Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Po vyhlášení oceněných titulů letošní canneské soutěže patřila mezi největší překvapení Velká cena poroty pro teprve druhý snímek mladé Italky Alice Rohrwacher. Vyzdvihnutí jednoho ze dvou „ženských“ uchazečů přímo druhou nejvyšší trofejí vyvolalo logické diskuse i patřičnou zvědavost, posilovanou osobním doznáním porotců, jak je jemný příběh z italského venkova dovedl okouzlit i rozplakat. I když obdobným, intimně-realistickým směrem mířila i novinka druhé ženy v soutěži Naomi Kawase Utiš vodu, podpora vycházející italské auteurky se z hlediska festivalové scény jeví jako promyšlenější gesto. Zvlášť když se volba ve znamení „gesta“ stala pro výběr letošní plejády oceněných charakteristickou, jak dokazuje i úspěch emotivního filmu Xaviera Dolana Mommy.

Stejně jako většina děl již několik let trvající “éry“ italských filmů oceňovaných a opěvovaných mezinárodními festivaly – od Garroneho, Sorrentina a Crialeseho, až po Morettiho, Bellocchia nebo Rosiho – také Zázraky sebejistě pronikají z realismu ke snovým až magicko-realistickým záchvěvům. Ty z italských snímků nenápadně – a snad ne pouze povrchově – činí „velká díla“ ve srovnání s komornějšími, záměrně tlumenějšími konkurenty z jiných zemí. A jak vidno, festivaly tato okázalá „italská metoda“ nadále vábí. Rohrwacher, debutují v roce 2011 snímkem Corpo celeste, natočila další šarmantní film-obraz, který dané ambice nechává poletovat spolu s roji včel nad linií příběhu, jenž má mnoho společného s její vlastní minulostí.

Ztvárnění vztahů v rodině farmáře sídlící ve středoitalské Umbrii režie nenásilně pojímá z perspektivy dvanáctileté Gelsominy, která vede subtilní psychologický boj s otcem i každodenní zodpovědností, jíž pozice nejstarší dcery na statku přináší. Momenty tkané ze sítě vzpomínek (celý příběh uvozuje nedoslovný vnik do retrospektivy, která se v závěru opět pokradmu uzavírá) se točí okolo všedních pracovních činností, důsledků hospodářské konkurence a blížících se normativních změn. Na půdorysu vytrvalého zápolení se svobodou a (ne)podlehnutím lákavým atrakcím komerčního zásvětí se tak formuje portrét specifické komunity čtyř sester, despotického otce, zdrženlivé matky (ztvárněné režisérčinou sestrou Albou) a několika dočasných spolubydlících.

Často se v souvislosti se Zázraky mluví o inspiraci filmy Víctora Ericeho. Namísto magie potulného kinematografu, který zjitří pozornost šestileté Any z filmu Duch úlu, se však v moderních kulisách – byť se snímek nepřímo vrací kamsi do (před)minulé dekády – objevuje vábnička v podobě bizarní televizní (reality) show, v níž se rodiny venkovských talentů utkají o titul nejšikovnějších dědiců bájné etruské tradice. Sen, který láká Gelsominu přihlásit také její rodinu, jejíž domácí med si uchovává punc přírodní receptury, se pojí s veskrze pragmatickou úvahou získat slibovanou finanční trofej pro překonání kritického stavu podniku. Satirický náhled, kterým film tuto uměle „povznesenou“ epizodu zobrazuje, ostře mění původní aroma, jež nablýskaná, kýčovitá soutěž (s moderátorskou tváří Monicy Belluci) získává v očích dospívající dívky. Demaskováním falešných „zázraků“, stejných, jakým propadl hrdina Garroneho předloňské Reality show, jako by postavy v čele s Gelsominou teprve znovuobjevily kouzlo přirozenosti a citu přítomné v drobných jevech reality.

I tam se může skrývat nevysvětlitelná záhada či trik, ať už je to efektní trumf Gelsominy vypouštějící z úst na povel včelku, nebo ryze autorská hyperbola v podobě naddimenzované záplavy medu, který přeteče ze stáčecího válce. Právě v nich se nakonec povznáší lehký půvab magických úkroků, nenápadných detailů přírody či genia loci starého domu, jenž rodina obývá a záhy z něj – i z filmu – mizí neznámo kam.

V lecčems enigmatická, poučená a herecky bezprostřední poetika, jíž Rohrwacher spolu s renomovanou kameramankou Hélène Louvart v Cannes představila, jistě zaslouží pozornost i ceny. S nimi jsou však spojená očekávání ohledně příštích „včelařských“ pobídek. „Chcete-li, zůstaňte prosím. Každý má ale svobodné právo odletět.“