Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Bavorsko, moje vlast / Současný německý heimatfilm

Bavorsko, moje vlast / Současný německý heimatfilm

Heimatfilm

téma: Das Kino / Josef Grübl / 23. 12. 2014

Heimatfilmy zastupují v německé kinematografii prototyp trvanlivé a divácky oblíbené žánrové tvorby, která má za sebou velmi dlouhou a zajímavou historii. Rozhodně se však nedá říct, že by heimatfilmy patřily minulosti – tyto lokálně specifické snímky vznikají i v současnosti, přičemž centrem jejich produkce je Bavorsko. Tamější tvůrci jako Marcus H. Rosenmüller, Joseph Vilsmaier nebo Hans Steinbichler s úspěchem navazují na odkaz tradičního žánru, úzce spjatého s prostředím venkova. Rozvoj heimatfilmu jednadvacátého století je přitom rozhodujícím způsobem podmíněn systematickou grantovou podporou.

Hausham je obec v bavorském podhůří, nacházející se padesát kilometrů jižně od Mnichova. Zatímco ještě před pár lety toto místo sotva někdo znal, dnes se s ním spojuje tvář mladého bavorského kina. Marcus H. Rosenmüller, v současnosti nejúspěšnější režisér působící v bavorském regionu, si dokonce záměrně přidal své rodiště do jména. Prostřední iniciála H odkazuje právě k Haushamu a má zdůrazňovat jeho sepětí s domovem, které je pro heimatfilmy typické. Rosenmüllerovi se podařilo oslnit publikum rozvernými komediemi, jež oslavují život a v nichž postavy mluví bavorským nářečím. Jeho tvorba je dokladem toho, že i v 21. století lze dosáhnout úspěchu s regionálně pojatými filmy.

Zatímco hollywoodská studia se se svými velkorozpočtovými produkcemi orientují na stále širší, globálnější publikum, někteří němečtí filmaři volí strategii opačnou – objevují lokální témata, jež mají šanci uspět u specifických segmentů publika. V současné německé kinematografii tak vznikají velkoměstské filmy z Berlína, Mnichova a Hamburgu, „gaunerské“ komedie z Porůří nebo východoněmecké filmy pro děti. Nejpozoruhodnější se však zdá právě vítězné tažení filmů z Bavorska, přičemž výrazný podíl má na tomto trendu Rosenmüller. V uplynulých osmi letech natočil deset filmů, čímž se zařadil mezi nejproduktivnější německé režiséry.

Znovuobjevený heimatfilm

Rosenmüllerův celovečerní debut Kdo dřív umře, je déle mrtvý (Wer früher stirbt, ist länger tot, 2006) se odehrává v malé bavorské vesnici a osvěžujícím fraškovitým způsobem vypráví o jedenáctiletém chlapci, který sní o nesmrtelnosti. Kvůli jeho snu se však musí se svým životem rozloučit rozličná domácí zvířata a také babička ze sousedství – chlapec totiž mnohé výroky dospělých bere doslova. Režisér propojuje prvky lidového divadla se surrealistickými snovými výjevy a začleňuje do vyprávění groteskní gagy a žánrové citace. S trochou nadsázky bychom mohli styl snímku popsat jako kdyby Laurel a Hardy spolupracovali s Françoisem Truffautem nebo Emirem Kusturicou.

Film je zároveň pevně spjat s prostorem a jazykem Rosenmüllerova rodného kraje. Na premiéře v létě 2006 režisér přímo prohlásil: „V mém filmu se mluví nářečím a odehrává se v mojí vlasti. Proto je to také heimatfilm.“ Jedná se o celkem odvážný výrok už jen proto, že mnoho diváků si heimatfilm dodnes spojuje s kýčovitou idylou filmů 50. let. Heimatfilm se řadí k nejtrvanlivějším a divácky nejúspěšnějším německým žánrům, který má kořeny v kultuře 19. století a ve své klasické podobě nabízí sentimentální a značně idealizovanou reprezentaci prostředí venkova a jeho obyvatel. Pro tyto snímky bývala typická „pohlednicová estetika“ – často se odehrávaly ve spektakulární horské krajině a jejich tvůrci neusilovali o reálný popis událostí. V poválečné době byly nesmírně populární filmy jako Schwarzwaldmädel (Dívka z černého lesa, 1950) nebo Grün ist die Heide (Zelená je louka, 1951), které propagovaly čirou únikovost. Teprve v 70. a 80. letech se v rámci Nového německého filmu objevily první snahy o revizi tradičních konvencí heimatfilmu např. v dílech Herberta Achternbusche nebo Josefa Rödla. Dlouhou dobu však trvalo, než diváci rozpoznali, že nové heimatfilmy už nemají s těmi starými příliš společného. Rosenmüller přitom není jediným mladým filmařem, který se pokusil znovuobjevit tento žánr pro současné publikum.

