Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Úsvit planety opic / Evoluční slepá ulička
kritika / Jaromír Franta / 16. 10. 2014
Zatímco Zrození planety opic Ruperta Wyatta ztvárnilo příčiny budoucího konfliktu lidí a polidštěných opic, Úsvit planety opic Matta Reevese (Monstrum, Ať vejde ten pravý) už sleduje první kolo jejich otevřené války. Vrtkavé spojenectví nemá dlouhého trvání a svět se stává čím dál tím horším místem na poklidné soužití. A to jak z hlediska opic, tak i lidí.
Ačkoliv Zrození jasně vytyčilo viníky (kteří ovšem nedokázali předvídat následky svých činů), druhý díl se vydává cestou plošné relativizace. V rámci celého příběhu jsou zde pojmy jako „dobro“ a „zlo“ jen vyprázdněnými sémantickými poli. Krok je to v oblasti blockbusterů stále relativně neobvyklý. Z dramaturgického hlediska film přijímá optiku seriózního válečného novináře, který za každou cenu zahazuje svá předem připravená ideologická stanoviska a je – až v radikálním slova smyslu – silně nezaujatý. Jak vůdce opic a zdaleka největší lidumil Caesar, tak i rozvážný lidský hrdina Malcolm zjišťují, že ačkoliv stojí na opačných stranách barikády, mají jejich komunity zároveň mnoho společného. Vnucuje se metafora o dvou stejných koních, kteří táhnou provaz každý na jednu stranu. Počátku války nakonec nepřispějí velká rozhodnutí vůdců (u lidí je jím nevypočitatelný Gary Oldman), ale spíše omyly několika neadaptovatelných.
Analogie mezi oběma druhy přitom snímek utváří až obsedantně, a to jak na rovině psychologické (podobnosti mezi určitými typy postav), tak i sociologické (podobné reakce opic a lidí na činy skupin). Špatný přístup to sám o sobě samozřejmě není, Úsvit planety opic je ovšem v neustálém předhazování paralel značně mechanický: důležité lidské postavy mají zkrátka své protipóly mezi opicemi. Patrné je to zejména u obou záporných postav Koby a Carvera, jejichž činy symetricky přispějí ke zrození už ne „planety opic“, ale zmíněného bojového stavu. Ačkoliv Caesar s přiměřeným patosem deklamuje, která z postav to vlastně celé začala, film svým dramaturgickým rozčleněním nutně vyvolá dojem, že jsou na vině obě strany konfliktu a pokud by nezačala jedna, udělala by to druhá.
Rovněž nelze říci, že by děj nebyl ve vztahu k prvnímu dílu vyloženě logicky neopodstatněný. Problémem je, že přes zmíněnou relativizaci viny za válku lidí a opic předkládá samé jednoznačné a jisté úsudky a nenabízí jakoukoli morálně či ideologicky problematickou pozici. Zatímco konec Zrození předznamenával sžíravou nejistotu, zde už je nastaven plnohodnotný stav věcí (předvečer totální války). Ve Zrození bylo možné vynajít u postav povahově nezřetelné rysy, především ve vztahu k problematickému motivu výzkumu opic, s nímž se pojila nejistota hrdinů vůči správnosti jejich počínání. V Úsvitu jsou naproti tomu všechny postavy ve svém jednání zcela jasnozřivé a charakterově jasně definovatelné.
Úsvit planety opic nenaplňuje předpoklady nastolené v „objevitelské“ jedničce. Série, která si vcelku nadějně vybudovala značnou osobitost, se najednou až násilně začala přizpůsobovat. Ač je ještě brzy na soudy o zpackané příležitosti, konzervativní slepá ulička, do které cyklus manévruje druhý díl, rozhodně nepředstavuje nijak potěšující směřování. Reevesův snímek se v podstatě schází s představami standardního velkofilmu, jenž má štěstí, že navazuje na předchozí kritický úspěch Wyattova debutu. Bezpochyby se jedná o zvládnutý počin, který ovšem spíše funguje jen jako podstavec pro další pokračování. Fakt, že plní tradičně nevděčnou roli přemosťujícího filmu, jej ale nikterak neomlouvá.
Úsvit planety opic (Dawn of the Planet of the Apes, USA, 2014, IMDb)
Režie: Matt Reeves, scénář: Mark Bomback, Rick Jaffa, Amanda Silver, kamera: Michael Seresin, střih: William Hoy, Stan Salfas, hudba: Michael Giacchino, hrají: Andy Serkis, Jason Clarke, Gary Oldman, Keri Russell ad., 130 min., distribuce: CinemArt (premiéra v ČR 17. 7. 2014).
Úsvit planety opic (Dawn of the Planet of the Apes, USA, 2014, IMDb)
Režie: Matt Reeves, scénář: Mark Bomback, Rick Jaffa, Amanda Silver, kamera: Michael Seresin, střih: William Hoy, Stan Salfas, hudba: Michael Giacchino, hrají: Andy Serkis, Jason Clarke, Gary Oldman, Keri Russell ad., 130 min., distribuce: CinemArt (premiéra v ČR 17. 7. 2014).
Přečteno 4217x
Článek vyšel v časopise Cinepur #95, říjen 2014.
Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.
Ohodnoťte článek
Aktuální hodnocení článku
3 /1
Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.
Hodnocení filmu
Úsvit planety opic
**** ČTENÁŘI (2)
DALŠÍ ČLÁNKY
DALŠÍ Z RUBRIKY kritika
Od všeho trochu moc najednou / Všechno, všude, najednou
Království: Exodus / Von Trierův vánoční žertík z nemocnice
Zábavný – punkový, ale málo / Seriál Pistol a jeho hudba
Skandály ve službách Jejího Veličenstva / Koruna
Kvík / Až si zase příště dáte klobásku
DALŠÍ Z RUBRIKY
Od všeho trochu moc najednou / Všechno, všude, najednou
Momentální fascinace a králičí nory / Editorial 145
Australská kriminální historie Justina Kurzela
Mezi konceptem a zvnitřněním aneb Jak zdokumentovat masakr
Temným lesem do hlubin / Noirové vraždy v současných severských seriálech
POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA
RUBRIKY
anketa (33) / český film (119) / český talent (39) / cinepur choice (33) / editorial (120) / fenomén (83) / festival (117) / flashback (18) / fragment (18) / glosa (244) / kamera-pero (17) / kauza (1) / kniha (133) / kritika (1122) / mimo kino (193) / novinka (825) / pojem (36) / portrét (53) / profil (100) / reflexe (27) / report (150) / rozhovor (187) / scénář (4) / soundtrack (89) / téma (1035) / televize (139) / událost týdne (292) / videohra (84) / web (46) / zoom (174)
Tento článek vyšel v časopise Cinepur #95, říjen 2014
Z obsahu tištěného čísla:
Imagina / O experimentech s diváckými očekáváními (Tomáš Stejskal, glosa)
Kouzlo měsíčního svitu / Kouzlo čtyřiačtyřicetkrát viděného (Ivo Michalík, kritika)
Hudba z Chlapectví pomáhá Masonovi vyrůst, posluchače ale uspí (Jiří Špičák, soundtrack)
Letní filmová škola 2014 / Síla setrvačnosti (Antonín Tesař, report)
Ona (Matěj Nytra, mimo kino)
Rozhovor s Bongem Jon-hoem / Zajímá mě, co je člověk (Tomáš Stejskal, rozhovor)