Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Fízlové hajzlové / Poučená stupidita
kritika / Jiří Blažek / 28. 12. 2014
Francouzský houseový DJ Quentin Dupieux, alias Mr. Oizo, se nejvíce proslavil skladbou Flat Beat z roku 1999 a jejím hovadně groteskním videoklipem s maňáskem Erikem. O desetiletí později zahájil kariéru osobitého filmaře, odpovědného za neméně hovadné, nicméně velmi sofistikované filmy.
Průlomový Rubber se uvědoměle obracel k divákovi, konzumování filmové kultury i samotnému aktu dívání (se) a vysvětloval, jak přistoupit k absurdní kinematografii skrze princip „no reason“. S buñuelovským Wrong pak již Dupieux sebejistě ponořil diváka do zcela pokroucené fikce bez jakéhokoliv vodítka – kromě toho psího, zato s promyšlenou nonsensovou dramaturgií sršící jeden gag za druhým.
I čtvrtý Dupieuxův snímek Fízlové hajzlové pokračuje v duchu il mondo alla rovescia, světě postaveném na hlavu, kde pošetilost od dob Rabelaise, Carrolla, Dalího, Pythonů či Lynche (ve filmu hrají Grace Zabriskie a Ray Wise) představuje obrácenou moudrost, rub a nížinu oficiální pravdy, která nerespektuje konvence oficiálního světa. Například policisté, obvykle zástupci zákona, jsou zde pěšáky chaosu a zla: prodávají drogy, působí v gay pornu, sexuálně obtěžují, napomáhají vražedníkovi. Jinak démonický Marilyn Manson tu naopak figuruje v podobě přecitlivělého, možná prostituujícího – a především nenalíčeného – puberťáka. Předměty každodenní potřeby získávají na důležitosti či jsou užívány netradičním způsobem (pašování marihuany v potkanech), eventuálně dochází ke znepokojivým vpádům zdánlivě nesmyslných jevů (srnec na městském hřbitovu). Dupieux konceptem „no reason“ totiž umělecky formuluje své přesvědčení, že společenský systém uvnitř vykazuje iracionalitu: ne vždy máme vše zcela pod kontrolou, stejně jako ne vždy lze vše uspokojivě vysvětlit. Organické vytrhování věcí z běžného kontextu či jeho pozměňování Dupieuxovi umožňuje efektivně obnažit moc, ideologii, zákonitosti, na které absurdní stylizací upozorňuje a jež se jinak ve své zdánlivé neměnnosti skrývají pod rouškou přirozeného.
Snímek Fízlové hajzlové sice lze chápat jako volné pokračování Wrong (ne náhodou má původní název Wrong Cops a vrací se k postavě radikálního policisty Dukea), na rozdíl od něj ale postrádá fantasknost a jistou vrstevnatost. Fízlové hajzlové jsou syrovým rozborem nudy, perverze, prostoduchosti, buranství a trapnosti. Dané složky film přebírá do své formy, kterou pak diváka neúprosně znásilňuje – zarývá se mu pod kůži jako zdejší masivní elektronické beaty. Primitivní neurovnanost určuje už strukturu snímku. Ten byl zpočátku jen promo-epizodou uvedenou v Cannes, k níž se postupně dodalo dalších šest částí, a navzájem se promíchaly do formátu celovečerního filmu. Fízlové hajzlové proto bortí kontinuitu, která ve větší či menší míře charakterizovala předchozí snímky, a některé pointy policejních patálií vyznívají mezi ledabylými přechody a mrtvolkami do ztracena. K uvědomělé rozháranosti svým dílem přispěl scénář napsaný metodou intuitivního psaní, který nabízí těžko rozlišitelný nános tuposti a existenciální rozvážnosti. Nekultivovanému vizuálu vévodí vyšisované barvy zanesené škraloupem přirozeného světla, zatímco spontánní kamera nervózně přeostřuje v mělké hloubce pole, kde se uskutečňují ještě mělčí dialogické výstupy; výsledek dá vzpomenout na exploatační a béčkové produkce hlavně ze 70. let, aniž by však působil jako další „retro“. Stejně okouzlujícím způsobem neladné jsou i postavy rochnící se v rasismu, sexismu, šovinismu a dalších nenáležitých ismech, např. carpenterovská figura jednookého policejního DJ s monstrózní zduřeninou na hlavě.