Snímek Kdo dřív zemře, je déle mrtvý zhlédly v kinech bezmála dva milióny diváků a stal se jedním z nejúspěšnějších německých filmů roku 2006. Daný výsledek je o to pozoruhodnější, že kvůli specifickému nářečí a pro nebavorské publikum nezvyklému až exotickému humoru byl Rosenmüllerův film k vidění skoro jen v bavorských kinech.

Kmotřička smrt a sex po telefonu

Od té doby vznikalo v Bavorsku, které je druhou největší spolkovou zemí Německa s dvanácti milióny obyvateli, stále více filmů v nářečí. Jejich úspěch spočíval především v sympaticky vyhlížejících postavách, humoru a zužitkování lokálního venkovského koloritu. Např. mnichovský režisér Joseph Vilsmaier adaptoval v roce 2008 oblíbenou divadelní hru Die Geschichte vom Brandner Kaspar (Příběh Brandnera Kaspara) o staříkovi, který uzavře sázku se smrtí a získá dalších jednadvacet let života. Film se stal jedním z největších komerčních úspěchů celé Vilsmaierovy kariéry. Milión diváků oslovil o tři roky později také příběh trojice dam z východních Bavor – snímek Eine ganz heiße Nummer (Žhavé číslo) se odehrává v Bavorském lese poblíž českých hranic a vypráví o třech prodavačkách, které chtějí zabránit hrozícímu krachu vlastního obchodu s potravinami tím, že začnou provozovat finančně lukrativní službu sex po telefonu.

Aktuálně lákají publikum do kina dobrodružství bavorského vesnického policisty Franze Eberhofera. Kriminální komedie Dampfnudelblues (Blues nudlí na páře, 2013) čerpá ze stejnojmenné knižní předlohy Rity Falk, která je oblíbená především v Bavorsku. Snímek režiséra Eda Herzoga se stal v loňském roce patrně největším překvapením letní filmové sezóny. Ačkoliv nikdo původně nepočítal s výrazným diváckým ohlasem, film se udržel na programech kin několik měsíců. Proto bylo rychle rozhodnuto natočit pokračování. Snímek Winterkartoffelknödel (Zimní bramborové knedlíky) měl premiéru v říjnu 2014 a jen za několik týdnů předstihl v celkových výsledcích svého předchůdce.

Zmiňovaný typ filmů se těší masivní popularitě především ve venkovských regionech. Novodobé heimatfilmy přitahují publikum nejen svým komediálním potenciálem, ale také proto, že pracují s motivy vlastenectví, tradice a rodiny – tedy s hodnotami, o něž diváci v době, kdy se (nejen bavorská) společnost stala konzervativnější, znovu projevují zájem. Za svůj úspěch vděčí tyto snímky dále i tomu, že si je navzájem doporučují přátelé a známí. V tomto případě skutečně platí, že neexistuje lepší forma propagace než „šeptanda“, díky níž se bavorským filmům daří i finančně. Nakonec se totiž hrají z větší části pouze v Bavorsku, většina ostatních Němců je nemá možnost vidět v kině.

