Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Cesta ven / Cesta ven i dovnitř

Cesta ven / Cesta ven i dovnitř

kritika / český film / Vít Schmarc / 15. 8. 2014

Ačkoli téma vyloučených lokalit a lidí na okraji patří ve veřejné debatě k evergreenům, český film se s ním dosud srovnával jen velmi lopotně. Slámovy „sociální romance“ tvoří specifický ostrůvek deviace, jinak je sociální drama na tuzemských plátnech sporadickým hostem. Ohlas v nedávné době vyvolala Poupata Zdeňka Jiráského, nicméně v jejich případě šlo o estetizování lidské mizérie, které při všem zaujetí existenční bídou působilo samoúčelně a izolovaně od světa i kontextu.

O „romskou problematiku“ se dvakrát pokoušel Zdeněk Tyc. Smradi pootevřeli otázku rodinného soužití „gadžů“ a romských dětí, ale jako koherentní film příliš nepůsobili. El Paso pak lopotně skládalo životní peripetie ženy, kterou nepřízeň osudu vyžene do ubytovny pro sociálně slabé. Přes všechnu snahu o realismus upadal film do područí didaktických frází a karikování. Návrat Petra Václava po třinácti letech mlčení odstraňuje absenci naléhavých či zdrcujících výpovědí na toto téma více než uspokojivě.

Podobně jako před šesti lety Tyc si i Václav volí ženskou protagonistku, která má však daleko k jakékoli viktimizační póze. Svou svéhlavostí, houževnatostí a „existencí v pohybu“ může Žaneta připomenout některé postavy bratří Dardennů. I ona je postavena do situace, kterou musí řešit všemi dostupnými prostředky. Složitá rodinná situace, ještě zkomplikovaná ztrátou práce druha, nemožnost prolomit kruh nedůvěry a strach, že skončí na ulici, nutí hrdinku jednat – měnit prostředí, zkoušet další a další strategie přežití, které jen zdůrazňují, jak obtížné je najít cestu ven, pokud vás determinuje barva pleti a nedostatek vzdělání.

Václav svůj film komponuje jako sled různých sociálních prostředí, kterými Žaneta prochází. Začíná se na „vyšším patře“ hierarchie, v pronajatém panelovém bytě ve městě, pokračuje se v rozvrácených Předlicích, odpudivé sociální ubytovně a končí v pohraničí, kde dříme alespoň částečná naděje na průlom. Cesta ven je neobyčejně empatická, neokázale odhaluje detaily z okolí hrdinů a skrze drobnosti nahlíží mizérii a absurditu celku. Nejde jen o mechanické dialogy se zástupci státních aparátů „přes bariéru“, které jsou možná až příliš návodné, ale především o zcela přirozený pohyb kamery měsíční krajinou okraje, kterou na rozdíl od Poupat nijak zvlášť neestetizuje, ale zachycuje ji syrově v rezignovaném rozvratu. Vrcholnými momenty jsou v tomto ohledu intenzivní kontrast agresivity a apatie na ubytovně a blátivý úpadek Předlic.

Cesta ven ale v žádném případě neukazuje své hrdiny jako bytosti determinované prostředím. Je dostatečně senzitivní i k jejich vlastním psychologickým limitům (postava Žanetina druha Davida) a uprostřed řevu a vulgarit dokáže odhalit nečekané intimní polohy (Žanetin otec a jeho jímavě neobratná zpověď na schodech). Takřka v každé situaci lze Václavův film vykládat více způsoby, nejen dělit postavy na rasisty a oběti, či naopak na nepřizpůsobivé a slušné. Do značné míry k tomu přispívá i fakt, že neherci prožívají dané situace velmi intenzivně. Vrhají se do nich po hlavě, což sice někdy nekoresponduje s hereckými schopnostmi, ale proti několika rozpačitým scénám stojí celá řada vrstevnatých a funkčních.

Úskalím Cesty ven je fakt, že s mnoha českými dramaty sdílí dramaturgickou nestřídmost. Linie s populistickým politikem představuje zbytečnou, rušivou a retardační vsuvku, bez níž by se film naprosto obešel. Z pohledu celku sice funguje jako katalyzátor osobních událostí, ale jinak nepřispívá k obohacení významu celku. Zmínku si zaslouží i nevyrovnanost jednotlivých scén, nicméně Cesta ven velikost svých poklesků vždy vyvažuje neokázalou silou klíčových míst i schopností proniknout tam, kam český film zatím jen nesměle pošilhával.

