Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Když v roce 2010 vstoupil do kin první film Richarda Ayoadeho Jmenuji se Oliver Tate, měl v mnoha ohledech jednoduchou pozici. Fakt, že šlo o režijní debut hereckého představitele nerda Mosse z britského sitcomu Ajťáci, udělal filmu mohutnou reklamu. Ayoade navíc vytvořil svěží indie paralelu k americkým přisprostlým komediím o hrdinech usilujících o ztrátu panictví. Především ve druhé polovině sice film ztrácel dech kvůli zbytečným odbočkám, dostatek diváků si ale na svou stranu bezpečně získal.

Ve svém druhém filmu Ayoade míří daleko výše – až k novele Fjodora Michajloviče Dostojevského. Co ale ve Dvojníkovi sráží výsledek na úroveň hollywoodského podprůměru, jsou právě přeceněné tvůrčí schopnosti. Snímek na ploše necelé stovky minut pravidelně staví na odiv autorovy ambice. Každý zajímavější moment však vzápětí zabije nerozhodnost, čím celý film má/chce/může být. Kafkovským pamfletem? Romantickou komedií? Paranoidním thrillerem? Schizofrenním hororem? Z širokého spektra možností, které mu předloha a její fantaskní uchopení nabízejí, Ayoade nevytěží ani zdaleka tolik jako mnoho jiných autorů, kteří už z motivu dvojnictví vycházeli.

Dvojník jako celek obsahuje atributy vlastní všem uvedeným žánrovým polohám. Eklektický přístup čerpající mimo jiné z citací jiných děl napříč kulturním spektrem platí za jednu z možností, jak v postmoderní rovině rozvést tvůrčí vizi. Ayoade společně s bratrem známého konceptuálního umělce Avim Korinem, který spolupracoval na scénáři, si to zjevně uvědomoval. Nepodařilo se mu ale dát adaptaci tvar, který by umně zakryl do značné míry nevyhnutelnou formální roztříštěnost.

Začátek Dostojevského novely svým výrazivem připomíná časoprostor, který se stal vlastním Kafkovým prózám nebo Gogolovým Petrohradským povídkám. Paradox situací vycházející z absurdnosti normality determinuje také úvod do blíže neukotveného světa, ve kterém prožije první dobrodružství svého života hrdina filmového Dvojníka. Všednodenní nesmyslnost je tu ale traktována až příliš doslovně – nechybí úřednický šotek nebo marnost boje s vyhrocenou byrokracií. Daleko problematičtější je ale milostná linie nesmělého hrdiny Simona a jeho mladé kolegyně z práce Hannah, tím spíš, že v předloze se žádný podobný motiv neobjevuje. V této žánrové rovině Ayoade najednou vzdaluje svého Simona Dostojevského hrdinovi Goljadkinovi a dělá z něj pohlednějšího Olivera Tatea. Ani této poloze se ale vyprávění nevěnuje dostatečně dlouho na to, aby se stala něčím víc než zautomatizovanou žánrovou pózou.

Do popředí totiž začnou vystupovat peripetie spojené s nástupem sebevědomého Simonova „alter ega“. Podobné scény z původní novely nicméně fungují na papíře mnohem lépe než při doslovném převedení na plátno. Počáteční absurdní stylizace totiž mezitím ustoupila vpádům cizích žánrových prvků a vrací se pouze ve chvílích, které k tomu dostatečně vybízejí. Třeba situace s krádeží klíčového dokumentu nepůsobí jako ukázka nespravedlivého jednání Simonova dvojníka, ale spíš vyvede z míry rozmělněnou groteskností divadelních archetypů. Podobně nevyjasněným krokem je i epizodické obsazení Ayoadeho ajťáckého kolegy Chrise O´Dowda do role lékaře. I on se ve ztypizovaně humorné poloze objeví v situaci, kdy je odlehčení především manýrou a sebestředně vztyčeným ukazovákem dokládajícím ve skutečnosti stále dokola vyvracený dojem kontroly nad škálou různorodých emocí.

V poslední čtvrtině ambice dua začínajících tvůrců vrcholí snahou spojit všechny předchozí linie do okatě velkolepého finále. Zbývající ostny počátečního potenciálu jeden po druhém odpadnou pod tíhou doslovnosti. Kouzlo jednoho ze zřejmých inspiračních snímků, Lynchovy Lost Highway, spočívalo mimo jiné ve hře s předkládáním indicií a (ne)důvěrou v jejich verifikaci. Dvojník během několika minut za zvuků ohlušující hudby zodpoví všechny otázky, které se více či méně originálně po celou dobu snažil předkládat. A to způsobem, který v rámci takto uchopeného příběhu nemá obdoby. I poslední zadní vrátka zůstanou zavřená jen proto, aby si Dvojníka užila především konformní část publika. Mimochodem ta, která se Dostojevskému tolik protivila.