Příliš předvídatelné Dny filmu
Když před 21 lety proběhl první ročník filmové přehlídky Dny evropského filmu srdce mnohých filmových fanoušků zaplesala radostí. Vždyť šlo - spolu se stejně starým Febiofestem - o jediný pokus rozšířit žalostnou nabídku filmů, které tehdy rozpadající se síť českých kin nabízela. Ne, že by chyběly dětské nemoci, většinu začínajících akcí provázející, ale důležitější bylo, že se na přehlídce promítaly kvalitní filmy - od vysloveně artových až po řekněme inteligentně pojatou komerci, např. romanci. (Namátkou si vzpomínám na jedno z prvních představení portugalských velikánů Oliveiry a Monteira u nás, či na nedoceněné, ale vynikající snímky Claese Olssona Báječné ženy u vody, Joaquima Leitaa Pokušení a Yvana Le Moina Červený trpaslík.)
Když před 21 lety proběhl první ročník filmové přehlídky Dny evropského filmu srdce mnohých filmových fanoušků zaplesala radostí. Vždyť šlo - spolu se stejně starým Febiofestem - o jediný pokus rozšířit žalostnou nabídku filmů, které tehdy rozpadající se síť českých kin nabízela. Ne, že by chyběly dětské nemoci, většinu začínajících akcí provázející, ale důležitější bylo, že se na přehlídce promítaly kvalitní filmy - od vysloveně artových až po řekněme inteligentně pojatou komerci, např. romanci. (Namátkou si vzpomínám na jedno z prvních představení portugalských velikánů Oliveiry a Monteira u nás, či na nedoceněné, ale vynikající snímky Claese Olssona Báječné ženy u vody, Joaquima Leitaa Pokušení a Yvana Le Moina Červený trpaslík.)
Zatímco se ale Febiofest rozšiřoval a dynamický rozvíjel, vznikaly specializované přehlídky národních kinematografií (první byla francouzská), Dny evropského filmu začaly po roce 2000, a zvláště pak po roce 2005, stagnovat. Dobré snímky se zde objevovaly jen sporadicky, většinu nabídky začaly představovat snímky druhého až třetího nálevu. O koncepci výběru filmů na přehlídku se vůbec nedalo mluvit, začal jsem tomu říkat "co dům dal" (přičemž domem jsem pochopitelně myslel pořádající velvyslanectví) nebo "eintopf" (podle známé krmě, do které se namrská všechno, co je zrovna po ruce). Jediné, co pořadatelé za deset let dokázali vymyslet, bylo rozčlenění nabídky do bizarních kategorií "best of" a "národní liga". Nebylo přitom výjimkou, že v "best of" se nacházely ukoptěné pokusy beznadějných amatérů a epigonů, které dokoukat byl masochistický zážitek, zatímco jeden či dva snímky zajímavější a dejme tomu solidní úrovně se promítaly v rámci provinční "národní ligy"... Mnohdy se mezi více než třicítkou zastoupených režisérů neobjevilo ani jedno známější jméno. Každým ročníkem jsem snižoval počet filmů, které jsem navštívil - až na nulu, která už dále snížit nešla. Každým ročníkem jsem čekal, že ze setrvačnosti pokračující akce dostane od pořadatelů ránu z milosti...
Po nesmělých náznacích změny k lepšímu, patrných v minulých dvou či třech ročnících, letošní, 21. ročník přehlídky, by mohl znamenat přece jen začátek obratu. Koncepce výběru je dosud neujasněná, respektive minimální (sekce Eurocrime), přetrvává podivné rozdělení na "best of" a "národní ligu". Nechybí ovšem to nejdůležitější, dobré filmy.
Letos jsem jich napočítal nejméně deset. Nejméně píšu proto, že jsem se samozřejmě mohl seznámit jen se vzorkem nabídky (počítaje v to filmy, které jsem viděl už při předchozích příležitostech, případně jsem jeden z nich sice zatím neviděl, ale nepochybuji o jeho podnětnosti: návrat Ettore Scoly se snímkem Jak zvláštní jméno Federico!).
Filmy, které letos stály za pozornost, byly Dopis otci (Damir Čučić, Chorvatsko, 2012), Jak zvláštní jméno Federico! (Ettore Scola, Itálie, 2013), Moře (Stephen Brown, Irsko, 2013), Oh Boy (Jan-Ole Gerster, Německo, 2012), Papusza (Joanna Kos-Krauze, Krzysztof Krauze, Polsko, 2013), Říjen listopad (Götz Spielmann, Rakousko, 2013), Všichni v naší rodině (Radu Jude, Rumunsko, 2012), Chlapec pojídající ptačí zob (Ektoras Lygizos, Řecko, 2012), Učedník (Ulrika Bengts, Finsko, 2013), Zeď (Julian Roman Pölsler, Rakousko, Německo, 2011). Fakt, že minimálně čtyři z nich jsme už mohli v Česku vidět, nemění nic na užitečnosti jejich zařazení do programu. Návraty - byť třeba po necelém roce – k některým dílům se vyplácejí...
Dny evropského filmu by do budoucna však přece jen potřebovaly nějak strukturovat a oživit. Je takovou utopií představa nějaké tematicky či formálně profilované sekce? Je nemožností dát dohromady čtyři pět evropských snímků, které by se dostaly do nějakého podnětného, či dokonce dráždivého kontextu? Je nesmyslem, že by výběr filmů dostal každý rok za úkol jiný dramaturg?
Za rok asi zase zamířím do kin Lucerna a Světozor na Dny evropského filmu. Snad bude nabídka alespoň tak kvalitní jako letos. Vše bude při starém... Nebo – přece jen – dojde k nějaké smysluplné koncepční změně? Jsou na to lidi? Peníze? Vůle?
Foto: The Sea (Moře) [r. Stephen Brown, Irsko, Velká Británie, 2013]