Pavel Landovský: herec, dramatik, frajer
Během dvaceti normalizačních let dostal Landovský jen minimum důstojných příležitostí, což platí i o jeho emigračním období. Jedinou pozitivní výjimku tvoří hlavní role v Psích dostizích Bernarda Šafaříka. Po roce 1989 očekával Landovský určitě více příležitostí, než dostal. Stálé divadelní angažmá mu nebylo nabídnuto, ve filmu zazářil v Havlově Audienci, Černých baronech a Vratných lahvích. V jiných případech se hercův výkon nemohl pozvednout nad problematickou, či evidentně špatnou úroveň snímku (Válka barev, Nejasná zpráva o konci světa, Mach, Šebestová a kouzelné sluchátko, Nestyda), v pozdějších rolích je znát i úbytek sil. (Upřímně řečeno, Landovský navíc nebyl hereckým typem, které vyzrávají s věkem.)
Avšak Landovský nebyl jen prvotřídním hercem, byl též neméně dobrým dramatikem. Jeho divadelní kusy byly nedávno vydány v knize Hodinový hoteliér a jiné hry, vzorně a reprezentativně vypravené edici (ed. Lenka Jungmannová), zahrnující osm položek. Vrcholem v ní jsou hry Hodinový hoteliér (v níž kdysi v režii Evalda Schorma exceloval Oldřich Nový), Sanitární noc a Arest. Dvě posledně jmenované hry patří do cyklu tzv. vaňkovek, v nichž si přátelé Václava Havla (Pavel Kohout, Pavel Landovský, Jiří Dienstbier) půjčili ústřední postavu jeho Audience Ferdinanda Vaňka. Přitom Arest patří mezi devíti hrami (nepočítáme-li jednu zahraniční, Rock´n´Roll Toma Stopparda) mezi dvě či tři vůbec nejlepší.
Pavel Landovský měl i jako dramatik jedinečný smysl pro situační i jazykovou komiku, absurditu situací, do nichž se člověk leckdy nevědomky či proti své vůli dostává. Ale hlavně byl frajer. Tímto slovem může být označován vychloubačný hejsek, mluvka, který „dělá ramena“, ale nestojí za ním skutky. Může však znamenat i velkou pochvalu.
Pavel Landovský byl možná ve svém osobním životě občas i „obyčejným“ frajerem. Po nástupu normalizace se však ukázalo, že je frajerem opravdovým. Většina herců se tehdy strachovala o svoji kariéru, a ti, kteří se „namočili“ v tzv. Pražském jaru, své postoje – více či méně hbitě – odvolávali. Přijímali role i v nejhorších politicky konformních slátaninách a pokud měli nějaké přátele mezi umělci, kteří se octli v nemilosti režimu, rozcházeli se s nimi. Radek Brzobohatý a Jiřina Bohdalová (tehdy manželé) jednoho dne oznámili svému příteli Pavlu Kohoutovi, že by bylo lepší, aby se nějakou dobu nestýkali, totéž po doporučení STB udělal – byť důstojně a s lítostí – Jiří Adamíra. (Nechci nikoho soudit, ale považuji za poněkud komické, když se třeba o Radku Brzobohatém, zajisté výborném herci, který však účinkoval za normalizace v řadě politicky tendenčních filmů a televizních seriálů, leckdy dočítáme, jaký byl vždy zásadový chlap.)
Pro Pavla Landovského bylo něco podobného nemyslitelné. Měl-li si vybrat mezi kamarády a kariérou, neváhal ani na okamžik. Nerozhodl za něj režim, rozhodl se sám: zachoval se podobně jako Vlasta Chramostová, Jan Tříska a dva či tři další herci. V roce 1977 podepsal Chartu. I to mu bylo málo: jako správný frajer rozvážel autem Václava Havla a Ludvíka Vaculíka s obálkami s textem Charty a absolvoval i honičku s policií. Když se octl v emigraci, s takřka nulovou jazykovou vybaveností se měl tu odvahu postavit na prkna Burgtheatru (s pomocí svého přítele Pavla Kohouta). Po roce 1989 byl poněkud zatrpklý a třeba i nespravedlivý, choval se někdy hrubiánsky, nebral si – ostatně jako po celý život – servítky, poskytl občas příležitost bulvárním novinářům pro jejich špinavou práci. Ale když bylo třeba, byl vždy na místě: ač nemocný, vyprovodil na poslední cestu svého velkého přítele Václava Havla... Nyní se sluší – byť třeba jen v duchu – vyprovodit jeho, Pavla Landovského.
Herců máme nadbytek, dobrých také dost. Schopných dramatiků bychom našli také řádku. Jen frajerů, opravdových frajerů, kteří si stojí za svým, nerozklepou se jim kolena a netočí se jak korouhvička ve větru, bylo v této zemi ve středu Evropy – ale nejen v ní – vždy jen pár. Akutní nedostatek...