Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

In margine osmdesátky Jana Švankmajera

In margine osmdesátky Jana Švankmajera

novinka / Oto Horák / 7. 9. 2014 / komentáře (2)

Jan Švankmajer, slavící právě osmdesátku, je dnes váženým, respektovaným tvůrcem. Současně a trošku paradoxně je už dávno - spolu s Karlem Vachkem - určitým symbolem nekomerčního českého filmu. Stalo se tak především ze dvou důvodů.

Ten první souvisí s postavením umělce, který si s komunistickým režimem nezadal. Jako filmař byl Švankmajer – s krátkou výjimkou konce šedesátých let – trpěn na okraji vznikající filmové produkce. Uplatňoval se jen občas v „kraťasech", umísťovaných leckdy jako předfilmy mezi týdeníky a celovečerní filmy s poněkud kratší stopáží. V této „vedlejší“ produkci se koneckonců nějaké to „ujeté výtvarno" dalo tolerovat... Ale těžko myslitelným se jevilo, že by v „normalizačním“ Barrandově dostal Švankmajer šanci ve filmu celovečerním, od něhož se očekávalo „společensky závažné" téma, pokud možno podpora socialismu a ocenění jeho „vymožeností", případně alespoň zábava, srozumitelná lidovým vrstvám. Filmoví šéfové režisérovi umožnili, aby se na Barrandově živil alespoň jako výtvarník a autor trikových scén do filmů jiných tvůrců. Vesměs komedií sice nepolitických, avšak se zjevnými komerčními ambicemi (Adéla ještě nevečeřela, Tajemství hradu v Karpatech aj.).

Druhý, poněkud problematičtější důvod „nezávislé“ pověsti se týká uměleckého směru či hnutí, ke kterému se Jan Švankmajer celý život hlásil. Surrealismus, tak jak jej André Breton (původně s Philippem Soupaultem) vymyslel a postuloval jeho zásady (hlavně v tzv. manifestech), byl hnutí revoluční, podvratné jak vůči politickému systému, tak vůči „měšťákovi" a jeho systému hodnot, jež prý odráželo komerční umění (a za něž bylo považováno každé, které Breton neoznačil za surrealismus, jeho předchůdce a souputníky). Metodou tvorby měl být tzv. psychický automatismus, tj. údajné nekontrolování tvorby rozumem, což - pokud je něco podobného vůbec možné - by ovšem vedlo nikoli k umění, jež je i při převaze intuitivnosti ze své podstaty vnitřním řádem, nýbrž chaosu, ne-smyslu. V praxi dával na to, co je či není surrealistické razítko samozvaný „papež" Breton, jenž většinu „neposlušných" členů surrealistické skupiny postupně exkomunikoval, takže se z ní stala poněkud obskurní a bizarní sekta věrných.

Čechoslováci za zrcadlem

K této kádrovací praxi Bretona a spol. připočtěme pak jejich politické postoje, spočívající nejprve v politickém frazérství (a demonstrativního vstupu do Komunistické strany Francie) a postupně (zvláště od Druhého manifestu surrealismu z roku 1930) k obdivu k „první zemi, kde vládnou dělníci a rolníci". Později, po upevnění Stalinovy moci a vyhlášení povinné doktríny socialistického realismu, v příklonu k trockismu a jakéhosi revolučního anarchismu. Není divu, že po druhé světové válce vliv surrealismu jako uměleckého hnutí či - údajné - tvůrčí metody a životního stylu postupně upadal, takže francouzští nástupci André Bretona (který v roce 1966 zemřel) - v čele s Jeanem Schusterem - považovali v roce 1969 za nutné zbavit se „svazujícího" názvu surrealismus, aby prý zachovali jeho obsah. (Výše řečené v žádném případě nezpochybňuje, že mnozí surrealisté, či alespoň surrealisté „načas" - zejména spisovatelé André Breton, Benjamin Péret, Robert Desnos, René Crevel, Joyce Mansourová, Raymond Queneau a výtvarníci Max Ernst, André Masson, Yves Tanguy, Hans Bellmer, Wifredo Lam či Roberto Matta - vytvořili cenná, inspirativní, vzrušující díla...).

