Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Grafický design ve spojení se světlem a městským prostředím je jedním z nejvýraznějších činitelů podílejících se na scenérii (noční i denní) soudobých měst. Tomuto tématu se dlouhodobě prakticky i teoreticky věnuje grafický designer Jan Matoušek (*1984). Street art a konkrétně graffiti, se kterým začal pracovat ještě v teenagerských letech, určili Matouškův vztah k městskému prostředí, jež ho jako ústřední téma provázelo i během studia na VŠUP.

V roce 2005 nastoupil do vůbec prvního ročníku ateliéru grafického designu a nových médií Petra Babáka, který se stal progresivním a inspirativním mezioborovým prostředím. O možnosti filmu v jeho rozšířené podobě se zajímala řada Matouškových kolegů, ať už jako o obohacení grafické profese nebo přímo přesedlali k videoartu (Tereza Janečková), k novým médiím (Prokop Bartoníček) či například videomappingu, kterým se zabývá také Amar Mulabegovič ze skupiny Macula, jíž jsme věnovali jeden z předchozích profilů. Matoušek byl již během studií vyzván, aby se stal členem Babákovy Laboratoře, jež slučuje proměnlivý tým grafických designerů i dalších profesí a zabývá se specifickými projekty na pomezí několika disciplín jako jsou i architektura či film.

Matoušek, který se později stal asistentem v Babákově ateliéru, věnoval svou diplomovou práci interdisciplinární oblasti chápání města jako vizuálního média: „Zvolil jsem si téma, jež mě dlouhodobě provází. Tedy město, komunikace v něm, jeho vizuální stránka odehrávající se nejen na fasádě. Světlo jako princip jsem si zvolil proto, že je pružné, dá se aplikovat na fasádu bez potřeby montovat složité konstrukce, a že může být neničivým, širokosáhlým nástrojem.“Tento projekt, který je zčásti vizionářský a z části resumuje předchozí pokusy o „urbanizaci" grafického designu, po níž Matoušek sám volá, vyústil (alespoň prozatím) ve stejnojmenné knize Město=Médium / Město a světlo.

Jeho vlastní intervence, světelný navigační systém pro Prahu, je založený na projekci grafického rozhraní, které by se v ideální podobě nabízelo k interakci s kolemjdoucími. Ačkoli především z majetkoprávních důvodů zůstalo u testovacích projekcí, Matouškova vize „oživlého“ prostoru zanechala svou stopu v geniu loci piazzetty Nové scény, průchodu na Vltavské, větráků u Smíchovského nádraží nebo v rušné ulici u Gymnázia Na Zatlance. Z řady možných lokací si vybral záměrně místa, která jsou zároveň městským dopravním uzlem, kde se mísí pěší, hromadná doprava i automobilový provoz a přitom jsou typickým místem-nemístem, jakýmsi tranzitem postrádajícím plnohodnotné využití. Jako další důvod výběru uvádí svůj zájem o „spíš brutalistickou architekturu nebo sociální realismus.“ Vysvětluje, že se mu „neslučuje promítat na neorenesanci nebo baroko“ a dodává „ve vztahu k architektuře se mi líbí symbiotický vztah. Podle mého názoru by ani světelné intervence neměly jít proti ní.“ Forma světelné projekce, kterou zvolil z řady dnes rozšířených městských světelných průniků (jako jsou různé typy obrazovek a displejů nebo staršího neonu), měla za úkol tyto konkrétní lokace „prosvětlit, občerstvit a dát jim tak nový rozměr.“

Prvotní Matouškovou motivací byla rozladěnost ze současného stavu městského itineráře, a to především v oblasti grafického designu. „Praha je zanesena z velké části nekvalitním grafickým designem a všudypřítomnou reklamou. Jakákoli předchozí rozvaha o vztahu k místu je velmi vzácná. Mou motivací bylo přispět ke změně tohoto neutěšeného stavu,“ říká. Zároveň je v jeho projektu přítomný jakýsi sociální apel na samotné obyvatele.

Informace, které měly být v tomto navigačním systému „vysílány“, zahrnovaly vedle zavedených „žánrů“ jako je počasí a kulturní nebo dopravní servis také možnost interakce s kolemjdoucími. Jeden ze způsobů, jak se podílet na vytváření interaktivního města, spatřuje Matoušek ve využití současných technologií, především těch, které jsou široce rozšířené a zabírají podstatné místo v naší schopnosti komunikovat. Sdílení informací pomocí internetu a mobilních zařízení vede k tomu, že se od virtuálního světa neoddělujeme ani tehdy, pohybujeme-li se v žitém fyzickém prostoru. Matoušek se proto ptá: „Jaký je důvod nezobrazit informace, které máme ve svých mobilech, rovnou na fasádě?“ Sám vidí v této možnosti „site-specific rozměr, kdy se člověk stává součástí prostředí a není izolován v krabičce (mobilního telefonu) svého vlastního světa.“

Světelné intervence (realizace a publikace)

M=M navigační infosystém (2011, Praha)

Jan Matoušek, Vladimír 518, Markéta Vinglerová (eds.), Město=Médium, BiggBoss + VŠUP, 2012.