Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Glosa: České století historickou pravdu nezkresluje

Glosa: České století historickou pravdu nezkresluje

novinka / Oto Horák / 1. 12. 2014

Sedmý díl cyklu České století Je to jen rock´n´roll se poněkud liší od dílů předchozích (a pravděpodobně částečně i následujících). Hrdiny nejsou tentokrát vůdčí politici státu, kteří byli postaveni před osudová rozhodnutí, nýbrž lidé, kteří se rozhodli konat dobrovolně. Proces se skupinou Plastic People of the Universe a vznik Charty 77 jsou událostmi, které Pavel Kosatík a Robert Sedláček v Českém století nemohli pominout.

Čím více se děj cyklu blíží k současnosti, přibývá pamětníků a informací o zobrazovaných klíčových okamžicích českých dějin. Před tvůrci už ani tak nevyvstává otázka, co si k zákulisním jednáním domyslet, jako spíše co z dochovaných pramenů vybrat. Ze zakladatelských osobností Charty byly některé vynechány (Jiří Dienstbier, Jan Tesař, Rudolf Battěk, Jaroslav Šabata, Gertruda Sekaninová-Čakrtová aj.), historická pravda tím však výrazněji zkreslena nebyla.

Kosatík se Sedláčkem ve svém filmu správně poukazují na to, že – aniž bychom snižovali význam ostatních prvosignatářů – za vznikem, konkrétní podobou a relativním úspěchem „petice všech petic“ stáli čtyři muži, kteří měli dost normalizačního dusna a chtěli proti režimu „stůj co stůj“ něco udělat. Byli jimi Václav Havel a Pavel Kohout, kteří především dali Chartě 77 tvar, a Jiří Němec a Zdeněk Mlynář, kteří se nejaktivněji podíleli na sbírání podpisů.

Sedmdesátiminutová stopáž přitom umožňovala ukázat jen hlavní události, vedoucí k vzniku Charty. Proces s Plastiky byl nepochybně důležitým spouštěcím ventilem, po němž různé skupinky a jednotlivci v disentu začali spolupracovat. K nějakému vystoupení proti režimu by však zřejmě stejně v té době muselo dojít (jak je ostatně ve filmu naznačeno). Film ukazuje schůzky, na kterých Charta vznikla a nevynechává ani získání dvou budoucích mluvčích, Jiřího Hájka a Jana Patočky, jejichž morální autorita je zdůrazněna. Škoda jen, že v díle nezbylo místo na zobrazení návštěv sběračů podpisů u potenciálních signatářů. Právě tyto okamžiky pravdy, kdy někteří – byť třeba s obavami – připojovali svůj podpis, zatímco jiní zdůvodňovali, proč tak učinit „nemohou“, by byly filmařsky, herecky i myšlenkově velmi vděčné.

Mohla by se pak klidně vynechat nepříliš přesvědčivá scéna, v nichž jakýsi konformní spisovatel XY (těžko si za ním představit někoho konkrétního) za použití řady vulgarit plísní Havla pro jeho protirežimní aktivitu a spolupráci s undergroundem... Ve filmu se jen slovně připomíná cesta Zdeňka Mlynáře na Slovensko a fakt, že Alexander Dubček Chartu 77 nepodepsal. (Zde je však třeba dodat, že vzhledem k Dubčekově minulé historické roli, bylo jedinou – byť zřejmě malou – šancí, jak jeho podpis získat, učinit jej jedním ze tří mluvčích...)

O ústřední roli ve filmu – podobně jako v daných událostech ve skutečnosti - si řekl Václav Havel. Jeho dominantní úloha v následujícím historickém období a z ní vyplývající důvěrnější známost mezi diváky kladly před tvůrce filmu zvláštní požadavky. Herec Marek Daniel není Havlovi o nic podobnější než jiní představitelé význačných postav v Českém století. Havlem jej nedělá ani tak ráčkování a občasné „ehm“ (přičemž můžeme přehlédnout příliš rychlou řeč), jako spíš vyzařující zvláštní kombinace rozpačité „měkkosti“, neobvyklé tolerance a současně vnitřní rozhodnosti v uzlových momentech. Uvidíme, jak si s touto postavou po stránce psychologické poradí tvůrci v dalších dvou dílech, kde bude mít taktéž hlavní roli...

Televizní film Je to jen rock´n´roll stylově zapadá do cyklu České století, odpovídá žánru doku-dramatu, zvolené koncepci a v zásadě i historické pravdě. Kritizovat na něm zajisté můžeme dílčí sporné momenty. Kromě již uvedené saunové scény s konformním autorem by se dalo uvést i zdůrazňování odlišnosti tzv. undergroundu od intelektuálů z disentu, jež bylo spíše Jirousovou myšlenkovou konstrukcí než faktem. I většina „klasických“ disidentů dávala tehdy najevo (s pár výjimkami jako byl třeba Šabata) že v žádném případě nemají zájem dělat politiku. U někoho v tom mohl být i kus alibismu – vzhledem k represivní, podezíravé moci pochopitelný – , nicméně politika se tehdy odehrávala pouze v oficiálních strukturách.