...vlast je tam, kde to bolí“

I když se z předešlých odstavců zdá, že všechny současné bavorské filmy spoléhají z žánrového hlediska především na humor, nemusí to být vždy pravidlem. V posledních letech vznikly i dramatické filmy o bavorských lidových legendách (např. Rosenmüller zpracoval v roce 2008 ve snímku Räuber Kneißl osudy legendárního zbojníka Mathiase Kneissla) nebo o bavorských tradicích (třeba snímek Kasimir und Karoline z roku 2011 – milostný příběh situovaný do prostředí mnichovského Oktoberfestu). Nicméně, dramatické náměty se prosazují u publika mnohem hůře. Zajímavě obsazený, vysokorozpočtový životopisný Ludvík II. Bavorský (Ludwig II) o bavorském pohádkovém králi z roku 2012 propadl. Podobně ani produkčně nákladný dokumentární projekt Josefa Vilsmaiera Bavaria – Traumreise durch Bayern (Bavaria – Cesta snů Bavorskem, 2012) nebo kritikou ceněné rodinné drama Zimní cesta (Winterreise, 2006) u publika příliš neuspěly. Režisér Hans Steinbichler přitom posledně zmiňovaným filmem pomohl udat nový, temnější směr heimatfilmu. V jednom z rozhovorů prohlásil, že „(...) vlast je tam, kde to bolí“ a v Zimní cestě toto vlastní přesvědčení působivě prokázal.

Rosenmüllera, Vilsmaiera nebo Steinbichlera spojuje kromě záliby v bavorském prostředí také fakt, že realizují své filmy s podporou FilmFernsehFonds Bayern (FFF Bayern). Tato v Mnichově sídlící instituce má ročně k dispozici kolem 28 milionů eur, čímž se řadí k nejdůležitějším orgánům podporujícím filmovou tvorbu v Německu. Díky podpůrným programům FFF Bayern získávají prostředky celovečerní i televizní filmy, tvorba mladých autorů nebo scénáře a distribuční aktivity. Bez takto přidělovaných financí by nikdy nevznikly tituly jako Kdo dřív umře, je déle mrtvý nebo Žhavé číslo.

Bavorská tvorba má navíc v rámci FFF Bayern zvláštní status. Tamější referent podpory Nikolaus Prediger se o ní vyjádřil následovně: „Tyto filmy nám jako bavorské organizaci zaměřené na filmovou podporu leží obzvlášť na srdci.“ Při různých filmových prezentacích, které FFF Bayern pravidelně pořádá v zahraničí, je po současné bavorské tvorbě poměrně velká poptávka. Ostatně i na každoročním Festivalu německy mluvených filmů Das Filmfest bývají na programu filmy z Bavorska. I přes pokračující zájem a divácký úspěch však musí být jejich režiséři obezřetní. Například komediální a život oslavující filmy Marcuse H. Rosenmüllera si jsou sice navzájem podobné, ale jejich autor pečlivě dbá na to, aby se neopakoval. V posledních letech se proto Rosenmüller zaměřil také na snímky pro děti, sportovní komedie nebo historické filmy. Jak řekl v nedávném rozhovoru jeden z jeho nejbližších spolupracovníků Christian Lerch: „Bavorské kino nesmí ustrnout, musí se dál vyvíjet. Jinak bude nudné.“


Překlad Richard Guniš, Petra Forstová.

[foto: Dampfnudelblues, Ed Herzog, 2013]

Hausham ist eine Gemeinde im bayerischen Voralpenland, fünfzig Kilometer südlich von München. Bis vor wenigen Jahren kannte kaum jemand diesen kleinen Ort, heute verbindet man damit das Gesicht des jungen bayerischen Kinos. Schließlich packte der erfolgreichste Regisseur dieser Bewegung seinen Heimatort in seinen Namen: Marcus H. Rosenmüller eroberte mit lebensbejahenden Dialektkomödien das Herz der Zuschauer, das „H.“ steht für Hausham und soll seine Heimatverbundenheit unterstreichen. Er beweist mit seiner Arbeit, dass man auch im 21. Jahrhundert mit regional gefärbten Filmen Erfolg haben kann.

Während die Hollywoodstudios mit ihren Big-Budget-Produktionen auf ein immer größeres, globaleres Publikum schielen, entdecken deutsche Filmemacher lokale Themen für sich. Es gibt Großstadtfilme aus Berlin, München und Hamburg, Gaunerkomödien aus dem Ruhrgebiet oder ostdeutsche Kinderfilme. Am bemerkenswertesten aber ist der Siegeszug der Filme aus dem Bundesland Bayern, Rosenmüller leistete dazu einen großen Beitrag: Er drehte in den vergangenen acht Jahren zehn Filme und ist damit einer der fleißigsten Regisseure Deutschlands.

