Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Ačkoli téma vyloučených lokalit a lidí na okraji patří ve veřejné debatě k evergreenům, český film se s ním dosud srovnával jen velmi lopotně. Slámovy „sociální romance“ tvoří specifický ostrůvek deviace, jinak je sociální drama na tuzemských plátnech sporadickým hostem. Ohlas v nedávné době vyvolala Poupata Zdeňka Jiráského, nicméně v jejich případě šlo o estetizování lidské mizérie, které při všem zaujetí existenční bídou působilo samoúčelně a izolovaně od světa i kontextu.

O „romskou problematiku“ se dvakrát pokoušel Zdeněk Tyc. Smradi pootevřeli otázku rodinného soužití „gadžů“ a romských dětí, ale jako koherentní film příliš nepůsobili. El Paso pak lopotně skládalo životní peripetie ženy, kterou nepřízeň osudu vyžene do ubytovny pro sociálně slabé. Přes všechnu snahu o realismus upadal film do područí didaktických frází a karikování. Návrat Petra Václava po třinácti letech mlčení odstraňuje absenci naléhavých či zdrcujících výpovědí na toto téma více než uspokojivě.

Podobně jako před šesti lety Tyc si i Václav volí ženskou protagonistku, která má však daleko k jakékoli viktimizační póze. Svou svéhlavostí, houževnatostí a „existencí v pohybu“ může Žaneta připomenout některé postavy bratří Dardennů. I ona je postavena do situace, kterou musí řešit všemi dostupnými prostředky. Složitá rodinná situace, ještě zkomplikovaná ztrátou práce druha, nemožnost prolomit kruh nedůvěry a strach, že skončí na ulici, nutí hrdinku jednat – měnit prostředí, zkoušet další a další strategie přežití, které jen zdůrazňují, jak obtížné je najít cestu ven, pokud vás determinuje barva pleti a nedostatek vzdělání.

Václav svůj film komponuje jako sled různých sociálních prostředí, kterými Žaneta prochází. Začíná se na „vyšším patře“ hierarchie, v pronajatém panelovém bytě ve městě, pokračuje se v rozvrácených Předlicích, odpudivé sociální ubytovně a končí v pohraničí, kde dříme alespoň částečná naděje na průlom. Cesta ven je neobyčejně empatická, neokázale odhaluje detaily z okolí hrdinů a skrze drobnosti nahlíží mizérii a absurditu celku. Nejde jen o mechanické dialogy se zástupci státních aparátů „přes bariéru“, které jsou možná až příliš návodné, ale především o zcela přirozený pohyb kamery měsíční krajinou okraje, kterou na rozdíl od Poupat nijak zvlášť neestetizuje, ale zachycuje ji syrově v rezignovaném rozvratu. Vrcholnými momenty jsou v tomto ohledu intenzivní kontrast agresivity a apatie na ubytovně a blátivý úpadek Předlic.

Cesta ven ale v žádném případě neukazuje své hrdiny jako bytosti determinované prostředím. Je dostatečně senzitivní i k jejich vlastním psychologickým limitům (postava Žanetina druha Davida) a uprostřed řevu a vulgarit dokáže odhalit nečekané intimní polohy (Žanetin otec a jeho jímavě neobratná zpověď na schodech). Takřka v každé situaci lze Václavův film vykládat více způsoby, nejen dělit postavy na rasisty a oběti, či naopak na nepřizpůsobivé a slušné. Do značné míry k tomu přispívá i fakt, že neherci prožívají dané situace velmi intenzivně. Vrhají se do nich po hlavě, což sice někdy nekoresponduje s hereckými schopnostmi, ale proti několika rozpačitým scénám stojí celá řada vrstevnatých a funkčních.

Úskalím Cesty ven je fakt, že s mnoha českými dramaty sdílí dramaturgickou nestřídmost. Linie s populistickým politikem představuje zbytečnou, rušivou a retardační vsuvku, bez níž by se film naprosto obešel. Z pohledu celku sice funguje jako katalyzátor osobních událostí, ale jinak nepřispívá k obohacení významu celku. Zmínku si zaslouží i nevyrovnanost jednotlivých scén, nicméně Cesta ven velikost svých poklesků vždy vyvažuje neokázalou silou klíčových míst i schopností proniknout tam, kam český film zatím jen nesměle pošilhával.

Navíc přichází s jednou z nejlépe motivovaných a nejpřesvědčivějších ženských postav v porevoluční kinematografii. Daleko přesahuje i přepjaté epigonství Mého psa Killera či rozpačité ohledávání duše ženy na okraji v Až do města Aš. Působí jako naléhavý fragment precizně vyříznutý z komplexní sociální tkáně. Spíš než o hledání spásné cesty ven jde konečně o nalezení zoufale potřebné cesty dovnitř.