Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Cesta ven / Cesta ven i dovnitř

Cesta ven / Cesta ven i dovnitř

kritika / český film / Vít Schmarc / 15. 8. 2014

Ačkoli téma vyloučených lokalit a lidí na okraji patří ve veřejné debatě k evergreenům, český film se s ním dosud srovnával jen velmi lopotně. Slámovy „sociální romance“ tvoří specifický ostrůvek deviace, jinak je sociální drama na tuzemských plátnech sporadickým hostem. Ohlas v nedávné době vyvolala Poupata Zdeňka Jiráského, nicméně v jejich případě šlo o estetizování lidské mizérie, které při všem zaujetí existenční bídou působilo samoúčelně a izolovaně od světa i kontextu.

O „romskou problematiku“ se dvakrát pokoušel Zdeněk Tyc. Smradi pootevřeli otázku rodinného soužití „gadžů“ a romských dětí, ale jako koherentní film příliš nepůsobili. El Paso pak lopotně skládalo životní peripetie ženy, kterou nepřízeň osudu vyžene do ubytovny pro sociálně slabé. Přes všechnu snahu o realismus upadal film do područí didaktických frází a karikování. Návrat Petra Václava po třinácti letech mlčení odstraňuje absenci naléhavých či zdrcujících výpovědí na toto téma více než uspokojivě.

Podobně jako před šesti lety Tyc si i Václav volí ženskou protagonistku, která má však daleko k jakékoli viktimizační póze. Svou svéhlavostí, houževnatostí a „existencí v pohybu“ může Žaneta připomenout některé postavy bratří Dardennů. I ona je postavena do situace, kterou musí řešit všemi dostupnými prostředky. Složitá rodinná situace, ještě zkomplikovaná ztrátou práce druha, nemožnost prolomit kruh nedůvěry a strach, že skončí na ulici, nutí hrdinku jednat – měnit prostředí, zkoušet další a další strategie přežití, které jen zdůrazňují, jak obtížné je najít cestu ven, pokud vás determinuje barva pleti a nedostatek vzdělání.

Václav svůj film komponuje jako sled různých sociálních prostředí, kterými Žaneta prochází. Začíná se na „vyšším patře“ hierarchie, v pronajatém panelovém bytě ve městě, pokračuje se v rozvrácených Předlicích, odpudivé sociální ubytovně a končí v pohraničí, kde dříme alespoň částečná naděje na průlom. Cesta ven je neobyčejně empatická, neokázale odhaluje detaily z okolí hrdinů a skrze drobnosti nahlíží mizérii a absurditu celku. Nejde jen o mechanické dialogy se zástupci státních aparátů „přes bariéru“, které jsou možná až příliš návodné, ale především o zcela přirozený pohyb kamery měsíční krajinou okraje, kterou na rozdíl od Poupat nijak zvlášť neestetizuje, ale zachycuje ji syrově v rezignovaném rozvratu. Vrcholnými momenty jsou v tomto ohledu intenzivní kontrast agresivity a apatie na ubytovně a blátivý úpadek Předlic.

Cesta ven ale v žádném případě neukazuje své hrdiny jako bytosti determinované prostředím. Je dostatečně senzitivní i k jejich vlastním psychologickým limitům (postava Žanetina druha Davida) a uprostřed řevu a vulgarit dokáže odhalit nečekané intimní polohy (Žanetin otec a jeho jímavě neobratná zpověď na schodech). Takřka v každé situaci lze Václavův film vykládat více způsoby, nejen dělit postavy na rasisty a oběti, či naopak na nepřizpůsobivé a slušné. Do značné míry k tomu přispívá i fakt, že neherci prožívají dané situace velmi intenzivně. Vrhají se do nich po hlavě, což sice někdy nekoresponduje s hereckými schopnostmi, ale proti několika rozpačitým scénám stojí celá řada vrstevnatých a funkčních.

Úskalím Cesty ven je fakt, že s mnoha českými dramaty sdílí dramaturgickou nestřídmost. Linie s populistickým politikem představuje zbytečnou, rušivou a retardační vsuvku, bez níž by se film naprosto obešel. Z pohledu celku sice funguje jako katalyzátor osobních událostí, ale jinak nepřispívá k obohacení významu celku. Zmínku si zaslouží i nevyrovnanost jednotlivých scén, nicméně Cesta ven velikost svých poklesků vždy vyvažuje neokázalou silou klíčových míst i schopností proniknout tam, kam český film zatím jen nesměle pošilhával.

