Kameraman Lukáš Milota / Příznaky mistrovství
Narozen 1981 do nefilmařské rodiny, matka zaměstnankyní finančního úřadu, otec působí v oblasti zabezpečovacích systémů. (Shoda příjmení s legendárním kameramanem Stanislavem Milotou je tedy dílem náhody.) Dětství a mládí prožil na Letné. Po maturitě na obchodní akademii se nechává zapsat na vyšší filmové škole v Písku v oboru produkce. Produkce možná proto, že tak (pohledem vlastní rodiny) zůstává na hraně „srozumitelného oboru“, filmová škola proto, že jej k tomu ponoukl kamarád a cinefil ze střední, Martin Polinec. V průběhu studia obor mění na zaměření kamera. Studia ukončuje v roce 2003. Rok se připravuje na přijímací řízení na katedru kamery FAMU. Je přijat do ročníku společně s Lászlem Györgym, Prokopem Součkem, Janem Filipem, Martinem Kohoutem a Reinerem Nagelem.
Doba přestupu
Bakalářský program absolvuje snímkem slovinského spolužáka Olma Omerzu. Hrají v něm Petr Marek a Ivana Uhlířová, odehrává se mezi Prahou a Terstem, na scénáři se podepisuje Bruno Hájek; film nese název Druhé dějství. (V klíčovém záběru tu přes celý obraz projíždí ohromná nákladní loď.) Film získává zvláštní cenu poroty na festivalu Fresh Film Fest, zvláštního uznání se mu dostává na MFF v Angers (pro Ivanu Uhlířovou). Někdy v té době, v době přestupu do mistrovského stupně, začíná mezi spolužáky získávat zvláštní renomé. V té době se také upevňuje jeho přátelství se dvěma hlavními spolupracovníky z katedry hrané režie – s Olmem Omerzu a polským posluchačem Tomaszem Wińskim. Věnuje se však i dokumentární kameře: spolupracuje zejména se studentkou Rozálií Kohoutovou a Tomášem Weinrebem. Ostatně možná právě v tom vězí základ onoho renomé: kamerové pojetí jeho hraných filmů je citlivé, pozorné, detailně promyšlené, přesto neodmítá práci v podmínkách, které pozornou, dlouhou a opatrnou přípravu neumožňují. Realizuje bakalářský absolventský film Asmary Beraki Průvodkyně. Asi i to by bylo lze užívat v argumentech a interpretacích: tři spolupracovníci z hrané režie, tři cizinci v Praze. Jeho mistrovská studia již naplňuje zejména příprava dvou absolventských filmů svých přátel Wińského a Omerzu; zároveň realizuje (ve vlastní režii a coby vlastní absolventský snímek) krátké dílo Cesta.
Náměty absolventských filmů Omerzu a Wińského jsou si pozoruhodně blízké. V jejich středu jsou mnohačetné, nemilosrdné tiché vztahové války mezi muži a ženami. Wiński svůj film dokončuje jako první, nese název Příznaky. To zatím asi nejvíc tvoří Milotův rukopis. Minimalistické svícení – obecně práce s přirozenými vnitro-obrazovými zdroji světla. Kamera ve zvláštním odstupu, statická, pozorovatelská, umanutě zainteresovaná, vtahovaná do děje, přitom jaksi vlastní volbou nezúčastněná. Kamera statická, pevně usazená. Kompozice strohá, spíše „čistá“ než obratně vykombinovaná. A kompaktní melancholická atmosféra v souladu s vyprávěným příběhem člověka uchýleného do samovazby v důsledku obzvláštní vztahové roztržky s osobou zvlášť blízkou.
Příběh filmu Olma Omerzu, který nese název Příliš mladá noc, se odehrává z podstatné části na prvního ledna – prázdného kocovinového dne následujícího oslavy konce předešlého roku. Příběh náročné celodenní a celonoční vztahové bitvy milostného trojúhelníku, bitvy, do které jsou zataženi dva dospívající kluci. Strohost obrazového pojetí (vystřízlivěn spíš než střízlivost) stojí znovu na minimálním – a přirozeném – svícení (podstatná část děje se odehrává za tmy), kameře s pozoruhodným odstupem a nenápadně čisté kompozici, což ještě podporuje volba výpravy a kostýmů. A ještě jedna pozoruhodnost: obsah filmů společně s jejich časovým umístěním (za šera či ve tmě) vede k smývání barevnosti. K obrazu takřka monochromatickému.
Generace v pohybu
Omerzuův film, který měl premiéru na MFF Berlinale a obrazil (festivalový) svět se stal asi hlavním Milotovým referenčním dílem. Rok po uvedení dostal (a přijal) první „standardní“ filmovou zakázku, film Jana Hřebejka Odpad, město, smrt, která mu vynesla (společně s Martinem Štrbou) i nominaci na cenu Český lev. Otevřelo se před ním ovšem zcela odlišné, přitom stejně podnětné dobrodružství: dokumentarista a producent Radovan Síbrt jej seznamuje s výtvarníkem Markem Therem; jejich první společná práce, film Das wandernde Sternlein, znamená pro Thera Cenu Jindřicha Chalupeckého a zároveň důrazný krok směrem od video/artu ke kinematografii; společně následně vytvořili i film Enkel.
V roce 2014 je Milotovo dílo rozloženo, příkladně stroze, minimalisticky, do čtyř pilířů. S režisérem Martinem Duškem úspěšně představil dokument K oblakům vzhlížíme a na dvou dalších dokumentech teď pracuje s režisérkou Andreou Culkovou. Dotáčí bohatě grantově podpořený, produkčně standardní druhý celovečerní hraný film Olma Omerzua s názvem Rodinný film. S Tomaszem Wińskim i Asmarou Beraki připravuje jejich těžko se rodící celovečerní debuty. A i výtvarník Marek Ther se odhodlal k celovečerní formě, Lukáš Milota, který letos v říjnu získal cenu za nejlepší kameru na 6. Ostrava Kamera Oko, je při ní základní oporou.
Milota je dnes na českém políčku nepřehlédnutelnou a neodmyslitelnou tvůrčí osobností. Asi ještě společně se střihačkou Janou Vlčkovou jsou těmi, kdo současnou filmařskou generaci stmelují. Nejspíš pro otevřenost a šíři svého záběru a zároveň průzračnost/jasnost tvůrčí metody.
[foto: Rodinný film, r. Olmo Omerzu, ČR, Německo, Slovinsko, Francie, Slovensko, 2015]