Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

RoboCop / Padilhův marný boj s ratingem

RoboCop / Padilhův marný boj s ratingem

kritika / Ondřej Pavlík / 14. 4. 2014

„Je to peklo. Z deseti nápadů mi devět zatrhnou,“ zoufal si údajně režisér José Padilha svému brazilskému kolegovi Fernandu Meirellesovi, když v Hollywoodu chystal natáčení nového RoboCopa. Zápasil přitom s podobnými větrnými mlýny jako holandský provokatér Paul Verhoeven, jehož stejnojmenný, groteskně násilný snímek z roku 1987 dostal od Americké filmové asociace jedenáctkrát rating X a až poté přístupnější R. Padilha ani nemusel film přestříhávat – studio jej od začátku směřovalo ke krotší verzi, což brzy způsobilo poprask mezi fanoušky, kteří si aktualizaci kultovní klasiky nedokázali představit bez patřičně krvavých cákanců. Klást automaticky rovnítko mezi brutalitu a kvalitu je ale samozřejmě nesmysl. Padilhův RoboCop se nadto vydává jiným směrem než Verhoevenův. Je ovšem zajímavé srovnat, jak si obě autorské osobnosti s toutéž látkou poradily, zvlášť když šlo současně o jejich první setkání s limity hollywoodské produkční kultury.

Pokud filmový rating zasahuje do žánru akční sci-fi, citelně se dotýká zejména speciálních efektů a celkového výtvarného řešení. Verhoeven se v RoboCopovi výrazně opíral o brakovou estetiku, jejíž absurdní nadsazenost posouvala fašisticky laděný scénář do polohy sardonické satiry korporátní reaganovské Ameriky. Snímek si tak ponechal dostatečnou míru subverze navzdory nuceným úpravám. Přestřelky s odpadávajícími končetinami a rozleptanými obličeji zdůrazňovaly hollywoodské zaujetí násilím a zároveň obnažovaly bezcitnost kapitalismu. Padilhův RoboCop ale existuje v době „kapitalismu s lidskou tváří“, v době digitálních triků, jež mají často zahlazovací funkci a oproti těm praktickým jsou málokdy až hmatatelně odpudivé. Nemuselo jít nicméně o nezvratné omezení, jelikož ke zpodobení systému založeného na předstírané humánnosti by aseptický digitál mohl být nástrojem více než vhodným.

Jít cestou důsledného zahlazování čehokoli rušivého by se v novém RoboCopovi nabízelo i proto, že během přerodu v „dokonalého“ vymahače zákona se tady Alex Murphy ocitá ve stadiu iluze svobodné volby. Jak se navíc dozvídáme od Pata Novaka, moderátora televizní show s agresivní rétorikou upomínající na republikánské Fox News, USA v tomto fikčním světě vyvážejí armády robotických vojáků s cílem udržet globální pořádek a minimalizovat přitom ztráty na životech. Hned v první, reportážně pojaté scéně z Teheránu, v níž americké drony potlačují povstání tamních vzbouřenců, snímek naznačuje, že by nabízenou ideologickou perspektivu mohl reflektovat i formálně. Těsně předtím, než jeden z robotů zlikviduje íránského chlapce, totiž kamera uhne alibisticky stranou. Motiv nenápadné cenzury ale film nerozvíjí systematicky, když se k podobné taktice znovu uchýlí až ve své druhé polovině, ve zcela zatemněné a nepřehledné scéně RoboCopova zátahu na drogovou mafii.

Stejně tak je ale na Padilhově snímku patrná snaha vzepřít se nízkému ratingu a testovat jeho mantinely. Když Murphy po osudové transformaci prvně vidí zbytky svého těla, vzbuzuje pohled na jeho osamocené pulzující plíce mrazivé zděšení. Následná videoherně pojatá akce, která bojiště krátce ukazuje v primitivních grafických náčrtech, pak působí jako z jiného filmu. Ačkoli chápu, že v popisovaných kontrastech byl jistý tvůrčí záměr, nevyrovnanost tónu RoboCopovi spíše škodí. Pokud tedy Verhoevenův film ztělesňoval zvrhlou logiku tehdejší sociopolitické reality a dováděl ji do naprostých extrémů, Padilha totéž dělá jen z části…a na komplexnější studii vyhrocených systémových jevů, o jakou se pokoušel ve svých Elitních jednotkách, tu zřejmě neměl dostatek tvůrčí svobody. Skutečně radikální akční sci-fi, jenž by o svazku kapitalismu a virtuality zvládalo podnětně vypovídat, je proto opět třeba hledat mezi béčkovými tituly, kterým na tomto poli dodnes vládne formálně punkový a tematicky bohatý Gamer režisérského dua Neveldine & Taylor.