Navíc přichází s jednou z nejlépe motivovaných a nejpřesvědčivějších ženských postav v porevoluční kinematografii. Daleko přesahuje i přepjaté epigonství Mého psa Killera či rozpačité ohledávání duše ženy na okraji v Až do města Aš. Působí jako naléhavý fragment precizně vyříznutý z komplexní sociální tkáně. Spíš než o hledání spásné cesty ven jde konečně o nalezení zoufale potřebné cesty dovnitř.

Cesta ven (2014, IMDb)
Režie a scénář: Petr Václav, kamera: Štěpán Kučera, střih: Florent Mangeot, hudba: Max Richter, hrají: Klaudia Dudová, David Ištok, Natálie Hlaváčová ad., 103 min., distribuce: Artcam (premiéra v ČR 29. 5. 2014).

Cesta ven (2014, IMDb)
Režie a scénář: Petr Václav, kamera: Štěpán Kučera, střih: Florent Mangeot, hudba: Max Richter, hrají: Klaudia Dudová, David Ištok, Natálie Hlaváčová ad., 103 min., distribuce: Artcam (premiéra v ČR 29. 5. 2014).

Přečteno 4338x

Článek vyšel v časopise Cinepur #94, srpen 2014.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Zatím nikdo nehodnotil.

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.

Hodnocení filmu

Cesta ven

****  CINEPUR (3)

****  ČTENÁŘI (3)


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #137

#137

říjen 2021



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY kritika

Vzpomínky na lásku / Marťanské lodě

Jak se mrtví naučili žít / Duše

Návštěva muzea lásky / Undine

Gramatika nekonečna / O nekonečnu

Stylově spíchnutá antihrdinka / Cruella

Znásilnění, pomsta a žvýkačka / Nadějná mladá žena

Vydolovat dobrý příběh / Nová šichta

Hlediště jsou ti druzí / Annette


DALŠÍ Z RUBRIKY český film

Na ptáky jsme krátký / Atlas ptáků

Vzpomínky na lásku / Marťanské lodě

Je to jenom prank, bro / Shoky & Morthy: Poslední velká akce

Záhada výchovy / Každá minuta života

Jak vycvičit své vnitřní zvíře / Muž se zaječíma ušima

Hra pro nepadnoucí masky / Okupace

Pitomý porno po česku / Chyby

Únik do pohádkové krajiny folkloru / Anna Podskalská


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Paměť jako popraskaná zeď / Roma

Andreas Dresen / V kině není místo pro autenticitu

Vyšší moc / V lavině

Dva dny, jedna noc / Triumfální prohra

Noe / Organizace spojených náboženství


RUBRIKY

anketa (28) / český film (111) / český talent (34) / cinepur choice (33) / editorial (111) / fenomén (81) / festival (104) / flashback (11) / fragment (18) / glosa (214) / kamera-pero (8) / kauza (33) / kniha (128) / kritika (1030) / mimo kino (186) / novinka (804) / pojem (36) / portrét (46) / profil (94) / reflexe (25) / report (126) / rozhovor (174) / scénář (4) / soundtrack (81) / téma (987) / televize (123) / událost týdne (279) / videohra (76) / web (43) / zoom (169)

Cinepur #94 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #94, srpen 2014

Z obsahu tištěného čísla:

Konzolová trilogie thatgamecompany / Triumf herního impresionismu (Antonín Tesař, videohra)

Kurosawa mezi Reader’s Digestem a existencí (Jiří Flígl, kniha)

Hany / Generační výpověď z kavárny, kde nikdo nemá co říct (Táňa Zabloudilová, kritika)

Sacro GRA / Dálnice jako poněkud rozvolněná metafora (Tomáš Stejskal, kritika)

Adieu au langage / Godardův třetí rozměr (David Čeněk, téma)

Godzilla / Bohové a děti (Antonín Tesař, kritika)

+ více...