rádi a co se jim líbí, dostanete tolik různých odpovědí! Myslet na publikum mi nedává smysl. Vnímám samu sebe jako někoho normálního. Jsem normální, nejsem jiná než ostatní. Navíc, já jsem ta, která za film zodpovídá, musí se líbit mně. Musím si říct – dobře, tohle chci dělat.

Několikrát jste ve svých filmech režírovala samu sebe. Je to pro vás jednodušší, nebo naopak složitější přepínat mezi funkcemi režisérky a herečky?

Nehraji příliš často. Udělala jsem to pouze dvakrát (Odpoledne, Nachmittag z roku 2007 a Štěstí mé sestry, Das Glück meiner Schwester z roku 1995 – pozn. aut.). Poprvé to nebyl ani záměr, jen se mi nepodařilo najít nikoho, kdo by splňoval mé představy, jak má daná postava vypadat. Bylo to zkrátka nejjednodušší řešení i co se týče kooperace s dalšími herci.

Mohla byste stručně říct, jak obtížné je v současné době v Německu sehnat peníze na typ filmů, které sama natáčíte?

Není to lehké. Vlastně je to čím dál tím těžší a hlavní zůstává spolupráce s televizí.

Die deutsche Regisseurin Angela Schanelec wird von dem Image begleitet eine radikale Autorin zu sein, die bei ihrer Meinung keine Kompromisse eingeht und dabei ist keineswegs nur von ihrer Ästhetik im Film die Rede. In einem Interview für Cinepur, das aus Anlass ihres Besuches am Filmfestival Fresh Film Fest 2013 durchgeführt wurde, wurde dieses Image zweifellos bestätigt. Schanelec scheut nicht davor ihre Zweifel zu äußern, wenn es um die Existenz der Berliner Schule geht, die Notwendigkeit das Publikum bei der Umsetzung eines Films einzusetzen oder Gelder für alternative Filme in der heutigen Bundesrepublik einzutreiben. Vielleicht liegt es auch daran, dass seit ihrem letzten Spielfilm Orly bereits mehr als vier Jahre vergangen sind.


Sie werden als eine der wichtigsten Vertreterinnen der Berliner Schule bezeichnet. Stimmen Sie dem zu? Oder wurden Sie da einfach von Filmkritikern so abgestempelt?

Ich würde sagen, dass ich hier einfach abgestempelt wurde. Ich selbst sehe mich nicht so, dass ich zu überhaupt irgendeiner Gruppe gehören würde. Andererseits – wäre es für uns viel einfacher, wenn es so etwas wie eine Berliner Schule wirklich gäbe. Ich kann es gut nachvollziehen, dass die Kritiker einer bestimmten Bewegung einen Namen geben wollen, damit sie ihre Entwicklung beobachten und auf ihr Ende warten können. Ich denke jedoch, dass weder Thomas (Arslan – Anm. der Redaktion), Christian (Petzold – Anm. der Redaktion) und ich so viel gemeinsam hätten, wie einige meinen. Auf jeden Fall sind wir nicht annähernd so untereinander vernetzt, dass wir über etwas diskutieren oder uns gar beeinflussen würden.

Das heißt also, dass sich auch die anderen nicht zur Berliner Schule bekennen oder auf ihren Filmstil aufbauen?

Das kann man nicht so einfach sagen. Außerdem sollte man das auch nicht verallgemeinern. Klar, in Deutschland gibt es eine Gruppe die sich für die Arbeit anderer interessiert. Ich würde sagen, dass hier so eine Art „zweite Generation“ entstanden ist. Benjamin Heisenberg und Christoph Hochläuser stehen sich näher, als wir, Christoph, Thomas und ich, es je waren. Ich habe den Eindruck, dass sich die nachfolgende Generation viel näher steht. Sie arbeitet viel häufiger zusammen, diskutiert über ihre Arbeit. Wie gesagt, das haben Christian, Thomas und ich nie gemacht.

Bei dem Begriff „Bewegung“ denken Sie also eher an eine gemeinsame Diskussion, als eine gewisse Verbindung, z.B. basierend auf einem gemeinsamen Filmstil?

Wenn Sie eine Verbindung bezüglich des Filmstils suchen, dann ist eine Vereinfachung und Verallgemeinerung dringen notwendig. Schon allein beim Vergleich unserer letzten Filme (von Thomas, Christian und mir) stellen Sie fest, dass diese gänzlich unterschiedlich sind. Mir ist kein allgemeiner Stil bekannt.

Seit den siebziger Jahren tauchten in der Filmbranche, vor und hinter der Kamera, besondere Frauen auf. Hat Sie die Arbeit von Regisseurinnen wie Margarethe von Trotta, Helma Sanders-Brahms oder Ulrike Ottinger auf irgendeine Weise beeinflusst?