Československá surrealistická skupina vypuštění označení „surrealistická" - v otevřené korespondenci s pařížským ústředím - odmítla. V jejím čele stál Vratislav Effenberger, který „pochodeň" hnutí přejal po zemřelém Karlu Teigem v nejtužších letech tuzemského stalinismu. Postupně naštěstí v činnosti skupiny ubývalo revolučních frází a traktátů, levicové názory členů se nevylučovaly s odporem k normalizačním „pořádkům", takže Effenberger - přes určité výhrady - dokonce podepsal Chartu 77. Převážně se však československá surrealistická skupina veřejné aktivitě vyhýbala, uchýlila se do jakéhosi ghetta, kde si na vlastním "písečku" hrála své hry, pěstovala hříčky a hračičky, vykládala sny a - tvořila nová díla. Jedním z nejaktivnějších, nejviditelnějších domácí surrealistů se stal později „tajně proslulý" Jan Švankmajer, jehož krátké snímky jako Historia Naturae (1967), Zánik domu Usherů (1980) či Možnosti dialogu (1983), byly doslova zjevením a patří mezi vrcholy nejen české, ale i světové experimentální kinematografie...

A jednoho dne - se zahraniční pomocí a v koprodukci - směl Jan Švankmajer natočit svůj první dlouhometrážní snímek. Z geniální dilogie Lewise Carrolla Alenčina dobrodružství v kraji divů a Za zrcadlem a co tam Alenka nalezla si režisér vybral jen něco (a i s tím volně manipuloval) a obohatil to vlastními zážitky na pomezí snu a skutečnosti: proto Něco z Alenky (1988). Ale světe div se: film byl více věrný originálu než pokusy o více „doslovné" (animované, hrané či kombinované) přepisy. (Nepochopení specifik Carrollova světa a proměna v tuctovou „disneyovskou“ komerční fantasy charakterizuje i Alenku v říši divů z roku 2010 Tima Burtona, režiséra, jenž vliv českého filmaře na svou tvorbu nepopírá.)

Švankmajer filmovými prostředky dokázal totéž co ctihodný oxfordský matematik viktoriánské éry Dodgson-Carroll: demonstrovat v poutavých obrazech, že „nesmysl" nemusí být „ne-smyslem", nýbrž obsahovat „jiný", nezvyklý a nečekaný smysl, ten, který se nachází "za zrcadlem", v bezhraničné říši fantazie. A režisér navíc přesvědčil, že jeho metoda animace, které tak svědčily krátké snímky, je aplikovatelná a neméně účinná i v prostoru filmu celovečerního. Není tedy divu, že - už po změně politického režimu - točil Švankmajer další dlouhometrážní snímky: Lekce Faust(1993), Spiklenci slasti (1996), Otesánek (2000), Šílení (2005) a Přežít svůj život(2010).

Místo toho, abychom tyto snímky analyzovali, položme zde několik otázek, tak jak mne při přemýšlení nad nimi napadaly:

Je přibývání příběhu a herecké akce ve Švankmajerových filmech dobře slučitelné s přetrvávajícími animovanými postupy?

Neobjevují se ve filmech kvůli tomu zřetelné „švy“ a nestávají se mnohé animované a trikové sekvence zbytnými, dekorativními, „povinnými“ poznávacími znameními režiséra?

Je psychologické herectví řady předních českých herců, účinkujících ve Švankmajerových snímcích, kompatibilní s „ireálnými“ látkami filmů (o surrealistické estetice ani nemluvě)?

Nevede režisérova snaha o „jiné“ herectví k bezradnosti herců, takže jejich výkony ve Švankmajerových filmech jsou často nepřesvědčivé?

