Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Sacro GRA / Dálnice jako poněkud rozvolněná metafora

Sacro GRA / Dálnice jako poněkud rozvolněná metafora

kritika / Tomáš Stejskal / 21. 7. 2014

„Nejprve dojde na setkání s prostředím. Z tohoto prostředí bych posléze rád udělal mytickou oblast. Mytické město, mytické místo. A poté bych rád v rámci tohoto prostoru vytvořil něco abstraktního.“ Slova režiséra Gianfranca Rosiho vystihují povahu jeho dokumentu Sacro GRA velmi přesně. Pozorovatelská optika, zacílená na konkrétní místo spíše než na postavy, se v poslední době objevuje stále častěji – z italských filmů přijde na mysl třeba tvorba Martiny Parenti a Massima D’Anolfiho, jejichž snímky Zámek a Temná hmota představují podobné časosběrné sondy do prostoru milánského letiště či vojenské zkušební střelnice.

Rosimu však slouží oblast v těsném sousedství největší městské dálnice v Itálii, římské Grande Raccordo Anulare, která „obepíná město jako prstenec Saturnu“, k něčemu maličko odlišnému. Podobně jako zmiňovaná filmařská dvojice strávil se svým „protagonistou“ (neboť ve všech zmiňovaných snímcích je prostředí tou hlavní postavou) velmi dlouhou dobu. Po celé dva roky pobýval v okolí GRA, pozoroval a hledal správný tvar. Ten je mnohem rozvolněnější než u koncentrovaného Zámku či Temné hmoty. Rosi totiž nevypovídá jen o konkrétním místě, respektive si vybral místo, které není jediným uceleným mikrosvětem a představuje tak i metaforu proměňující se urbánní krajiny a stále chatrnějšího, osamělejšího soužití lidí.

Sledujeme několik postav, ke kterým se dokument pravidelně vrací – u většiny, ne-li u všech, jde o tři zastavení, o trojici nezúčastněných vhledů. Přesto snímek nemá nějak pravidelnou strukturu, na první pohled jde o náhodně poskládaný materiál, hlavním kritériem výběru se zdá být rytmus filmu. Výběr postav a kontrasty mezi nimi však – spolu s pozvolným rytmem dálničního bezčasí – vytvářejí svébytnou poetiku; místy si spíše než na běžné observace vzpomeneme třeba na Velkou noc Petra Hátleho. Tady samozřejmě nejde o tak silně estetizovaný ponor mezi hrdiny na okraji, naopak je poměrně pozoruhodné, čeho lze dosáhnout jen pomocí trpělivosti, bez inscenace a jiných prostředků z hraného filmu, jakých využíval Hátle.

Saniťák, chlapík, který zkoumá škůdce palem, pár pronajímající svůj kýčovitý pozlacený dům pro různá natáčení a jiné účely, dvojice striptérek a prostitutek, rybář, muž s dcerou žijící v malinkatém bytě, to jsou jednotliví protagonisté, do jejichž životů několikrát nahlédneme. Štáb se účastní dramatických situací (resuscitace v sanitce), lehce bizarních výjevů (muž ležící ve své pozlacené vaně připomínající rekvizitu z filmu spíš než opravdové zařízení bytu), ale především obyčejných situací a všednodenních rozhovorů.

Přinejmenším od chvíle, kdy se objeví první záběry z lehkého nadhledu pozorující zvenku skrze okno život v maličkých bytech jednoho činžáku u dálnice, si uvědomíme, že celý film je jakýmsi vhledem do jednotlivých poněkud izolovaných světů, že nejde o žádné jednolité prostředí, ale spíše o zapouzdřené prostory, mezi nimiž žádná pojítka vniknout nemohou. Nejde jen o lidi na okraji v nějakém společenském smyslu – žijí doslova na okraji města a útržkovité portréty jejich životů promlouvají především o samotném místě, které tak úplně místem není.

