Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Umělci a politika: ukajinští a ruští filmaři si píší

Umělci a politika: ukajinští a ruští filmaři si píší

novinka / Oto Horák / 13. 3. 2014

Okupace Krymu ruskými jednotkami (s infantilní drzostí Kremlem vydávanými za „síly sebeobrany“) vyvolala nejen propagandistickou válku nejhrubšího kalibru – za kterou by se z ruské strany nemusel stydět ani Joseph Goebbels neblahé paměti -, nýbrž také ještě výraznější štěpení mezi už tak dost rozštěpenou ruskou inteligencí a umělci. O filmařích to pak platí zvlášť.

Oficiální svaz kinematografie Ruské federace, symbolizovaný těžkotonážní figurou Nikity Michalkova, se sice zatím – na rozdíl od prorežimního svazu spisovatelů – ke krymské krizi nevyjádřil, nikdo ovšem nepochybuje o jeho „pravověří“. (Ostatně Michalkov byl nedávno vybrán, aby defiloval na stadiónu v Soči s olympijskou vlajkou...). Jinak je tomu s alternativním Svazem kina. Ten obdržel naléhavý dopis od ukrajinských filmových umělců (např. proslulých režisérů Kiry Muratovové a Romana Balajana či „národní umělkyně“ Ukrajiny i Ruska herečky Larisy Kadočnikovové), vyzývající k zaujetí stanoviska nejen k okupaci samotné, ale k masivní protiukrajinské kampani v ruských médiích. A lakonické, ale rezolutní stanovisko, završené slovy „jsme s vámi“ podepsalo na 120 členů Svazu, mj. známí režiséři Andrej Proškin, Andrej Smirnov, Boris Chlebnikov, Marina Razbežkinová, Alexej Popogrebskij, scénárista Alexandr Gelman, kameraman Pavel Kostomarov či filmový kritik Viktor Matizen.

Kromě toho se na stránkách Svazu kina k válečnické hysterii v Rusku vyjádřil zvlášť a velmi přesvědčivě a kriticky světoznámý režisér Alexandr Sokurov. Všichni zdůrazňují – jak se praví v prohlášení -, že jsou “kategoricky proti lži”. Už tato formulace napovídá, že mezi odpůrci “válečné intervence” nejsou jen – řečeno starou ruskou, ale stále platnou terminologií - “zapadniki”, ale i “narodniki”. Vůdčí postavou tohoto myšlenkového směru zůstává Alexandr Solženicyn (autor morálního příkazu “nežít ve lži”), na čemž nemůže nic změnit ani jeho stařecká nekritická podpora Putinově režimu. (Není náhodou, že právě dnes je slyšet Sokurov, autor filmového dokumentu o Solženicynovi, nebo Andrej Zubov, konzervativní historik, spolupracující v minulosti se Solženicynem na knižním projektu Dějiny Ruska, 20.století a mající úzké vazby k pravoslavné církvi...)

Ruská okupace – některými našemi levicovými (ve skutečnosti však spíše jen „i p pavlovovsky“ antiamerickými) kruhy de facto omlouvaná – není totiž jen po roce 1989 bezprecedentním porušením mezinárodního práva a bezpečnostních poměrů v Evropě. Není ze strany ruského vedení (přesněji řečeno: prezidenta Putina) pouze krokem nebetyčně hloupým, neboť v důsledcích fatálně poškozujícím vlastní pověst, diplomatické, ekonomické i obranné zájmy země. Je významným symptomem utužování poměrů v dnešním autoritativním Rusku, což už má a ještě více míti bude nepříznivé důsledky na svobodu umělecké tvorby a vyjadřování kritických názorů umělců. (Autocenzura, cenzura a ostudné zákony namířené proti homosexuálům, "výtržníkům" a “zahraničním agentům” režimu zjevně nestačí, takže nové paragrafy se už připravují...) Ale zdaleka nejen jich...

UMĚLCI A POLITIKA

Zmíněná polarizace ruských intelektuálů nám připomíná jednu velmi starou, ale velice aktuální otázku. Má umělec vstupovat do politiky, či alespoň vyjadřovat se k ní? Existuje vůbec proslulá umělecká „věž ze slonoviny“? Našli bychom reálného umělce, který by se opravdu nezajímal o svět kolem sebe? (Jean Des Esseintes, hrdina knihy Joris-Karla Huysmanse Naruby, jakési bible dekadence a “lartpourlartismu” je charakterem povýtce literárním, uměle zkonstruovaným...) A je to pak dobrý umělec? Politika je totiž skoro všechno, co přesahuje náš osobní každodenní horizont. Možná, že existují filmaři či spisovatelé, zajímající se jen o to, jaké formulace v textu použít či jak novátorsky pojmout mizanscénu záběru. A jinak přemýšlející výhradně na to, zda na své zahrádce zasadí více mrkve a méně petržele či naopak, nebo o dilematu, do které restaurace pozvat svou mlsnou přítelkyni... Pravděpodobně takoví umělci existují, ale moc jich asi nebude a – upřímně řečeno – budou to divní a širšímu okolí pramálo prospěšní „pavouci“.

