Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Noe / Organizace spojených náboženství

Noe / Organizace spojených náboženství

kritika / Vít Schmarc / 15. 5. 2014

„Těžké je zničit zlo a započít mír / leč duha a holubice navždy budou žít / v srdci každého člověka“, zakončoval třináctiletý student Darren Aronofsky svou poému Holubice z roku 1982, která posléze vyhrála básnickou soutěž OSN. Vznosný veletok biblických motivů prozrazuje úsměvné hloubavé ambice mladistvého autora, který se zamýšlí nad problémem dobra a zla, jež si v sobě člověk nese odnepaměti. Ne každý hloubavý třináctiletý autor ovšem dotáhne po letech svou juvenilní tvorbu na plátna kin s rozpočtem 130 milionů dolarů. Když vedle sebe postavíme báseň třináctiletého poety a výtvor pětačtyřicetiletého režiséra, můžeme dojít k závěru, že Darren je buď mužem s podivuhodně konzistentní vizí, nebo stále stejný patetik zamilovaný do velkých duchovních symbolů a velebných frází.

Noe je v zásadě natolik vratkým plavidlem, že ho lze kriticky torpédovat téměř odkudkoli. Ze spirituálního hlediska jde o pozoruhodně nekonzistentní směs, v níž Bůh (tedy pardon, Stvořitel) plní funkci účelové podpěrné konstrukce, která umožňuje půl filmu vyprávět jako fantaskní příběh boje vyvoleného Ábelova potomka s kainovskou lůzou, druhou pak jako komorní drama o hrozivém starci posedlém chmurným posláním.

Fikční svět, do nějž je film zasazen, není biblický, byť ke knize Genesis mnoha rysy jasně odkazuje. Jde spíše o „new age“ kompromis, který poněkud velikášsky smiřuje celou řadu různých pohledů na spiritualitu a entitu Stvořitele. Dobírá se poselství, které je stejnou měrou banální i pompézní jako pointa Aronofského dětské básně (byť v té ještě chyběla zmínka o vegetariánství).

Film nevytváří žádný komplexní a koherentní duchovní jazyk. Jedná se spíše o výstřední slepenec čítankových symbolů, spektakulárních fantasy rekvizit a bestiálních vizí, z nějž se Noe pokouší vyabstrahovat „duhové“ poselství obecného humanismu: člověk je jistě tvor v jádru nadaný zlem, ale též láskou, a proto v momentu nejzazším dostává ještě jednu šanci. Odtud se rodí klíčový rozpor snímku i jeho určitá síla: zatímco v první polovině děje funguje Noe jako vidoucí a vědoucí entita chráněná vůlí Stvořitele, v té druhé ho konečně Aronofsky může proměnit v další z řady svých posedlých jedinců, kteří se v honbě za objektem touhy ocitají za hranou normality.

Zatímco první polovinu snímku můžeme vnímat jako opulentní spirituální fantasy korunované velkou bitvou, ta druhá otevírá novou perspektivu. Nebesa, do té chvíle možná až příliš výřečná, se náhle záludně odmlčí a ponechají protagonistu na pochybách. Noe-vykonavatel vyšší vůle se mění v toho, kdo osaměle nese zodpovědnost za zachování, či vyhlazení lidstva. Ačkoli se pompézní hostina ztiší, ubude epických kompozic a kamera Matthewa Libatiqua hoduje především na detailech strhaných tváří a potemnělých interiérech, duchovní mišmaš není o mnoho uměřenější.

S trochou nadsázky po plátně v té chvíli korzuje v trojjedinosti Russell Crowe jako charismatická instituce, stín starozákonního Abraháma a podivný zlostný tvor jménem Noe. A není to díky významové propracovanosti, ale především díky nasazení australského herce, že film v té chvíli dosahuje špinavé intenzity, jež mu v trikových orgiích a apokalyptickém básnění vytrvale unikala. Na povrch se pak dere i zajímavý druhý plán v podobě iniciace a nástupnické linie Ábelova rodu, který je nicméně až příliš letmo načrtnutý na to, aby vytvořil smysluplný významový celek.

Ve svém tázání po povaze vztahu člověka a vyšší moci směřuje film k další z „holubiček míru“, které tu suplují spirituální přesah či ozvláštňující filmařské vidění. Právě v momentech, kdy se Noe snaží zobrazit neproniknutelnost božích cest a „vrženost“ lidského údělu, uniká k návodným leporelům, která opatrně konejší tu milovníky kreacionismu, tu zase příznivce darwinismu.

