Oliver Stone nemůže vynechat Putina

8. 11. 2014 / Oto Horák
glosa
Americký režisér Oliver Stone chce prý natočit dokument o ruském prezidentovi Vladimiru Putinovi. Oznámil to ve čtvrtek 6. 11. 2014 během návštěvy Moskvy, kde pracuje na filmu o bývalém spolupracovníkovi amerických tajných služeb Edwardu Snowdenovi. Oliver Stone je většinou považován za významného představitele angažovaného, politického filmu.

Bývá označován za levičáka, což mu v očích některých českých intelektuálů – považujících se za pravicové – po umělecké stránce škodí. A možná u jiných – hlásících se k levici – naopak prospívá. Jde však o nedorozumění, zásadní omyl v pojmech. Přečetl jsem asi pět nebo šest interview s Oliverem Stonem a žádné levicové názory jsem v nich neobjevil. Těžko lze za něco takového považovat vyznání víry ve svobodný trh a podnikání či přesvědčení, že socialismus nefunguje, které režisér vyjádřil v rozhovoru s Jindřiškou Bláhovou v loňských Karlových Varech (a méně přímočaře i jindy).

Prošel jsem si pět nebo šest nejpolitičtějších Stoneových filmů, ale i v nich jsem levicových témat a názorů našel pramálo. Jistě, pokud bychom chtěli režisérovi nadržovat, můžeme připomenout alespoň jeho filmy Wall Street (1987) a Wall Street: Peníze nikdy nespí (2010). Jenže portréty finančních dravců a rozhazovačných milionářů se staly určitou hollywoodskou módou a nejsou ani tak projevem podvratného ducha, jako spíše konformismu. Ostatně autor posledního díla na toto téma Vlka z Wall Streetu (2013) Martin Scorsese je přesvědčivější než Stone nejen filmařsky, ale i ve svém – okázale nemanifestovaném a nefrázovitém – levicovém postoji...

Problém je v tom, že si mnozí z nás pletou levicovost s antiamerikanismem. I v dnešním českém parlamentu připadá jeden autenticky levicový politik na deset hlučných antiamerikanistů. Tito lidé při každé příležitosti vyjadřují odpor k „imperialistické“ politice USA (ve skutečnosti za Obamy spíše izolacionistické), k NATO (ve skutečnosti organizaci v posledních dvou desetiletích dosti formální a vojensky krotké, nepříliš akceschopné) a naopak sympatie k současné ruské politice (vyznačující se stále agresivnějším nacionalismem a expanzionismem, jakož i ústupem od demokratických pravidel hry). Takový „levicový“ antiamerikanista se pozná na první pohled tím, že při každé vhodné i nevhodné příležitosti předhazuje už mrtvému Václavu Havlovi jeho obhajobu „humanitárního bombardování“. Překrucuje přitom jak samotný výrok (Havel mluvil o humanitárních důvodech bombardování, což je rozdíl), tak i dobový dějinný kontext, období po Srebrenici a selhání západních politiků, kteří – navzdory závazku bezpečných zón – nezabránili strašlivému masakru. (Připomeňme, že pokud by tehdy Američané bombardovali pozice vojska generála Ratka Mladiče, určitě by obětí v řadách těchto hrdlořezů bylo nesrovnatelně méně než osm tisíc jimi povražděných bezbranných bosenských civilistů, což je přesně to, co měl na mysli svými – možná ne šťastně volenými – slovy Havel...)

Oliver Stone je americkou variantou českých antiamerikanistů. Je tematicky a názorově ve vleku za americkou zahraniční politikou. Jestliže Bílý dům řekne, že je něco černé, u režiséra to vyjde zářivě bílé – a opačně. Ne že by se americká zahraniční politika nedala kritizovat, důvodů a příležitostí by se jistě našla řada. Stoneovy historické exkursy do minulosti jsou však svou černobílou, manicheistickou optikou i diletantskou ahistoričností dosti unikátní. Režisér rozumuje o zbytečnosti použití atomových bomb proti Japonsku, v idealizovaném Alexandru Velikém (ve filmu z roku 2004) se snaží najít jakýsi protiklad k „bushismu“, přitakává konspirační verzi dějin a dávno vyvráceným spekulacím ve filmu JFK (1991) apod.

Oliver Stone během let podobným způsobem portrétuje jednu osobnost za druhou. Nixon ve stejnojmenném hraném snímku (1995) je samozřejmě padouch, v dokumentech o Fidelu Castrovi (z nichž nejznámější je Comandante z roku 2003) vidíme vlastně milého chlapíka, jenž to jako vůdce národa nemá lehké. Stejná klišé – jakkoli jde o nejvýznamnější režisérův dokumentární počin – najdeme v cyklu Neznámé dějiny Spojených států (2012), ilustrující Stoneův výrok: „Rozhodl jsem se točit kritické filmy k americké vládě“. Naopak latinskoameričtí politici (v čele s Hugo Chávezem) – ve snímku South of the Border (2009) – si zaslouží jednoznačné uznání za svůj protiamerický postoj...

Sklon k černobílým charakterům a ideologickému vidění světa ovšem Oliver Stone nezapře ani ve svých hraných filmech, včetně slavné Čety (1986) a patetického kýče World Trade Center (2006). V něm si režisér nedovolil „znesvětit“ americké 11. září, odpustil si i své jinak oblíbené konspirační schéma a natočil vlasteneckou podívanou ve stylu Waynových Zelených baretů (1968), kterými jinak hlasitě pohrdá.

Nyní nás tedy čeká Edward Snowden, Martin Luther King a Vladimir Putin. První dva budou nepochybně vylíčení jako správní a odvážní chlapíci, bojující proti zlé americké administrativě. A ten třetí? Tomu – podobně jako Castrovi – se alespoň nebudou klást nepříjemné otázky.

Jestli lze v současné světové kinematografii některé dílo označit jako zfilmovanou ideologii a la these, pak v prvé řadě právě Stoneovo. Pokud by šlo o jeden, dva či tři snímky, mohli bychom zamhouřit oči, označit je za slabší chvilky, na které má občas každý tvůrce nárok, či paralipomena, jež se v malém množství snesou. V množství a systematičnosti, produkovaných Oliverem Stonem, však svědčí o jediném: režisérově – pravděpodobně definitivní – ztrátě tvůrčí i myšlenkové soudnosti.

Zpět

Sdílet článek