Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Festivalu Academia Film Olomouc, jehož 49. ročník proběhl v půli dubna, je možné dlouhodobě přisoudit řadu adjektiv popisující jeho specifickou atmosféru. To nejvýstižnější je nejspíš „nečekaná“. V promítacích sálech potkáte diváky, kteří na filmy běžně nechodí. Návštěvníci, kteří na filmy chodí často, se tu setkávají s filmy, které obvyklenevyhledávají. Filmy stvořené pro televizi jsou promítnuty na velkém plátně a dostávají tím nové významy. Jejich návštěvníci se aktivně zajímají o zobrazovaná témata, chtějí se dozvědět víc, očekávají přidanou hodnotu. Cinefilní potěšení částečně nahrazuje radost z nových informací. Letos byly jejich nositeli výrazné vědecké „hvězdy“ jako charismatický fyzik Lawrence M. Krausse, vědkyně a popularizátorka v oblasti genetiky Jennifer Gardy, producentka pořadu TheNatureofThingsSue Dando nebo astronomka Pamela Gay. Nicméně, letošní ročník provázel i jistý pocit programové únavy.

AFO, jako festival stojící na početném štábu složeném z velké části ze studentů či čerstvých absolventů Univerzity Palackého, funguje na energii, která žene kupředu jeho přípravy i festivalový týden. Na některých místech se ona živelnost projevuje více, jinde méně. Přiznaný mladistvý charakter festivalu mu ve většině případů svědčí. Po několik let se zde setkávám pouze s „we can do it“ přístupem na všech stranách. Při srovnání s jinými festivaly zde dochází k minimu problémů či programových změn, kterých by si mohl všimnout běžný návštěvník.Festival má reputaci, na níž slyší výrazní hosté, přestože Olomouc nedisponuje mezinárodním letištěm.

Nechci ovšem budit dojem nekritického nadšení. Po sedmi letech návštěv na Academia Film Olomouc mě přepadá jistý pocit programového vyhoření. V letošním ročníku chyběly kontroverznější nebo inovátorské programové bloky. Tento rok AFO chybělo to, co loni znamenalo hledání hranice mezi vědou a pavědou (zastoupené zejména diskusí o očkování) nebo předloni téma marihuany jako léku. Tato z prvního pohledu banální a společensky nadužívaná témata totiž vnesla mezi projekce, přednášky a diskuse živý rozhovor.

Po čtyřiceti devíti letech fungování festivalu (v různých podobách a na různých místech) je možné, že se tematické zdroje začínají vyčerpávat. Lidské poznání jde kupředu a jeho variant je nepočítaně, ovšem mnohem méně je vizuálně přitažlivých témat a výzkumů, které je možné uchopit filmovými či televizními prostředky. Buď tedy AFO začalo narážet na hranici možností programového obsahu, anebo si dramaturgové schovávají ta větší esa v rukávu na příští ročník. Koneckonců, půl století to už je nějaký věk a je potřeba ho oslavit se ctí.

Filmový festival je ale pořád hlavně o jednotlivých filmech. V záplavě domácích i zahraničních snímků rozdílné stylové i informační kvality je záhodno vypíchnout zejména dva filmy, které odhalujívlivy působící na naši nejbližší kinematografii.Prvním z nich je snímek Čí je moje dítě? Radima Procházky a Marka Dudy, který získal cenu za nejlepší český populárně-vědecký dokumentární film. Z informačního hlediska na něm lze najít mouchy, či spíše hejno much. Ovšem zpracováním se snaží přiblížit vědecko-populárním televizním sériím BBC nebo CBC a překvapivě se mu to daří. Prezentuje výsledky domácího bádání prostřednictvím zpovídání autorky výzkumu z oblasti evoluční psychologie, které kombinuje s hranými scénami, záznamem z experimentu a informačně přehlednými grafickými prvky. I přes pro naše dokumenty typické nadužívání poměrně neosobního voice-overu lze možná nástup trendu tímto způsobem zpracovaných faktuálních televizních pořadů sledovat s příjemným očekáváním.

Druhým filmem, který stál za pozornost, je slovenský snímek Vlčí Hory Erika Baláže (cena diváků). Navazuje na nejlepší tradice wild-life dokumentu. S pokorou a odstupem zobrazuje konkrétní přírodní oblast a její zvířecí obyvatele. Přiznává proces svého vzniku, odhaluje natáčecí postupy a prokazuje hlubokou úctu pozorovaným divokým zvířatům. Kinematograficky se může pyšnit skvostnými záběry, které na velkém plátně vynikají a v kombinaci s orchestrální hudbou a decentním komentářem nabízejí atmosférický zážitek. I díky pokoře a trpělivému čekání autorů filmu odpustíte i poměrně malou úspěšnost ve stopování titulního zvířete – vlka.

Bylo-li možné vysledovat na letošním AFO jeden výrazný trend, pak je to proměna vzhledu převážně televizních dokumentů. V televizi našla faktuální dramata výrazný prostor pro distribuci. Dávno pryč jsou doby, kdy byl televizní dokument poznat na první pohled. Některé z filmů v programu (vyjma výše zmíněných například Tajný život kočky, Jak funguje Univerzum – Velký třesk nebo Britští géniové: Z temnoty) využívaly organické spojení zábavných narativních prvků a faktuality a zároveň nabízely vizuálně podnětné zážitky. Postupné rozšíření HD televize a TV obrazovek s velkým rozlišením pozvolna maže kvalitativní rozdíly ve vzhledu dokumentů určených pro televizi a větších projektů určených pro kina.

Příští ročník AFO proběhne od 14. do 19. dubna 2015 a festival jím oslaví své půlstoletí. V kontextu předchozích ročníků lze snad letošní mírné zpomalení v nápaditosti programu chápat ne jako únavu stárnoucího člověka, ale jako hluboký nádech před oslavou.