Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Mommy: Láska, která bolí

Mommy: Láska, která bolí

zoom / kritika / Janis Prášil / 10. 11. 2014

Nejnovější snímek mladého kanadského režiséra Xaviera Dolana Mommy si svou nebývalou dynamičností, bezprostředností a vizuální silou podmanil publikum na světové premiéře během letošního festivalu v Cannes, kde se podělil o Cenu poroty s Adieu au langage Jeana-Luca Godarda. Nekonvenční drama o vztahu matky a syna představuje vizuálně a režisérsky vyspělejší variantu Dolanova debutu Zabil jsem svou matku z roku 2009 a následuje linii autorových niterných výpovědí, oproštěných od intelektuální sebezahleděnosti a minimalismu artových psychologických dramat.

Centrální postavě Mommy Stevovi, vyloučenému z ústavu pro problematickou mládež, zbývá jediná naděje. Pokud ho jeho matka nezvládne usměrnit a zapojit do běžného života, skončí patnáctiletý mladík postižený psychickou poruchou ADHD v doživotním vězení v ústavu pro nebezpečné jedince. Bolestivý proces vzájemné snahy matky a syna navázat fungující vtah, sahající daleko za hranice společenských norem, připomíná spíš souboj než pouto mezi rodičem a dítětem. Odráží téma touhy po svobodě, která je v rozporu s normami. Svobodě, jenž vede k intenzivním prožitkům štěstí i žalu, svobodě vyjádřit veškeré pocity a být přesto stále přijímán, když už ne společností, tak alespoň svou matkou jako jedinou osobou, jenž dokáže milovat přesto, že je zraňována.

Motiv kanadského zákona, umožňujícího rodičům předat nezvladatelné dítě přímo do ústavní péče bez soudního projednání, zasazuje děj do blízké budoucnosti a může vypadat nadsazeně. Mommy však není realistická sociálně kritická sonda. Komorní příběh je dramatizován do extrému a objektivní svět Dolan přizpůsobuje vyhrocenému vnitřnímu světu postav. Téma problematické komunikace, ústřední pro Dolanův debut, je zde zobrazeno ještě doslovněji. Steve není schopný kvůli svému postižení komunikovat s okolím. Chová se „nevhodně“. Reaguje agresivně a nedokáže ovládat své pudy. Jediná osoba, jež si kromě matky získá jeho respekt, je učitelka ze sousedství, která po psychickém kolapsu začala koktat. Handicapy obou postav odkazují nejen na nepřekonatelné bariéry v mezilidské komunikaci, ale i na nemožnost sebevyjádření. Totožným procesem prochází též hrdina snímku Zabil jsem svou matku, když se mu nedaří obnovit silné pouto, jež ho v dětství spojovalo s matkou. Musí též bojovat zároveň s láskou i nenávistí k milované osobě.

Zatímco mladíci představují vnitřně rozervané osoby, trpící oidipovským komplexem, jejich matky – v obou případech ztvárněné strhující Anne Dorval – nabývají díky své pozici trpitelek antických rozměrů. Je zjevné, že Dolan postavy matek glorifikuje. „Miluji a nenávidím tě zároveň. Nikdo se mnou nedokáže žít a jsem nebezpečný svému okolí. Dokážeš pro mě obětovat celý svůj život?“ Tak znějí hypotetická nevyřčená slova hrdiny směřovaná k matce, která je již v autorově prvotině výstižně zobrazena jako socha Panny Marie, jíž z očí tečou krvavé slzy. Mateřství je představeno jako druh lásky, která přináší bolest a utrpení. Matka je světice, anarchistka a objekt sexuální touhy zároveň. Nepředstavuje jen rodiče, ale i ženu jako nedostupný objekt latentní erotické touhy dospívajícího muže. Steve překračuje společenské tabu, nejen v okamžiku, kdy matku v záchvatu nezvladatelného vzteku napadne a málem uškrtí, ale také když není schopen rozlišit mezi erotickou touhou a synovskou láskou a svou náklonnost vyjadřuje nevhodně mileneckým polibkem. Dolan však v kontroverznosti nezachází příliš daleko. K fyzickému střetu s matkou dojde pouze jednou a implicitní téma incestu je odkloněno, když se mladík zamiluje do učitelky ve středním věku.

