Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Když Miroslav Janek převzal po Pavlu Kouteckém, jenž v průběhu natáčení tragicky zemřel, dokumentární projekt Občan Havel, šlo o exkluzivní, ale riskantní nabídku. Filmové portréty známých osobností většinou inklinují k adoraci, patosu, méně často potom ke stejně křečovité „demytizaci“. Václav Havel ovšem nebyl hercem, kterého – řečeno s trochou nadsázky – měl každý rád, byl polarizující politickou i uměleckou osobností. Janek naplno využil předností časosběrné metody, zejména autentických vhledů “za oponu”, přičemž v žánru jinak obvyklým chvalořečníkům dal minimální prostor. Havel tak ve filmu sice působí sympaticky, ale nikoli jako čítankový velikán: na to je v díle příliš mnoho humoru a paradoxů.

U filmu Olga, který na Občana Havla nepřímo navazuje, musel režisér zvolit jiný přístup. Hrdinka filmu již není skoro dvacet let mezi živými, takže bylo třeba vystačit si s archivy – z doby disentu hlavně z produkce Originálního videojournalu – a se svědectvím žijících lidí. Sympatické přitom je, že režisér si vzpomínající osoby nevybírá podle klíče jejich známosti (takže ústřední místo mezi nimi může zaujmout Havlové neteř Olga Pešková) a necítí potřebu je školometsky označovat titulky. Tímto přístupem se Jankova Olga zásadně liší od televizního snímku Paní Olga, který v roce 2006 natočil v rámci cyklu Příběhy slavných (sic) Martin Dolenský.

Olga Havlová není dnes tak kontroverzně vnímanou osobností jako její manžel, což je hlavně důsledkem její neambicióznosti. Jestliže Havel prezidentem být chtěl i nechtěl, ale přece jen zřejmě více chtěl (a podle toho se rozhodl), Olga funkci “první dámy” převzala jako vlastní oběť a současně i jako zodpovědně pojímaný úkol. Z Jankova snímku nenásilně vyplývají hlavní povahové rysy titulní osobnosti, především vzácná odvaha. Její pohostinnost, přátelskost a tolerantnost měla svůj logický doplněk v přímosti a jisté urputnosti, s níž si stála za svým. Neintelektuální věcnost původně chudé žižkovské holky navíc odhalila jakoukoli frázovitost a „koženost“ projevu i u dobrých přátel, jak to máme v Jankově snímku možnost pozorovat na příkladu kostrbatého rozhovoru se Zdeňkem Urbánkem. S těmito vlastnostmi se doplňovala schopnost nenechat se vykolejit, život nebrat smrtelně vážně, o čemž svědčí záběry z různých oslav a “happeningů”. Jakkoli je hrdinčin obraz lichotivý (ale nikoli devótní), nebudeme tvůrce podezírat, že nám nějaké nepříznivé informace zatajuje (že ve filmu chybí záběry ze závěrečného období života, kdy trpěla smrtelnou chorobou, můžeme přijmout spíše s povděkem).

Film Olga má dva antihrdiny. Jeden je shodný s Občanem Havlem: je jím Václav Klaus. Byť se ve filmu objevuje jen v kratičké scénce, samolibost je patrná v jeho chování natolik zřetelně, že nepotřebuje žádné komentáře. Olgu a Václava Havlovy nejvíc odlišovala od Klause právě vlastnost, která možná polidštila člověka: schopnost sebereflexe. Druhý antihrdina je ještě nenápadnější: není totiž ve filmu jako antihrdina vůbec reflektován. A přece jím reálně byl. Jde o Jima Čerta, který jako divoký harmonikář a zpěvák vystupuje na mnoha záběrech z Hrádečku a Hrobky. Jak je známo, donášel na své disidentské a undergroundové přátele. I antihrdina se však může stát hrdinou, kromě – byť velmi opožděného – přiznání svého selhání lze vinu neokázale, tiše a úporně odpracovávát...

Film Miroslava Janka je dílem zralým, s promyšlenou koncepcí, soudržné, sevřeně působící svědectví o konkrétním člověku, prostředí a době, v nichž žil. Současně se ovšem může stát podnětem k zamyšlení, co znamená příklad Olgy Havlové dnes.

A na závěr snad jen malou připomínku. Nestálo by za to otevřeně ve filmu říci, že manželství Václava a Olgy Havlových bylo dlouhá léta přátelstvím (byť velmi pevným a obdivuhodným)? Nejde přitom o to bulvárně odkrývat privatissimum obou hrdinů, ale o – jak jim bylo vlastní – potřebné nazývání věcí pravými jmény.