Je obtížné odhlédnout od faktu, že jde o snímek, který letos – coby první dokument v dějinách – zvítězil v Benátkách. Na jedné straně je hloupé dělat hranice mezi různými žánry a formáty a naopak přínosné nespoutávat snímky do předem daných škatulek, kde se můžou spolu utkat na bezpečnější půdě. Na druhé straně Rosiho společenská metafora o proměňujícím se životě měst, jakkoli sympatická a rozhodně ne emocionálně chladná, spadá do pomyslné kategorie cen za zásluhy, případně zvláštních uznání. Dlouhé trpělivé pozorování, cit pro detail a oko pro to, kam postavit kameru, se určitě vyplatily, ale i v rámci pozorovatelské dokumentární tvorby jsem v uplynulém roce měl silnější zážitky.

Navíc držitel Velké ceny z Benátek, Toulaví psi od Tsaie Ming-lianga, umí o architektonicky i citově rozpadlém městě říci více na mnohem menším prostoru a aniž by to bylo jeho jediné či ústřední téma.

Sacro GRA (Itálie, Francie, 2013, IMDb)
Režie a kamera: Gianfranco Rosi, střih: Jacopo Quadri, 93 min., distribuce: Film Europe (premiéra v ČR 5. 5. 2014).

Sacro GRA (Itálie, Francie, 2013, IMDb)
Režie a kamera: Gianfranco Rosi, střih: Jacopo Quadri, 93 min., distribuce: Film Europe (premiéra v ČR 5. 5. 2014).

Přečteno 2768x

Článek vyšel v časopise Cinepur #94, srpen 2014.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Zatím nikdo nehodnotil.

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.

Hodnocení filmu

Sacro GRA

****  CINEPUR (1.5)

****  ČTENÁŘI (2)


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #124

#124

srpen 2019



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY kritika

Pohádka o Eltonovi / Rocketman

Ingimundur staví dům / Bílý bílý den

Almodóvarovy vycpávky / Bolest a sláva

Eastwoodovo Carpe diem! / Pašerák

Bumtarata bum bum bum / The Beach Bum

Nůž na stereotypy / Ostrým nožom

Jak nežít v mistrovském díle / Skleněný pokoj

Hands Across (Black) America / My


DALŠÍ Z RUBRIKY

Všichni v naší rodině / Poznámky k vlně i nevlně

La Gomera / Komedie svědomí i evropský film par excellence

Sám proti systému / Rumunská nová vlna a umlčovaná minulost

Odvážní se nevzdávají / Rumunské kino od starověku do konce druhého tisíciletí

Z bodu nula na západ od Bukurešti / Vznik a vývoj rumunské nové vlny

Úvod k tématu: Rumunská nová vlna

Jak navždy zůstat v roce 1969 / Tenkrát v Hollywoodu

Vnitřní exil a mystická nevyhnutelnost oběti / Andrej Tarkovskij


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Nikdo není bez viny / Zkouška dospělosti

Osamělá pouť perverzním rájem / Stát pevně

Na efemérních křídlech nezávislosti / festival Sundance

Sieranevada / Pohádky, rituály a rostoucí hlad

Sní androidi o erotických ovečkách? / Ex Machina


RUBRIKY

anketa (24) / český film (83) / český talent (33) / blu-ray (12) / cinepur choice (34) / dvd (121) / editorial (99) / fenomén (73) / festival (87) / fragment (18) / glosa (213) / horizont (29) / hudba (24) / kauza (33) / kniha (118) / komiks (10) / kritika (813) / minikritika (112) / nekrolog (1) / novinka (730) / objev (3) / pojem (36) / portrét (12) / profil (106) / reflexe (24) / report (111) / rozhovor (161) / scénář (4) / soundtrack (46) / téma (905) / televize (104) / tisková zpráva (1) / událost týdne (239) / výstava (1) / video (2) / videoart (16) / videohra (63) / web (42) / zoom (158)

Cinepur #94 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #94, srpen 2014

Z obsahu tištěného čísla:

Krásno (Matěj Nytra, dvd)

Na hraně zítřka / Tom Cruise ve smyčce (Michal Škamla, kritika)

Dogmatická hudba Top of the Lake je portálem na Nový Zéland (Jiří Špičák, soundtrack)

Za vlast! Pro Putina! / Ruská kinematografie ve službách vlastenecké propagandy (Kamila Dolotina, téma)

Godzilla / Bohové a děti (Antonín Tesař, kritika)

Madisonské mosty (Jana Bébarová, dvd)

+ více...