Nein, keineswegs.

Glauben Sie denn, dass es eine Art „feminine Kinematographie“ überhaupt existiert?

Auf jeden Fall. Trotzdem bleibt die Frage im Raum, was man sich darunter vorstellen sollte. Ich bin eine Frau, aber das heißt noch lange nicht, dass es wichtig ist über die eigene feminine Seite nachzudenken. Ich gehe einfach an einen Film heran, ohne darüber nachzudenken. Es ist schwer zu sagen, ob meine Herangehensweise als Mann anders wäre. Bezüglich der „femininen Kinematographie“ kann eher ein Diskurs darüber geführt werden, mit welchen Themen sich Frauen beschäftigen und welche Stellung sie dazu einnehmen. Wenn ich für Frauenrechte kämpfen wollte, dann würde ich dafür nicht das Medium Film nuten. Ich kämpfe ja nicht für etwas. Ich mache Filme, um sich selbst auszudrücken. Es gibt keine andere Form der Mitteilung. Würde ich Worte wählen, dann stünden Sie auf einem Stück Papier. Aber mit dem Film ist es etwas anderes, mit diesem Medium bin ich vollkommen zufrieden.

Ich würde gerne noch zurück zu ihrem Filmstil kommen, denn ich als sehr unkonventionell bezeichnen würde. Das bezieht sich vor allem auf ihre Arbeit mit dem Umfeld oder auch mit der Kamera. Denken Sie beim Drehbuch schrieben oder beim Drehen darüber nach, wie ihre Filme auf das Publikum wirken?

Ich bin das Publikum. Ich bin davon überzeugt, dass ich ziemlich normal und einfach bin. Wenn ich einen Film drehe, dann kann ich mir lediglich die Frage stellen, ob ich diesen Film sehen möchte. Wer ist eigentlich das Publikum? Sobald Sie anfangen einige Leute zu fragen, was ihnen gefällt, dann sind die Antworten so vielseitig! Ans Publikum zu denken halte ich für sinnlos. Ich nehme mich selbst als ziemlich normal wahr. Ich bin normal und unterscheide mich nicht von den anderen. Außerdem bin ich für den Film verantwortlich und mir muss der Film gefallen. Ich muss mir sagen: Gut, das möchte ich machen.

Wiederholt waren Sie in ihren Filmen Regisseurin und Schauspielerin zugleich. Ist es für Sie dann einfach oder eben schwieriger zwischen den zwei Rollen – Regisseurin und Schauspielerin - zu springen?

Ich spiele gar nicht so oft. Ich habe es zweimal so gemacht. (Nachmittag, 2007 und Das Glück meiner Schwester, 1995. Anm. d. R.). Beim ersten Mal war es auch gar keine Absicht. Mir ist es einfach nicht gelungen, jemanden zu finden, der meine Vorstellungen von der Figur erfüllt. Es war einfach die beste Lösung auch was die Zusammenarbeit mit den anderen Schauspielern angeht.

Könnten Sie vielleicht noch kurz darüber berichten, wie schwierig es derzeit ist, finanzielle Unterstützung für ihre Art von Film zu bekommen?

Es ist überhaupt nicht einfach. Um ehrlich zu sein, wird es sogar immer schwieriger und deshalb steht die Arbeit mit dem Fernsehen im Mittelpunkt.

Přečteno 1751x

Článek vyšel v časopise Cinepur #96, prosinec 2014.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Zatím nikdo nehodnotil.

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.


komentáře

    přepište kód:

DALŠÍ WORKSHOPY

Visegrád po revoluci (téma čísla 85) Filmové dědictví (téma čísla 102)

POPIS PROJEKTU

Das Kino: současný německý film

Německá kinematografie zblízka
(workshop)

Cinepur #96 Německá kinematografie zblízka / Mezinárodní workshop Cinepuru na Das Filmfestu

ČLÁNKY ONLINE


RUBRIKY

anketa (22) / český film (62) / český talent (32) / blu-ray (12) / cinepur choice (34) / dvd (117) / editorial (85) / fenomén (66) / festival (48) / fragment (18) / glosa (209) / horizont (29) / hudba (24) / kauza (33) / kniha (108) / komiks (9) / kritika (686) / minikritika (112) / nekrolog (1) / novinka (562) / objev (3) / pojem (36) / portrét (3) / profil (93) / reflexe (24) / report (91) / rozhovor (148) / scénář (4) / soundtrack (31) / téma (820) / televize (78) / tisková zpráva (1) / událost týdne (177) / video (2) / videoart (16) / videohra (49) / web (37) / zoom (146)