Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Kmen / Tichá voda břehy mele

Kmen / Tichá voda břehy mele

kritika / Jana Bébarová / 22. 12. 2014

Už od prvních ohlasů na letošním ročníku filmového festivalu v Cannes, kde na sebe výrazně upozornil v rámci Týdne kritiky a odkud si odvezl hned tři ceny, se o celovečerním debutu ukrajinského režiséra Miroslava Slabošpytského mluvilo jako o zjevení. Jeho snímek z prostředí internátní komunity hluchoněmých teenagerů byl vyzdvihován jako tematicky i formálně odvážný a inovativní, přičemž všudypřítomnou znepokojivou náladou upoutal odbornou i laickou část publika. V Česku se o tomto ukrajinském hitu hlasitě diskutovalo už během jeho uvedení na karlovarském festivalu a druhá vlna zájmu se u nás vzedmula na podzim, kdy byl součástí programu bilanční přehlídky festivalových hitů z Berlinale, Benátek a Cannes, kterou ve vybraných městech v republice pod názvem Be2Can pořádala společnost Film Europe.

Důvodů, proč Kmen u publika tolik zarezonoval, je hned několik. Pozoruhodný je v prvé řadě už jen prvotní tvůrčí nápad natočit film s hluchoněmými protagonisty bez jakýchkoliv titulků či komentářů, které by objasňovaly dění na plátně pro ty, jež znakovou řeč neovládají (nehledě k tomu, že i znaková řeč se v rámci národních jazyků liší). O to více je divák nucen koncentrovat se přímo na řeč těl jednotlivých aktérů, jejich gesta, mimiku obličeje a pohyby v rámci mizanscény. Náš pohled přitom soustředěně řídí přesné pohyby kamery, která nás dějištěm filmu provází v detailně promyšlených, dlouhých jízdách, případně nás svou statičností klaustrofobicky uzavírá uprostřed emocionálně sžíravých situací, před nimiž náš pohled nemá kam utéct – podobně jako v případě některých současných filmů z Rumunska natočených v duchu pozorovatelského realismu. V případě obdobně mrazivých Mungiuových 4 měsíců, 3 týdnů a 2 dnů (2007) se v klíčové scéně potratu dokonce srovnání nabízí přímo. Narozdíl od Mungia však Slabošpytskij i přes intenzivní pozorovatelskou soustředěnost současně drží diváka ve značném odstupu od svých hrdinů a nenabízí mu příliš prostoru pro emocionální ztotožnění se s nimi. Film do popředí zájmu staví příchozího nováčka Sergeje, který se seznamuje se zajetým řádem a zvyklostmi internátního „kmene“ a jeho hierarchie, čímž se stává také divákovým průvodcem po této komunitě.

Protagonistově subjektivní perspektivě se ale snímek důsledně vyhýbá a představuje ho coby podobně „cizí“ figuru jako ostatní postavy. Tento přístup je ostatně nastolen již v úvodním záběru-sekvenci chlapcova příchodu do školy, v němž na dlouhou dobu zmizí ze zorného úhlu kamery soustřeďující se na školní rituál na nádvoří, aby se do něj vrátil poté, co ostatní postavy z prostoru zmizí. Neprostupnou bariéru mezi divákem a postavami film rovněž posiluje v podstatě neměnnou velikostí záběrů, mezi nimiž převažují celky a polocelky a zcela absentují detaily, skrze něž bychom se k postavám přiblížili. Na místě nejsou ani žádné divácké sympatie – všechny postavy, včetně dospělých, se totiž jeví jako bezcharakterní zrůdy. Silný emocionální prožitek, který Kmen vyvolává, tedy paradoxně neplyne z našeho empatického prožívání hrůz, které se hrdinům dějí, jako spíše z šokové terapie, jejímž prostřednictvím jsou nám v souvislosti se zvolenou formou prezentovány. Vedle „jednoduchosti“ a strohosti stylu totiž největší účin filmu spočívá v šokujících momentech překvapení a otevřené sdílnosti intimních okamžiků, které na diváka i přes chladný odstup kamery zapůsobí právě pro jejich nečekanost. Z tohoto důvodu také Kmen působí nejsilněji při prvním zhlédnutí a s opakovanými projekcemi nutně ztrácí na poutavosti.

