Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Godzilla / Bohové a děti

Godzilla / Bohové a děti

kritika / Antonín Tesař / 28. 7. 2014

V nové americké Godzille Garetha Edwardse se v rozdílných situacích opakuje stále tentýž motiv: vyjevené tváře různých dětí fascinovaně zírají mimo obraz. V těchto záběrech, za leccos vděčících Jurskému parku Stevena Spielberga, se snad nejlépe odráží dynamika v některých ohledech novátorského díla. Kritici se správně shodují na tom, že hlavním překvapením nové Godzilly je pro hollywoodské vyprávění nezvyklé prohození aktivní a pasivní úlohy postav a monster. Příšery v určitém okamžiku přebírají roli ústředních hybatelů děje a lidské postavy staví do pozice pasivních pozorovatelů. Godzilla i její protivníci MUTO jsou přitom chápáni jako ztělesnění majestátu přírody, která svou převahou dává člověku zakusit jeho bezmoc. V Godzille navíc gigantické obludy nepředstavují jen hrozbu, ale též jedinou možnost, jak nebezpečí odvrátit. Zatímco si v závěrečném střetu příroda vyřizuje účty sama se sebou, lidé, postavení do pozice bezmocných dětí, mohou jen fascinovaně přihlížet jejímu velkolepému dílu. Tomu odpovídá i status božstva, který je titulní příšeře v jedné scéně přiřknut a který ještě zdůrazňuje distanci nelidského a vůči lidstvu lhostejného dobrodince, kterému se bezděčně podaří člověka zachránit.

Novátorství Edwardsovy Godzilly lze samozřejmě relativizovat, ať už formou bordwellovského upozornění na to, že porušení některých zásad hollywoodského vyprávění film dohání poslušným naplňováním zásad jiných, nebo poukazem k původním japonským filmům série. Časté tvrzení, že film dobře vystihuje původní japonský cyklus studia Tóhó, je ovšem také problematičtější, než by se mohlo zdát. To, že je nepochybně vystihuje lépe, než po všech stránkách nepodařená americká Godzilla Rolanda Emmericha, přitom asi není velkým překvapením.

Edwardsova verze rozhodně nenásleduje původní Hondovu Godzillu z roku 1954, která představuje komplexní, vážné a tragicky pojaté pojednání na téma ničivé atomové energie, čímž se ale zároveň liší od všech ostatních filmů této franšízy. Edwardsova verze mimochodem naproti tomu neváhá (brilantním způsobem) znicotnit i samotný nukleární arzenál, když dělá z atomových zbraní pouhou potravu pro nebezpečné MUTO. Filmy s Godzillou mnohem lépe vystihuje v pořadí třetí snímek série King Kong vs. Godzilla, který do cyklu jednak zavádí mnohem odlehčenější tón a jednak se tímto dílem počínaje naprostou esencí drtivé většiny filmů série stávají zápasy Godzilly a jiného obřího monstra. Člověk může k těmto střetům v různých filmech zaujímat různé pozice, od iniciátora konfliktu, který svou neuvážeností rozpoutal hněv přírody, po zcela bezmocného diváka. To, že Edwardsův film staví jako své ústřední téma pasivní pozici člověka vůči destruktivním silám přírody, v nichž se zároveň hraje o jeho osud, tedy rozhodně není tah, který by byl pro japonské filmy z Godzillou nějak typický. Ostatně podobu, jakou tu tento motiv dostává, lze stejně dobře přirovnávat k šintoistickému zbožšťování přírody jako ke Kantově dynamické vznešenosti, takže nejde ani o nic charakteristicky japonského.

Výše řečené nemá nějak snížit kvality Edwardsova filmu, ale spíš je umocnit. Jeho Godzilla totiž ani zdaleka není jen převedením původní série do hollywoodského prostředí, ale spíše velmi kreativním dialogem (který lze opět sledovat na základě napětí mezi dodržováním některých konvencí a porušováním jiných). Do této sféry spadá i brilantní budování očekávání, které od začátku staví jen na náznacích v duchu prvního Hondova filmu a vrcholí plnohodnotným spektakulárním soubojem, který dokáže efektně zkombinovat „wrestlerský“ styl typický pro ty víc campové filmy japonské série s realističtějším vizuálem digitálních efektů. Na tenhle mix současní západní diváci reagovali zjevně lépe než na jiný skvělý, do značné míry nedoceněný těžkotonážní spektákl inspirovaný žánrem kaidžú Pacific Rim. Zatímco del Torův snímek předváděl především euforický spektákl, v němž technika umožňuje titěrnému člověku postavit se na roveň titánským obludám, Edwardsův film přitakává spíš pesimistickému tušení, že monstra nakonec vždy člověka zásadně převýší.

