Konec důmyslných her Věry Chytilové

Drsná žena, rebelka, temperamentní režisérka, divoká filmařka... Nekrology a vzpomínky na zesnulou Věru Chytilovou jsou plné „trefných“ pojmenování naší nejvýznamnější filmové režisérky. Nevyhýbají se vulgárním citátům a pikantním příhodám z jejího života, neboť taková prý byla první dáma českého filmu.

Více než kdykoliv jindy přemýšlím právě teď nad tím, jaká byla skutečná Věra Chytilová. Vzpomínám na osobní setkání s touto ženou, která údajně „nešla pro ránu daleko“ a na to, jak mě tehdy překvapila svou křehkostí a (zdánlivou?) zranitelností. Při rozhovoru s ní mě tenkrát poprvé napadlo, že spíš než vším tím, co aktuálně opakuje většina nekrologů, byla Věra Chytilová důmyslnou hráčkou, která dokázala velmi trefně odhadnout, jakou roli má v konkrétní chvíli zvolit, aby dosáhla svého cíle.

Sama Chytilová se vyjádřila, že všichni ti „potentáti“, s nimiž se neúnavně hádala o svých projektech, měli doma hysterické manželky. A když si před nimi zahrála na další hysterku, raději odkývali vše, jen aby to zase nemuseli poslouchat. Je tedy dost možné, že masku „divošky“ a „rebelky“ si vědomě přisvojila tváří v tvář tvrdému profesnímu prostředí, v němž se musela naučit fungovat. Ostatně co jiného zbývalo ženě, která se dokázala prosadit jako první režisérka zestátněné kinematografie, od začátku do konce ovládané muži?

Díky těmto chytrým „hrám“ se Věře Chytilové podařilo tak jako nikomu jinému z jejích kolegů a kolegyň procházet dějinami české kinematografie bez jakýchkoliv kompromisů. Filmy jako Sedmikrásky nebo Ovoce stromů rajských jíme jsou tím nejradikálnějším, co nabídla česká nová vlna a zároveň zůstávají tím nejpozoruhodnějším, čím nová vlna může inspirovat i dnes. Namísto normalizačních „úliteb“, jimiž se opětovně vraceli k práci Jiří Menzel nebo Hynek Bočan, natočila po šestileté odmlce v Krátkém filmu Hru jablko tak, jak si představovala.

Náměty, od kterých si dramaturgové slibovali nekonfliktní díla, přetavila v Panelstory nebo Kalamitě v nelichotivé pohledy na společnost a její morálku. Svou nekompromisní pozici neopustila Chytilová ani v polistopadové kinematografii, kdy už však (alespoň podle některých) neměla s kým „hrát“ své důmyslné hry a slevila tak ze svých umělecko-autorských nároků. Není ovšem vyloučeno, že časem dospějeme k poznání, že si Věra Chytilová hrála s námi. Jen jsme to možná nepochopili.