Dupieuxova drzá oslava ošklivosti nejvíce naplňuje jeho tezi o ne-filmu, který problematizuje tradiční produkční i vyprávěcí konvence; testuje hranice filmovosti. Znalé diváky potěší nejedna okolnost, která obohacuje podivínské universum tohoto Francouze. Ať už to jsou herecké návraty, autobiografické části věnované hudebnímu průmyslu nebo pokračování v intertextualitě, jako když si Eric Roberts kupuje drogy nebo když postavy v televizi sledují scénu z Rubberu.
Fízlové hajzlové (Wrong Cops, 2014, IMDb)
Režie, scénář, kamera, střih, hudba: Quentin Dupieux, hrají: Mark Burnham, Eric Judor, Steve Little, Marilyn Manson, Grace Zabriskie, Arden Myrin, Eric Roberts, Eric Wareheim, Ray Wise ad., 83 min., distribuce: Artcam (premiéra v ČR 18. 9. 2014).
Fízlové hajzlové (Wrong Cops, 2014, IMDb)
Režie, scénář, kamera, střih, hudba: Quentin Dupieux, hrají: Mark Burnham, Eric Judor, Steve Little, Marilyn Manson, Grace Zabriskie, Arden Myrin, Eric Roberts, Eric Wareheim, Ray Wise ad., 83 min., distribuce: Artcam (premiéra v ČR 18. 9. 2014).
Přečteno 2280x
Článek vyšel v časopise Cinepur #96, prosinec 2014.
Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.
Ohodnoťte článek
Aktuální hodnocení článku
3 /3
Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.
Hodnocení filmu
Fízlové hajzlové
**** CINEPUR (2.3)
DALŠÍ ČLÁNKY
DALŠÍ Z RUBRIKY kritika
Dvě nebo tři věci, které Michel Hazanavicius neví / Obávaný
Být dobrovolným OUTsiderem / OUT
Když zrůdy truchlí / Fantastická žena
Bludný kruh tužeb a opojení / Nemilovaní
DALŠÍ Z RUBRIKY
Pedro Almodóvar připravuje film o stárnoucím režisérovi
Lepší zůstat vně / Berlinale 2018
Steven Soderbergh natočí film o kauze Panama Papers
V Cannes bude soutěžit Godard, Pawlikowski i Panahí
Úvod k tématu 116: Jan Švankmajer
Hmyz / Švankmajerova Summa surrealistická
POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA
Líná zátoka / Kdo kanibalizuje koho
Pomíjivost věčnosti / Mezinárodní workshop Filmové dědictví: současnost a budoucnost
Aferim! / Stopaři romských otroků
Americká kocovina Larryho Clarka / Od Kids po The Smell of Us
RUBRIKY
anketa (23) / český film (72) / český talent (33) / blu-ray (12) / cinepur choice (34) / dvd (120) / editorial (90) / fenomén (68) / festival (62) / fragment (18) / glosa (211) / horizont (29) / hudba (24) / kauza (33) / kniha (111) / komiks (10) / kritika (731) / minikritika (112) / nekrolog (1) / novinka (648) / objev (3) / pojem (36) / portrét (6) / profil (98) / reflexe (24) / report (99) / rozhovor (153) / scénář (4) / soundtrack (37) / téma (848) / televize (88) / tisková zpráva (1) / událost týdne (201) / video (2) / videoart (16) / videohra (54) / web (41) / zoom (150)
Tento článek vyšel v časopise Cinepur #96, prosinec 2014
Z obsahu tištěného čísla:
Místa / Morální bažina beze jména (Antonín Tesař, kritika)
Zmizelá / Manželství jako hra se zvraty (Ivo Michalík, kritika)
Free Range – Balada o přijetí světa (Jana Bébarová, video)
Nymfomanka - Director’s Cut (Matěj Nytra, video)
Přežije autorský dokument ve veřejnoprávní televizi? (Tereza Šimíková, Hana Gomoláková, horizont)
Trilogie Ráj Ulricha Seidla / Peklo a přece jen naděje (Oto Horák, zoom)