Něco podobného platí i o saturování diváka, který se chce pokochat bombastickými efekty, a diváka, který přichází na film režiséra proslulého silně estetizovanými studiemi rozervaných postav. Každému dává Noe trochu, ale nikomu pořádně. Zkrátka, jde o Darrenovu smířlivou vizi Organizace Spojených Náboženství a rozporný, leč přinejmenším komerčně úspěšný pokus nalézt funkční model stravitelného „biblického“ blockbusteru pro 21. století.

Noe (Noah, USA, 2014, IMDb)
Režie: Darren Aronofsky, scénář: Darren Aronofsky, Ari Handel, kamera: Matthew Libatique, střih: Andrew Weisblum, hudba: Clint Mansell, hrají: Russell Crowe, Jennifer Connelly, Emma Watson, Anthony Hopkins ad., distribuce: CinemArt (premiéra v ČR 27. 3. 2014).

Noe (Noah, USA, 2014, IMDb)
Režie: Darren Aronofsky, scénář: Darren Aronofsky, Ari Handel, kamera: Matthew Libatique, střih: Andrew Weisblum, hudba: Clint Mansell, hrají: Russell Crowe, Jennifer Connelly, Emma Watson, Anthony Hopkins ad., distribuce: CinemArt (premiéra v ČR 27. 3. 2014).

Přečteno 3051x

Článek vyšel v časopise Cinepur #93, červen 2014.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
3 /3

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.

Hodnocení filmu

Noe

****  CINEPUR (1.3)

****  ČTENÁŘI (1.7)


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #118

#118

srpen 2018



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY kritika

Nadechnout se k dospělosti / Nic jako dřív

Opékání špekáčků s Vladem / Mečiar

Východ-Západ / Švéd v žigulíku

Veselá bída svobody / The Florida Project

Soukromé masakry / Nikdys nebyl

Wakanda je to místo / Black Panther

Skica kmitavých pohybů / Nit z přízraků

Je lepší promluvit, nebo zemřít? / Dej mi své jméno


DALŠÍ Z RUBRIKY

Z amerického remaku Toniho Erdmanna odstoupil Jack Nicholson

Gangy Berlína / Noirové vlivy v seriálu Babylon Berlín

Sladké ptáče nevinnosti / Revidovaný obraz femme fatale ve filmech Stevena Soderbergha

Hranice postmoderního neonoiru ve filmech Hra, Smrtihlav a Memento

Bar jménem TechNoir / Virtuální realita noirového subžánru

Úvod k tématu 118: Neonoir

Film noir znovuzrozený / Počátky neonoiru v Americe

Šťavnatý realismus Piera Paola Pasoliniho


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Andreas Dresen / V kině není místo pro autenticitu

Vyšší moc / V lavině

Dva dny, jedna noc / Triumfální prohra

Cesta ven / Cesta ven i dovnitř

Dědictví aneb Kurva se neříká / Trýznivý přelud Bohouše Stejskala


RUBRIKY

anketa (23) / český film (77) / český talent (33) / blu-ray (12) / cinepur choice (34) / dvd (121) / editorial (92) / fenomén (69) / festival (69) / fragment (18) / glosa (211) / horizont (29) / hudba (24) / kauza (33) / kniha (112) / komiks (10) / kritika (749) / minikritika (112) / nekrolog (1) / novinka (676) / objev (3) / pojem (36) / portrét (7) / profil (100) / reflexe (24) / report (101) / rozhovor (156) / scénář (4) / soundtrack (39) / téma (860) / televize (92) / tisková zpráva (1) / událost týdne (212) / video (2) / videoart (16) / videohra (56) / web (42) / zoom (152)

Cinepur #93 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #93, červen 2014

Z obsahu tištěného čísla:

The Amazing Spider-Man 2 / Díl, kde zemřela Gwen Stacy (Antonín Tesař, kritika)

Grandhotel Budapešť / (Ne)smyslná rozkoš zmaru (Kamila Dolotina, kritika)

Editorial č. 93 / Nad méněcenností televizních seriálů (Antonín Tesař, editorial)

Čekání na nový megahit / Nejistá budoucnost herních blockbusterů (Jan Švelch, téma)

Noe / Organizace spojených náboženství (Vít Schmarc, kritika)

Přátelé, mutanti a průšviháři / Současné jihokorejské blockbustery (Antonín Tesař, téma)

+ více...