Godzilla (USA, Japonsko, 2014, IMDb)
Režie: Gareth Edwards, scénář: Max Borenstein, kamera: Seamus McGarvey, střih: Bob Ducsay, hudba: Alexandre Desplat, hrají: Aaron Taylor-Johnson, Ken Watanabe, Bryan Cranston ad., 123 min., distribuce: Warner Bros. CZ (premiéra v ČR 15. 5. 2014).

Godzilla (USA, Japonsko, 2014, IMDb)
Režie: Gareth Edwards, scénář: Max Borenstein, kamera: Seamus McGarvey, střih: Bob Ducsay, hudba: Alexandre Desplat, hrají: Aaron Taylor-Johnson, Ken Watanabe, Bryan Cranston ad., 123 min., distribuce: Warner Bros. CZ (premiéra v ČR 15. 5. 2014).

Přečteno 2522x

Článek vyšel v časopise Cinepur #94, srpen 2014.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
4.5 /4

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.

Hodnocení filmu

Godzilla

****  CINEPUR (3.8)

****  ČTENÁŘI (3.5)


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #118

#118

srpen 2018



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY kritika

Nadechnout se k dospělosti / Nic jako dřív

Opékání špekáčků s Vladem / Mečiar

Východ-Západ / Švéd v žigulíku

Veselá bída svobody / The Florida Project

Soukromé masakry / Nikdys nebyl

Wakanda je to místo / Black Panther

Skica kmitavých pohybů / Nit z přízraků

Je lepší promluvit, nebo zemřít? / Dej mi své jméno


DALŠÍ Z RUBRIKY

Úvod k tématu 118: Neonoir

Z amerického remaku Toniho Erdmanna odstoupil Jack Nicholson

Gangy Berlína / Noirové vlivy v seriálu Babylon Berlín

Sladké ptáče nevinnosti / Revidovaný obraz femme fatale ve filmech Stevena Soderbergha

Hranice postmoderního neonoiru ve filmech Hra, Smrtihlav a Memento

Bar jménem TechNoir / Virtuální realita noirového subžánru

Film noir znovuzrozený / Počátky neonoiru v Americe

Šťavnatý realismus Piera Paola Pasoliniho


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Asie v lázních / Filmové tipy na MFF KV z Dálného Východu

Filmy Hirokazu Koreedy / Mezi Ozuem a dokumentem

Wakanda je to místo / Black Panther

Hraní, teorie, umění / Umění počítačových her

Žena v ohni / Odnikud


RUBRIKY

anketa (23) / český film (77) / český talent (33) / blu-ray (12) / cinepur choice (34) / dvd (121) / editorial (92) / fenomén (69) / festival (70) / fragment (18) / glosa (211) / horizont (29) / hudba (24) / kauza (33) / kniha (112) / komiks (10) / kritika (749) / minikritika (112) / nekrolog (1) / novinka (676) / objev (3) / pojem (36) / portrét (7) / profil (100) / reflexe (24) / report (101) / rozhovor (156) / scénář (4) / soundtrack (39) / téma (860) / televize (92) / tisková zpráva (1) / událost týdne (212) / video (2) / videoart (16) / videohra (56) / web (42) / zoom (152)

Cinepur #94 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #94, srpen 2014

Z obsahu tištěného čísla:

Za vlast! Pro Putina! / Ruská kinematografie ve službách vlastenecké propagandy (Kamila Dolotina, téma)

X-Men: Budoucí minulost / Mutanti ve slepé uličce (Michal Böhm, kritika)

Madisonské mosty (Jana Bébarová, dvd)

Kreus / Loutkový punk (Eliška Děcká, český talent)

Fargo / Blbostí vytrvale vpřed (Jana Jedličková, televize)

Rozhovor s Petrem Václavem / Zkonfiskovat i smrt (Jakub Felcman, rozhovor)

+ více...