Sein Debütfilm Wer früher stirbt, ist länger tot spielt in einem kleinen bayerischen Dorf und erzählt auf erfrischende und sehr skurrile Art von einem elfjährigen Jungen, der davon träumt, unsterblich zu werden. Dafür müssen sich aber erst einmal diverse Haustiere und die Oma aus der Nachbarschaft von ihrem Leben verabschieden – der Junge nimmt eben manche Aussagen der Erwachsenen allzu wörtlich. Der Regisseur vermischt in diesem Film Elemente des Volkstheaters mit surrealen Traumszenen, er setzt auf Slapstick-Nummern und Genre-Zitate. Ein bisschen wirkt es so, als ob Laurel und Hardy gemeinsame Sache mit Regisseuren wie François Truffaut oder Emir Kusturica gemacht hätten – nur, dass der Film räumlich und sprachlich fest mit seiner Heimat verbunden ist.

"In meinem Film wird Dialekt gesprochen und er spielt in meiner Heimat. Deshalb ist er auch ein Heimatfilm“, sagte Rosenmüller bei der Premiere im Sommer 2006. Eine mutige Aussage, verbanden doch zu diesem Zeitpunkt die meisten Zuschauer das Genre Heimatfilm mit den kitschigen Heile-Welt-Märchen der fünfziger Jahre. In der Nachkriegszeit waren deutsche Filme wie Schwarzwaldmädel oder Grün ist die Heide unfassbar erfolgreich, sie propagierten den puren Eskapismus. Erst in den siebziger und achtziger Jahren gab es erste Versuche, den Heimatfilm zu modernisieren. Es sollte aber noch einmal viele Jahre dauern, bis auch das Publikum erkannte, dass die „neuen“ Heimatfilme nicht mehr viel mit den alten zu tun hatten. Heute ist Rosenmüller nicht der einzige junge Filmemacher, der das Genre wieder für sich entdeckt hat. Wer früher stirbt, ist länger tot begeisterte knapp zwei Millionen Kinozuschauer und war damit einer der erfolgreichsten deutschen Filme des Jahres 2006. Das ist umso beachtlicher, da er aufgrund des Dialekts und des für Nicht-Bayern exotisch anmutenden Humors fast nur in bayerischen Kinos zu sehen war.

Seitdem werden in Bayern (dem zweitgrößten deutschen Bundesland mit zwölf Millionen Einwohnern) immer mehr Dialektfilme gedreht, viele von ihnen setzen auf liebenswerte Charaktere, Humor und viel Lokalkolorit. Der Münchner Regisseur Joseph Vilsmaier verfilmte 2008 das seit Generationen beliebte Theaterstück Die Geschichte vom Brandner Kaspar und konnte damit einen der größten Publikumserfolge seiner langen Laufbahn feiern. Drei Jahre später begeisterten drei Damen aus Ostbayern ein Millionenpublikum: Eine ganz heiße Nummer spielt im Bayerischen Wald, nahe der tschechischen Grenze, und erzählt von den Verkäuferinnen Waltraud, Lena und Maria, die mit einer Sex-Hotline die drohende Pleite ihres Lebensmittelladens aufhalten wollen. Vor allem in ländlichen Regionen sind diese Filme beliebt, ihren Erfolg verdanken sie den Empfehlungen von Freunden und Bekannten. Mundpropaganda nennt man das, eine bessere Form der Vermarktung gibt es nicht. Nur so können diese Filme auch wirtschaftlich zum Erfolg werden – schließlich laufen sie zum größten Teil nur in Bayern, die meisten Deutschen bekommen sie also gar nicht zu sehen.

Aktuell sind es die Abenteuer eines bayerischen Dorfpolizisten, die das Publikum in die Kinos locken: Die Krimikomödie Dampfnudelblues beruht auf einer vor allem in Bayern beliebten Buchreihe und war 2013 die größte Überraschung des Kinosommers. Keiner hatte mit einem solchen Erfolg gerechnet, am Ende stand der Film aber monatelang auf den Spielplänen der Kinos. Daher entschied man sich schnell für eine Fortsetzung: Winterkartoffelknödel ist im Oktober 2014 angelaufen und hat nach nur wenigen Wochen das Gesamtergebnis des Vorgängerfilms überrundet.