Navíc přichází s jednou z nejlépe motivovaných a nejpřesvědčivějších ženských postav v porevoluční kinematografii. Daleko přesahuje i přepjaté epigonství Mého psa Killera či rozpačité ohledávání duše ženy na okraji v Až do města Aš. Působí jako naléhavý fragment precizně vyříznutý z komplexní sociální tkáně. Spíš než o hledání spásné cesty ven jde konečně o nalezení zoufale potřebné cesty dovnitř.

Cesta ven (2014, IMDb)
Režie a scénář: Petr Václav, kamera: Štěpán Kučera, střih: Florent Mangeot, hudba: Max Richter, hrají: Klaudia Dudová, David Ištok, Natálie Hlaváčová ad., 103 min., distribuce: Artcam (premiéra v ČR 29. 5. 2014).

Cesta ven (2014, IMDb)
Režie a scénář: Petr Václav, kamera: Štěpán Kučera, střih: Florent Mangeot, hudba: Max Richter, hrají: Klaudia Dudová, David Ištok, Natálie Hlaváčová ad., 103 min., distribuce: Artcam (premiéra v ČR 29. 5. 2014).

Přečteno 2833x

Článek vyšel v časopise Cinepur #94, srpen 2014.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Zatím nikdo nehodnotil.

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.

Hodnocení filmu

Cesta ven

****  CINEPUR (3)

****  ČTENÁŘI (3)


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #114

#114

prosinec 2017



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY kritika

Ozu chudých / Po bouři

Naděje na konci světa lidí / Válka o planetu opic

Příliš ambiciózní jízda / Baby Driver

Dětský film pro dospělé / Po strništi bos

Bon appétit / Oklamaný

Křížová výprava za jiný (český) film / Křižáček

Vidět znamená žít / Dunkerk

Vítězný film z Ji.hlavy Opera o Polsku / Ukřižovat orla


DALŠÍ Z RUBRIKY český film

Dětský film pro dospělé / Po strništi bos

Křížová výprava za jiný (český) film / Křižáček

Paradox něžného nácka / Svět podle Daliborka

Tak trochu roadmovie / Skokan

FAMU jako zážitková agentura. A co dál? I. část

FAMU jako zážitková agentura. A co dál? II. část

Zamést si před vlastním prahem

Čechy a Morava, krásná zem audiovize / Výtvarníci a divadelníci jako z filmu


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Andreas Dresen / V kině není místo pro autenticitu

Vyšší moc / V lavině

Dva dny, jedna noc / Triumfální prohra

Noe / Organizace spojených náboženství

Dědictví aneb Kurva se neříká / Trýznivý přelud Bohouše Stejskala


RUBRIKY

anketa (22) / český film (71) / český talent (33) / blu-ray (12) / cinepur choice (34) / dvd (120) / editorial (88) / fenomén (67) / festival (56) / fragment (18) / glosa (209) / horizont (29) / hudba (24) / kauza (33) / kniha (110) / komiks (10) / kritika (713) / minikritika (112) / nekrolog (1) / novinka (613) / objev (3) / pojem (36) / portrét (5) / profil (96) / reflexe (24) / report (95) / rozhovor (151) / scénář (4) / soundtrack (35) / téma (836) / televize (85) / tisková zpráva (1) / událost týdne (193) / video (2) / videoart (16) / videohra (52) / web (40) / zoom (149)

Cinepur #94 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #94, srpen 2014

Z obsahu tištěného čísla:

Hany / Generační výpověď z kavárny, kde nikdo nemá co říct (Táňa Zabloudilová, kritika)

Když v tom jedou české televize / Docusoapy a zdramatizovaná autenticita (Miroslava Papežová, kauza)

Menzelův výběr z Hrabala (Oto Horák, fenomén)

Krásno (Matěj Nytra, dvd)

Obléhání pevnosti Cannes (Dominika Prejdová, report)

Rozhovor s Petrem Václavem / Zkonfiskovat i smrt (Jakub Felcman, rozhovor)

+ více...