Není syžet Švankmajerových filmů naplňován stále více „mechanickým“, přibližným způsobem (se spíše ojedinělými nápady) a fabule je povážlivě předvídatelná, ilustrující a banální?

Nejsou Švankmajerovy filmové látky už spíše rekvizitami se zaprášeného surrealistického a psychoanalytického muzea než komunikací se současnými problémy a tématy?

Nejsou režisérovy scénáře většinou poněkud polopatickými historkami, v nichž je patrná snaha mermomocí nalézat „podvratný“ význam tam, kde už dávno není (v absolutizaci snu, u různých „voskových“ markýzů a spol.)?

Kde je skutečný direkt do tváře dnešních nových měšťáků a k prostituci zvoucích a současně represivně se chovajících elit?

Jde u Švankmajerových nových filmů o znepokojující tvorbu „proti srsti“ nebo spíš neškodnou manýru a hobby?

Není nutné - teď a tady – a bez rozboru jednotlivých Švankmajerových filmových děl odpovídat. Jinými slovy ať si každý, kdo tyto otázky pokládá za relevantní, odpoví sám...

Při příležitosti osmdesátky se sluší Janu Švankmajerovi popřát hodně zdraví a tvůrčích sil. A za sebe k tomu přidávám přání, aby umělcův příští film učinil výše uvedené otázky nikoli snad bezpředmětnými, ale neaktuálními. Aby se alespoň na něj nevztahovaly...

Přečteno 2199x

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
4 /4

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.


komentáře

    přepište kód:

Oto Horák  (11.9.2014 12:19)

Nemyslím, že tomu tak je. "Estetika šílenství si není vědoma sama sebe. Šílenství je ohrožením svobody, nuceným ústupem k automatismu, není tvořivé. Naproti tomu estetika surrealistická vytváří vždy umělecká díla, a i když se chce umělec zcela oddat automatismu a spontánnosti, činí tak záměrně, svobodně a v distanci k tomu, co vytvoří." Tolik Tomáš Tlapa v literárně kulturním časopisu H_aluze. A našli bychom další příklady uvažování o tomto tématu.

Jiří Hovnocuc  (10.9.2014 13:52)

surrealistická estetika = contradictio in adjecto

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #122

#122

duben 2019



DALŠÍ Z RUBRIKY novinka

Cannes uvede nový seriál Nicolase Windinga Refna

Locarno udělí cenu za celoživotní přínos Johnu Watersovi

Francis Ford Coppola se vrací k ambiciózní sci-fi Megalopolis

Tři české animované filmy budou soutěžit na festivalu v Annecy

6 filmů z Febiofestu, které byste si neměli nechat ujít

Na známém festivalu Visions du Réel se představí tři české filmy

Odchází šéf HBO a s ním končí i celá jedna televizní éra

Schrader připravuje "neo-meta western" s Willemem Dafoem


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Solidarita s Olegem Sencovem

Inženýři lidských duší se opět činí

Fénix / Thriller o lidské slabosti a vypočítavosti

Leviatan vítězí aneb Jak dál s Ruskem a jeho umělci

Glosa: České století historickou pravdu nezkresluje


RUBRIKY

anketa (24) / český film (80) / český talent (33) / blu-ray (12) / cinepur choice (34) / dvd (121) / editorial (96) / fenomén (72) / festival (80) / fragment (18) / glosa (213) / horizont (29) / hudba (24) / kauza (33) / kniha (116) / komiks (10) / kritika (785) / minikritika (112) / nekrolog (1) / novinka (708) / objev (3) / pojem (36) / portrét (10) / profil (104) / reflexe (24) / report (106) / rozhovor (158) / scénář (4) / soundtrack (43) / téma (885) / televize (99) / tisková zpráva (1) / událost týdne (231) / video (2) / videoart (16) / videohra (60) / web (42) / zoom (156)