All diese Filme setzen auf Heimatgefühle, auf Tradition und Familie. Solche Werte sind wieder gefragt, die Gesellschaft ist konservativer geworden. Das zieht sich durch alle Schichten, die Bayern sind damit längst nicht alleine. In den letzten Jahren entstanden Filme über bayerische Volkslegenden (Räuber Kneißl von Marcus H. Rosenmüller) oder bayerische Traditionen (Kasimir und Karoline, eine Liebesgeschichte vom Münchner Oktoberfest). Die Filmemacher setzen vor allem auf Humor, dramatische Stoffe haben es beim Publikum schwerer: Das prominent besetzte und hoch budgetierte Biopic Ludwig II., über den bayerischen Märchenkönig, floppte im Jahr 2012 an den Kinokassen. Auch Joseph Vilsmaiers aufwändig produzierter Dokumentarfilm Bavaria – Traumreise durch Bayern oder das hochgelobte Familiendrama Winterreise konnten beim Publikum nicht punkten. Dessen Regisseur Hans Steinbichler lotste mit diesem Film die Grenzen des Heimatfilms neu aus. "Heimat ist da, wo es wehtut", sagte er einmal im Interview, mit seinen Filmen unterstreicht er das eindrucksvoll.

Filmemacher wie Rosenmüller, Vilsmaier oder Steinbichler haben außer ihrer Vorliebe für den bayerischen Dialekt noch eine Sache gemeinsam: Ihre Filme entstehen mit Unterstützung der bayerischen Filmförderung. Dem in München ansässigen „FilmFernsehFonds Bayern“ (FFF Bayern) stehen rund 28 Millionen Euro pro Jahr zur Verfügung, damit zählt er zu den größten Fördereinrichtungen Deutschlands. Unterstützt werden unter anderem Kino-, Fernseh- und Nachwuchsfilme, Drehbücher und der Filmverleih. Ohne dieses Geld wären Hits wie Wer früher stirbt, ist länger tot oder Eine ganz heiße Nummer nie entstanden.

„Diese Filme liegen einem als bayerische Filmförderung natürlich besonders am Herzen“, sagte der zuständige Förderreferent Nikolaus Prediger schon vor Jahren im Interview; bei den Filmpräsentationen, die der FFF Bayern regelmäßig im Ausland veranstaltet, seien sie sehr gefragt. Auch beim jährlich im Oktober stattfindenden deutschsprachigen Festival Das Filmfest in Prag und Brno stehen bayerische Filme auf dem Programm. Trotzdem müssen die Regisseure aufpassen: Auch wenn der komödiantisch-lebensbejahende Ton in Marcus H. Rosenmüllers Filmen stets ähnlich ist, achtet er genau darauf, sich nicht zu wiederholen. So drehte er in den letzten Jahren auch Kinderfilme, Sportkomödien oder Historienfilme. Einer seiner engsten Mitarbeiter ist der Drehbuchautor und Schauspieler Christian Lerch. Dieser sagte erst kürzlich im Interview: „Das bayerische Kino darf nicht stehenbleiben, es muss sich weiterentwickeln. Sonst wird es langweilig.“

Přečteno 1851x

Článek vyšel v časopise Cinepur #96, prosinec 2014.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Zatím nikdo nehodnotil.

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.


komentáře

    přepište kód:

DALŠÍ WORKSHOPY

Visegrád po revoluci (téma čísla 85) Filmové dědictví (téma čísla 102)

POPIS PROJEKTU

Das Kino: současný německý film

Německá kinematografie zblízka
(workshop)

Cinepur #96 Německá kinematografie zblízka / Mezinárodní workshop Cinepuru na Das Filmfestu

ČLÁNKY ONLINE


RUBRIKY

anketa (21) / český film (61) / český talent (32) / blu-ray (12) / cinepur choice (34) / dvd (115) / editorial (83) / fenomén (64) / festival (39) / fragment (18) / glosa (207) / horizont (29) / hudba (24) / kauza (33) / kniha (108) / komiks (9) / kritika (667) / minikritika (112) / nekrolog (1) / novinka (529) / objev (3) / pojem (36) / portrét (1) / profil (90) / reflexe (24) / report (85) / rozhovor (147) / scénář (4) / soundtrack (29) / téma (809) / televize (74) / tisková zpráva (1) / událost týdne (168) / video (2) / videoart (16) / videohra (47) / web (35) / zoom (146)