Medaile pro Roberta Sedláčka je událostí roku
Udělovat státní vyznamenání k 28. říjnu je u nás tradice. Jsem zastáncem tradic. Asi si žádný stát neodebere možnost vyznamenat cizí státní příslušníky, kteří pro něj v minulosti či současnosti něco vykonali. Stejně tak je v pořádku, když jsou oceněni lidé, kteří nasadí život pro někoho jiného nebo ve službách své vlasti. Lze pochopit i udělení řádu osobnostem zemřelým nebo v úctyhodném věku, kteří v některém mezním historickém okamžiku našich dějin projevili svou zásadovost a statečnost. Ale to je asi tak všechno. Vyznamenáni by neměli být lidé, kteří prostě jen - lépe či hůře (a to může být často předmětem sporu) - vykonávali své zaměstnání, dělali svou práci. A už vůbec by neměli být vyznamenáváni státem umělci. Jinak jsme přece nemuseli rušit tituly národních a zasloužilých umělců. Pokud lze připustit ojedinělé výjimky, tak jen v případě přesahu činnosti umělce do humanitární oblasti, při drtivém veřejném konsensu, u těch, kteří se blíží konci své tvůrčí dráhy, či při ocenění in memoriam.
Vyznamenání jako danajský dar
K tomuto přesvědčení mne vedou dva důvody, jeden konkrétní, druhý obecný. Konkrétní důvod se opírá o dosavadní zkušenosti. Můžeme vynechat neslavnou historii státních vyznamenávání za komunistického režimu. Bohužel i všichni polistopadoví prezidenti neodolali pokušení udělovat vyznamenání - ne-li výhradně, tedy alespoň přednostně - svým přátelům a podporovatelům. Platí to stejně tak o Miloši Zemanovi a Václavu Klausovi, ale i - byť v podstatně menší míře - o Václavu Havlovi. (Pohled na tuto míru zkresluje, když se zapomíná, že Havel jako spisovatel a divadelník se v šedesátých letech přátelil se spoustou umělců a nemohl je striktně vynechat při udělování vyznamenání.)
Člověk, který není vybaven přebujelým egem (možná nezbytným pro výkon vysoké politické funkce), nechápe, že dotyčným - především Zemanovi a Klausovi - nebylo trapné udělovat ocenění osobnostem, kteří je veřejně podporovali v různých politických zápasech a kampaních.
Nejnovější vyznamenání medailí Za zásluhy I. stupně (za zásluhy o stát v oblasti umění) režisérů Filipa Renče a Roberta Sedláčka je událostí tohoto druhu. Renč podporoval Zemana v prezidentské volbě a natočil jeho předvolební spot, Sedláček se sice při obecném třeštění, doprovázejícím tuto volbu, držel rozumně zpátky, ale několik let předtím natočil o Zemanovi devótní dokument (Miloš Zeman – nekrolog politika a oslava Vysočiny). Už tato angažmá jsou pádným důvodem pro neudělení vyznamenání prezidentem, jemuž by mělo vadit, že se medaile může jevit jako soukromá odměna za služby. Fakt, že oba umělci jsou ve středním věku (čtyřicátníci) a minimálně jeden z nich (Filip Renč) by se dal spíš nazvat zdatným filmovým řemeslníkem, taktéž nenasvědčuje vhodnosti kandidátů pro státní vyznamenání.
Odmítnout vyznamenání je zajisté řešením krajním a může sloužit i jako vlastní zviditelnění. A nemělo by se případně odůvodňovat něčím, co s danou záležitostí přímo nesouvisí, třeba takovým či onakým chováním či názory pana prezidenta. Přesto si myslím, že za daných okolností si měli jmenovaní režiséři přijetí ocenění důkladně rozmyslet. Nejlépe by bylo dát neokázalým, neveřejným způsobem a s dostatečným předstihem Miloši Zemanovi najevo, že si nepřejí, aby jim vyznamenání bylo uděleno. Jenže to bychom asi chtěli od českých umělců sui generis příliš. Od Filipa Renče se podobné chování nedalo samozřejmě očekávat, u Roberta Sedláčka jsem v něj však alespoň v koutku duše doufal. Mikina místo předepsaného obleku na ceremoniálu ovšem na jeho selhání nic nezmění...
Za nejdůležitější ale pokládám obecnější důvody neudělování státních medailí umělcům. Umělec by neměl být nikomu zavázán, potřebuje mít naprostou volnost pro svou práci. Má být vůči moci – nejen politické, ale i ekonomické a reklamní – a jejím požadavkům a námluvám neustále ve střehu. Musí těmto svazujícím poutům umět odolat. A už vůbec by se neměl stávat dobrovolným kašpárkem a náhončím politiků, jak jsme toho byli svědky při poslední prezidentské volbě.
Navíc je třeba poznamenat, že státní vyznamenání jsou v Česku státními bohužel pouze de iure. Za situace, kdy prezident republiky o nich rozhoduje zcela podle vlastní úvahy (a zpravidla ignoruje i doporučení příslušného parlamentního výboru), jsou de facto vyznamenáními prezidentskými. Vyznamenáními toho kterého prezidenta. Pokud by Filip Renč a Robert Sedláček dostali Medaili Miloše Zemana, nebylo by asi co namítat. A hlavně by bylo lidem nalito čisté, nezkalené víno.