Ve filmu Jirous obviňuje Havla z toho, že disidenti jsou vlastně stejní jako komunisté, chtějí dělat kariéru, kdežto příslušníci undergroundu si chtějí jen žít a tvořit podle svého. Jirousova řeč má vlastně charakter teleologický, dimenzi prorockou. Její konkrétní podoba je historicky nepravděpodobná a obviňování Havla ve filmu nadsazeno, byť jej můžeme chápat jako faustovskou zkoušku a pro Havla příležitost ke zpytování svědomí. Ivan Martin Jirous, teoretik undergroudu a „umělecký vedoucí“ Plastiků, se ve skutečnosti záhy spřátelil s Havlem nejen pro vzájemné sympatie, ale právě proto, že zjistil, že bariéry mezi odpůrci režimu jsou umělé a jsou ku prospěchu právě jen vládnoucí moci... Stejně tak je ve filmu nadměrně zdůrazňována odlišnost a nedůvěra mezi Havlem (jenž podepsal manifest Sto let českého socialismu) a „reformními komunisty“, kteří se prý poprvé musí smířit, že nehrají v událostech hlavní roli. Určitě byli tehdy Havlovi bližší lidé z uměleckých, filozofických či historických kruhů, v době vzniku Charty se však myšlenkově a ideově s bývalými komunistickými funkcionáři neměl důvod potýkat.

Vznik Charty 77 je klíčovou událostí moderních českých dějin, jednou z mála jejich – abychom parafrázovali Stefana Zweiga – „hvězdných hodin“. Jenom u nás a v Polsku vzniklo tak početné, organizované a programově zakotvené disidentské hnutí, ve všech ostatních zemích tzv. východního bloku, včetně Sovětského svazu, šlo jen o jednotlivce a malé skupinky.

Pokusy význam Charty znevážit tu byly, jsou a nepochybně budou. Za čtvrtstoletí od roku 1989 v tomto úsilí vynikala – pochopitelně kromě konzervativního jádra komunistů – zejména „klausovská“ pravice. Lepší prý bylo dělat něco proti režimu pomocí „drobné práce“ v tzv. šedé zóně. Ta byla jistě také důležitá, ale její stavění do protikladu k činnosti disidentů zavání farizejstvím. Podobně jako křečovité výmluvy některých lidí, proč oni Chartu nepodepsali. Množství bývalých komunistů mezi signatáři a údajně nedostatečně politický a antikomunistický charakter chartistických prohlášení, který uvádějí dotyční jako důvod své absence, byl totiž nejen logický, ale také změnitelný. Stačilo se připojit a poměr sil a ráz vystoupení poupravit či posunout. Anebo založit něco jiného, zcela podle svých představ...

Držet hubu a krok nemusel nikdo. Chtěl. 242 původních (a stovky dalších pozdějších) signatářů podepsalo Chartu 77 – a v tom je hlavní dějinný paradox – hlavně kvůli sobě: aby se nemuseli přetvařovat. Výjimečně do pozadí přitom ustoupily tak typicky lidské motivace, jako je sledování vlastního prospěchu a osobních zájmů. Není pravda, že chartisté neměli co ztratit, neboť byli po roce 1968 beztak profesně degradováni a osobně šikanováni: téměř u všech se situace po signování Charty výrazně zhoršila. Chartisté nekalkulovali. Prostě udělali to, co si mysleli, že je správné.

Ani Václav Havel nemohl čekat, že se mu jeho postoj „vyplatí“. Čekal spíš – a řadu let se to potvrzovalo – pravý opak. Připomeňme, že ze čtyř uvedených „motorů“ při vzniku Charty byl Havel jediným, který se nenechal vyštvat do emigrace... V roce 1989 přišla jeho dějinná chvíle – a ta bude tématem příštího dílu Českého století.

Přečteno 1560x

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Zatím nikdo nehodnotil.

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #114

#114

prosinec 2017



DALŠÍ Z RUBRIKY novinka

Švankmajerův film Hmyz bude mít premiéru v Rotterdamu

Weerasethakul uspí návštěvníky festivalu v Rotterdamu

Nejvíc nominací na Zlaté glóby získala romance Tvar vody

Pokračování seriálu Sedmilhářky bude režírovat Andrea Arnold

Berlinale zahájí animovaný Psí ostrov Wese Andersona

V Sundance uvedou své filmy Hawke, van Sant nebo Paul Dano

Němečtí režiséři vyzývají k zásadní proměně Berlinale

Fatih Akin připravuje slasher o sériovém vrahovi z Hamburku


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Solidarita s Olegem Sencovem

Inženýři lidských duší se opět činí

Fénix / Thriller o lidské slabosti a vypočítavosti

Leviatan vítězí aneb Jak dál s Ruskem a jeho umělci

Oliver Stone nemůže vynechat Putina


RUBRIKY

anketa (22) / český film (71) / český talent (33) / blu-ray (12) / cinepur choice (34) / dvd (120) / editorial (88) / fenomén (67) / festival (56) / fragment (18) / glosa (209) / horizont (29) / hudba (24) / kauza (33) / kniha (110) / komiks (10) / kritika (713) / minikritika (112) / nekrolog (1) / novinka (615) / objev (3) / pojem (36) / portrét (5) / profil (96) / reflexe (24) / report (95) / rozhovor (151) / scénář (4) / soundtrack (35) / téma (836) / televize (85) / tisková zpráva (1) / událost týdne (194) / video (2) / videoart (16) / videohra (52) / web (40) / zoom (149)