Výstřední a energická osobnost excentrické matky doplňuje v Mommy nezkrotnou povahu dospívajícího syna. Žena středního věku se obléká jako teenagerka, je provokativní a nabitá sexappealem. Představuje obdobný rebelský typ opovrhující autoritami a je připravena bránit syna před nástrahami osudu a společností. Kromě excentrických postav, černého humoru a nadsázky odlehčuje Dolan tíživost dramatu i dynamickým vizuálním pojetím, čerpajícím emoční náboj z popových hitů 90. let. Melancholické dobové balady jako Wonderwall od Oasis a White Flag zpěvačky Dido umožňují únik z tísnivé a bezvýchodné skutečnosti do snově stylizovaných klipových sekvencí. K vrcholným okamžikům reprezentace stylistické sebereflexivity snímku přispívá změna formátu s poměrem stran 1:1, který se mění v závislosti na tom, zda postavy cítí naději a štěstí, nebo zoufalství. Propojení inovativních formálních proměn s obsahem nelze vnímat pouze jako manýru, protože neodkazují na samoúčelnou formální a stylistickou hru, ale odrážejí myšlenkovou rovinu díla.

Zvláště cit pro převedení síly okamžiku do obrazu proměňuje niterné drama ve vizuálně opojný film. Dolan navíc odhalením situace jedince podává obecně platnou výpověď o nebezpečném sousedství lásky a nenávisti, svobody a vězení, života a smrti. Stevovo závěrečné gesto je okázalým projevem revolty a touhy po životě, kdy platí pouze jediné heslo: buď svoboda, nebo nic.

Přečteno 2441x

Článek vyšel v časopise Cinepur #94, srpen 2014.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
3.8 /4

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #112

#112

srpen 2017



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY zoom

Síla boxovat, síla prohrávat / Nejšťastnější den v životě Olliho Mäkiho

Olivier Assayas vs. Cristian Mungiu / Francouzská hladkost vs. rumunská tíha

Vítěz Cannes 2016 / Já, Daniel Blake / Socialismus pro horních deset tisíc

Every Thing Will Be Fine / Něco je špatně

Oheň na moři / Lekce z periferie

Sicario / Žánrový traktát o neuchopitelném zlu

Syn Saulův / Rozostření existence

Kukuřičný ostrov / Spiritualita v kukuřici


DALŠÍ Z RUBRIKY kritika

Máme tlakovú níž / Richard Müller: Nepoznaný

Nikdo není bez viny / Zkouška dospělosti

Z(a)tracená sláva / Glory

Prohrát s hrdostí / Masaryk

Zabijácké zvíře na lovu / Safari

Moratorium na neotřelé postupy / Mžitky

Film o životě / Jako z filmu

…a pátá loď je fantazie / Pátá loď


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Člověk bestie / Rozpolcený

Noční zvířata / Glamour estetika a žánrová transgrese

Hedi / Portrét vnitřní (r)evoluce

Jihlava 2016 / Festival na cestě

Je to jen konec světa / Stylizovaná apoteóza citů


RUBRIKY

anketa (22) / český film (67) / český talent (33) / blu-ray (12) / cinepur choice (34) / dvd (118) / editorial (86) / fenomén (66) / festival (53) / fragment (18) / glosa (209) / horizont (29) / hudba (24) / kauza (33) / kniha (108) / komiks (10) / kritika (694) / minikritika (112) / nekrolog (1) / novinka (589) / objev (3) / pojem (36) / portrét (4) / profil (95) / reflexe (24) / report (92) / rozhovor (149) / scénář (4) / soundtrack (33) / téma (825) / televize (81) / tisková zpráva (1) / událost týdne (186) / video (2) / videoart (16) / videohra (50) / web (38) / zoom (147)

Cinepur #94 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #94, srpen 2014

Z obsahu tištěného čísla:

Hany / Generační výpověď z kavárny, kde nikdo nemá co říct (Táňa Zabloudilová, kritika)

Na hraně zítřka / Tom Cruise ve smyčce (Michal Škamla, kritika)

X-Men: Budoucí minulost / Mutanti ve slepé uličce (Michal Böhm, kritika)

Když Godard a jeho pes jedou tramvají do Havany (Jindřiška Bláhová, editorial)

Konzolová trilogie thatgamecompany / Triumf herního impresionismu (Antonín Tesař, videohra)

Dogmatická hudba Top of the Lake je portálem na Nový Zéland (Jiří Špičák, soundtrack)

+ více...