Dalším z aspektů, které film Miroslava Slabošpytskéhoučinily žhavým festivalovým zbožím, je vedle neotřelé formy i implicitní metaforický rozměr. S ohledem na aktuálně ožehavou, mediálně intenzivně propíranou situaci na Ukrajině, se přímo nabízí interpretace Kmenu jakožto důvtipné paralely společensko-politického života v režisérově rodné zemi. Internát v anonymním ukrajinském městě je chamtivostí ovládané zlopověstné místo plné chladu, odcizenosti a (ro)zvrácenosti. Tak jako médii zvenčí nazíraná současná Ukrajina.

Kmen (Plemya, Ukrajina, Nizozemsko, 2014, IMDb)
Režie a scénář: Miroslav Slabošpytskij, kamera a střih: Valentyn Vasyanovych, hrají: Grigory Fesenko, Yana Novikova, Alexander Osadchiy ad., 130 min., distribuce: Film Europe (premiéra v ČR 9. 10. 2014).

Kmen (Plemya, Ukrajina, Nizozemsko, 2014, IMDb)
Režie a scénář: Miroslav Slabošpytskij, kamera a střih: Valentyn Vasyanovych, hrají: Grigory Fesenko, Yana Novikova, Alexander Osadchiy ad., 130 min., distribuce: Film Europe (premiéra v ČR 9. 10. 2014).

Přečteno 3501x

Článek vyšel v časopise Cinepur #96, prosinec 2014.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
4 /2

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.

Hodnocení filmu

Kmen

****  CINEPUR (4)

****  ČTENÁŘI (3.3)


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #120

#120

prosinec 2018



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY kritika

Příliš sladká země / Sweet Country

Selhání systému / Střídavá péče

Dokonale vyměřený seskok / Mission: Impossible - Fallout

Pokecali ještě parádněji / Chata na prodej

Umírání lidové písně / Studená válka

Filozofie prázdnoty / Climax

Dvojí vědomí černošského policajta / BlacKkKlansman

Zápas s řečí dějin / Jan Palach


DALŠÍ Z RUBRIKY

Úvod k tématu 120: Muž ve filmu

Editorial 120: Muž ve filmu

Žít, pracovat, pózovat / Televizní světy Ryana Murphyho

Zběsilost v srdci i v obličeji / Nicolas Cage jako mem

Fascinující Fassbender / Filmové performance maskulinit

Rabijáti, svalovci i šprti / Reprezentace maskulinit v americkém filmu a televizi od 40. let do...

Jak definovat mužnost na plátně

Lidovost, masovost, oblíbenost… / Jak rozumět populární kultuře po třiceti letech


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Vertigo

Madisonské mosty

Holubice

Spring Breakers

Lost Highway


RUBRIKY

anketa (23) / český film (78) / český talent (33) / blu-ray (12) / cinepur choice (34) / dvd (121) / editorial (94) / fenomén (70) / festival (74) / fragment (18) / glosa (211) / horizont (29) / hudba (24) / kauza (33) / kniha (114) / komiks (10) / kritika (767) / minikritika (112) / nekrolog (1) / novinka (692) / objev (3) / pojem (36) / portrét (9) / profil (102) / reflexe (24) / report (105) / rozhovor (157) / scénář (4) / soundtrack (41) / téma (873) / televize (95) / tisková zpráva (1) / událost týdne (223) / video (2) / videoart (16) / videohra (58) / web (42) / zoom (153)

Cinepur #96 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #96, prosinec 2014

Z obsahu tištěného čísla:

Free Range – Balada o přijetí světa (Jana Bébarová, video)

Rozhovor s Angelou Schanelec / Myslet na publikum mi nedává smysl (Markéta Giblová, téma)

Bavorsko, moje vlast / Současný německý heimatfilm (Josef Grübl, téma)

Under the Skin / Pod kůží člověka (Aleš Stuchlý, soundtrack)

57. DOK Leipzig / Německá bašta dokumentárního filmu na rozcestí (Martin Horyna, report)

Přežije autorský dokument ve veřejnoprávní televizi? (Tereza Šimíková, Hana Gomoláková, horizont)

+ více...