RoboCop (USA, 2014, IMDb)
Režie: José Padilha, scénář: Joshua Zetumer, kamera: Lula Carvalho, střih: Peter McNulty, Daniel Rezende, hudba: Pedro Brofman, hrají: Joel Kinnaman, Gary Oldman, Michael Keaton, Abbie Cornish ad., 117 min., distribuce: Film Forum CZ (premiéra v ČR 6. 2. 2014).

RoboCop (USA, 2014, IMDb)
Režie: José Padilha, scénář: Joshua Zetumer, kamera: Lula Carvalho, střih: Peter McNulty, Daniel Rezende, hudba: Pedro Brofman, hrají: Joel Kinnaman, Gary Oldman, Michael Keaton, Abbie Cornish ad., 117 min., distribuce: Film Forum CZ (premiéra v ČR 6. 2. 2014).

Přečteno 3652x

Článek vyšel v časopise Cinepur #92, duben 2014.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
3.3 /3

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.

Hodnocení filmu

RoboCop

****  CINEPUR (2.7)

****  ČTENÁŘI (2)


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #126

#126

prosinec 2019



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY kritika

Král strašidelného údolí / Lví král

Větší šachovnice, slabší figurky / Takové krásné šaty

V krajině půlnočního slunce / Slunovrat

Svět, o který se můžeme pořezat / Tiché doteky

Born To Be Wild / Narušitel systému

Harry Callahan antikomunismu / Staříci

Příliš ostré světlo / Budiž světlo

Čtyři vraždy stačí, Fritzoušku / U Zlaté rukavice


DALŠÍ Z RUBRIKY

Big (not) in Japan / Anime na Netflixu

Algoritmický výběr druhů / Netflix a dokumentární film

(Para)normální trauma / Dům na kopci a Mike Flanagan v hororové tvorbě Netflixu

Kolonizátor, nebo adoptivní rodič? / Supertelevize jako značková identita Netflixu

Všichni proti všem / Situace na současném streamingovém trhu

Úvod k tématu: Netflix

Králové a slouhové v zadrátovaných bažinách / Král Šumavy

Příliš nevinný příběh elektronické hudby / The Sound Is Innocent


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Koruna III / Krůpěje a cukrátka

Golem v Paříži / Synonyma

Filmy bez kofeinu / Hlavní soutěž 54. MFF Karlovy Vary

Bumtarata bum bum bum / The Beach Bum

KVIFF: Film Až přijde oheň ukazuje děsivou krásu živlů


RUBRIKY

anketa (24) / český film (86) / český talent (33) / blu-ray (12) / cinepur choice (34) / dvd (121) / editorial (100) / fenomén (73) / festival (88) / fragment (18) / glosa (213) / horizont (29) / hudba (24) / kauza (33) / kniha (119) / komiks (10) / kritika (823) / minikritika (113) / nekrolog (1) / novinka (744) / objev (3) / pojem (36) / portrét (13) / profil (107) / reflexe (24) / report (112) / rozhovor (163) / scénář (4) / soundtrack (47) / téma (912) / televize (106) / tisková zpráva (1) / událost týdne (246) / výstava (1) / video (2) / videoart (16) / videohra (64) / web (42) / zoom (159)

Cinepur #92 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #92, duben 2014

Z obsahu tištěného čísla:

Bitva o prostor (Přemysl Martinek, glosa)

Hayao Miyazaki: Oči nezastíněné nenávistí (Eliška Děcká, profil)

Odvaha „obsadit dějiny“ / The Mill, České století a zákruty faktuálního dramatu (Veronika Klusáková, téma)

Rozpaky budící čínský triumf / 64. Berlinale (Viktor Palák, report)

Hlas (Matěj Nytra, dvd)

V Československu nikdo zůstat nechtěl / Rozhovor s Goranem Markovićem (Marie Barešová, rozhovor)

+ více...