Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Nejnovější snímek mladého kanadského režiséra Xaviera Dolana Mommy si svou nebývalou dynamičností, bezprostředností a vizuální silou podmanil publikum na světové premiéře během letošního festivalu v Cannes, kde se podělil o Cenu poroty s Adieu au langage Jeana-Luca Godarda. Nekonvenční drama o vztahu matky a syna představuje vizuálně a režisérsky vyspělejší variantu Dolanova debutu Zabil jsem svou matku z roku 2009 a následuje linii autorových niterných výpovědí, oproštěných od intelektuální sebezahleděnosti a minimalismu artových psychologických dramat.

Centrální postavě Mommy Stevovi, vyloučenému z ústavu pro problematickou mládež, zbývá jediná naděje. Pokud ho jeho matka nezvládne usměrnit a zapojit do běžného života, skončí patnáctiletý mladík postižený psychickou poruchou ADHD v doživotním vězení v ústavu pro nebezpečné jedince. Bolestivý proces vzájemné snahy matky a syna navázat fungující vtah, sahající daleko za hranice společenských norem, připomíná spíš souboj než pouto mezi rodičem a dítětem. Odráží téma touhy po svobodě, která je v rozporu s normami. Svobodě, jenž vede k intenzivním prožitkům štěstí i žalu, svobodě vyjádřit veškeré pocity a být přesto stále přijímán, když už ne společností, tak alespoň svou matkou jako jedinou osobou, jenž dokáže milovat přesto, že je zraňována.

Motiv kanadského zákona, umožňujícího rodičům předat nezvladatelné dítě přímo do ústavní péče bez soudního projednání, zasazuje děj do blízké budoucnosti a může vypadat nadsazeně. Mommy však není realistická sociálně kritická sonda. Komorní příběh je dramatizován do extrému a objektivní svět Dolan přizpůsobuje vyhrocenému vnitřnímu světu postav. Téma problematické komunikace, ústřední pro Dolanův debut, je zde zobrazeno ještě doslovněji. Steve není schopný kvůli svému postižení komunikovat s okolím. Chová se „nevhodně“. Reaguje agresivně a nedokáže ovládat své pudy. Jediná osoba, jež si kromě matky získá jeho respekt, je učitelka ze sousedství, která po psychickém kolapsu začala koktat. Handicapy obou postav odkazují nejen na nepřekonatelné bariéry v mezilidské komunikaci, ale i na nemožnost sebevyjádření. Totožným procesem prochází též hrdina snímku Zabil jsem svou matku, když se mu nedaří obnovit silné pouto, jež ho v dětství spojovalo s matkou. Musí též bojovat zároveň s láskou i nenávistí k milované osobě.

Zatímco mladíci představují vnitřně rozervané osoby, trpící oidipovským komplexem, jejich matky – v obou případech ztvárněné strhující Anne Dorval – nabývají díky své pozici trpitelek antických rozměrů. Je zjevné, že Dolan postavy matek glorifikuje. „Miluji a nenávidím tě zároveň. Nikdo se mnou nedokáže žít a jsem nebezpečný svému okolí. Dokážeš pro mě obětovat celý svůj život?“ Tak znějí hypotetická nevyřčená slova hrdiny směřovaná k matce, která je již v autorově prvotině výstižně zobrazena jako socha Panny Marie, jíž z očí tečou krvavé slzy. Mateřství je představeno jako druh lásky, která přináší bolest a utrpení. Matka je světice, anarchistka a objekt sexuální touhy zároveň. Nepředstavuje jen rodiče, ale i ženu jako nedostupný objekt latentní erotické touhy dospívajícího muže. Steve překračuje společenské tabu, nejen v okamžiku, kdy matku v záchvatu nezvladatelného vzteku napadne a málem uškrtí, ale také když není schopen rozlišit mezi erotickou touhou a synovskou láskou a svou náklonnost vyjadřuje nevhodně mileneckým polibkem. Dolan však v kontroverznosti nezachází příliš daleko. K fyzickému střetu s matkou dojde pouze jednou a implicitní téma incestu je odkloněno, když se mladík zamiluje do učitelky ve středním věku.

Výstřední a energická osobnost excentrické matky doplňuje v Mommy nezkrotnou povahu dospívajícího syna. Žena středního věku se obléká jako teenagerka, je provokativní a nabitá sexappealem. Představuje obdobný rebelský typ opovrhující autoritami a je připravena bránit syna před nástrahami osudu a společností. Kromě excentrických postav, černého humoru a nadsázky odlehčuje Dolan tíživost dramatu i dynamickým vizuálním pojetím, čerpajícím emoční náboj z popových hitů 90. let. Melancholické dobové balady jako Wonderwall od Oasis a White Flag zpěvačky Dido umožňují únik z tísnivé a bezvýchodné skutečnosti do snově stylizovaných klipových sekvencí. K vrcholným okamžikům reprezentace stylistické sebereflexivity snímku přispívá změna formátu s poměrem stran 1:1, který se mění v závislosti na tom, zda postavy cítí naději a štěstí, nebo zoufalství. Propojení inovativních formálních proměn s obsahem nelze vnímat pouze jako manýru, protože neodkazují na samoúčelnou formální a stylistickou hru, ale odrážejí myšlenkovou rovinu díla.

Zvláště cit pro převedení síly okamžiku do obrazu proměňuje niterné drama ve vizuálně opojný film. Dolan navíc odhalením situace jedince podává obecně platnou výpověď o nebezpečném sousedství lásky a nenávisti, svobody a vězení, života a smrti. Stevovo závěrečné gesto je okázalým projevem revolty a touhy po životě, kdy platí pouze jediné heslo: buď svoboda, nebo nic.