Mnohem častějším jevem bývá, že umělci svou zjevnou političnost popírají a zastírají. Image nezávislosti se ovšem mnohem snáze vyhlašuje, než prakticky potvrzuje. Ideologie mnohým umělcům totiž čouhá z díla i myšlení jako sláma z bot...

Nejde ostatně jen o osobní dispozice jednotlivců. Už dlouhá desetiletí – a v poslední době ve znásobené míře – jsme svědky vytrvalé politizace humanitních oborů, snahy přeformulovat tyto předměty a cíl jejich studia z hlediska preferované politické agendy. Veřejný diskurs se snaží ovládnout doktríny, vydávané za „nepochybně správné“. Liberalismus, multikulturalismus, feminismus, ideje LGBT hnutí nejsou v tomto pojetí tématy k diskusi, dílčími pravdami, jejichž aspekty a dopady se průběžně prověřují, nýbrž pravdou celou, dogmaty. Jen velmi málo umělců a intelektuálů na Západě odmítne veřejně uvažovat jinak než v rámci nově nalajnovaných mantinelů...

V České republice - a obecněji v zemích bývalého východního bloku - je situace poněkud odlišná. Apoštolové a školitelé „politické korektnosti“ jsou zde vlivem historických okolností dosud vzácní, nezískali nepříjemný odér oficiálnosti a „povinného“ rázu svého učení, takže není důvod být na jejich argumenty (byť třeba i pasívně ze Západu přejímané) alergičtí. Zato se u nás po roce 1989 mimořádně rozplemenili umělci a intelektuálové, vehementně se hlásící k „pravici“ - a v podstatě adorující nastolený systém (i s jeho konkrétními tuzemskými formami) jako jedině možný. V posledních letech je pak stále častěji (byť dosud výrazně menšinově) doplňují i intelektuální věrozvěsti institucionalizované „levice“.

Za termíny “pravice” a “levice” v tomto podání si bohužel málokdy můžeme představit určité, vnitřně koherentní myšlenky a představy, ucelený systém hodnot, nýbrž zpravidla jenom přihlášení se k pár frázím („třetí cesta vede do třetího světa“, „plánované hospodářství selhalo vždy a všude“, „USA je agresorem vždy a všude“ aj.), případně „ikonickým“ postavám (Ronald Reagan, Margaret Thatcherová, Che Guevara aj. ). Nejdůležitější pak je za každou cenu vyhrát ve volbách, případně provést revoluci. Spíš než o politicky angažovaných umělcích bychom mohli mluvit o „stranících“. A místo o angažovaném postoji o (staro)nové konformitě.

TROCHA HISTORIE

Politické angažmá intelektuálních a uměleckých elit pozorujeme v české historii opakovaně, ba takřka nepřetržitě. Už za obrození vystupovali třeba Ján Kollár a Pavel Josef Šafařík v jakési „dvojroli“ umělce a politika. Václav Hanka, údajný (vůbec ne potvrzený) autor - či spoluautor - nejznámějšího falza českých dějin, Rukopisu Královédvorského, tuto dichotomii přímo ztělesňuje: jeho (?) dílo na dlouhá desetiletí „rozvášnilo“ intelektuály a ovlivnilo českou politiku, ač význam této literární „památky“ je především v její umělecké úrovni, slovesné kráse. Karel Hynek Mácha a Božena Němcová se pro mnoho následujících generací stali symbolickými světlými (dokonce – řečeno s básníkem - „světlem oděnými“) národními postavami. (Oba by se tomuto svému obrazu asi velmi podivili...) Karel Havlíček Borovský směšoval roli politického publicisty a jakéhosi mluvčího národa s rolí básníka přímo programově (a předvedl pozoruhodné výkony v obou těchto oblastech).

I Jan Neruda působil jako národní „bard“ nejen ve své poezii, ale také v - rozsahem ji mnohonásobně převyšující - činnosti publicistické: občasné žlučovité výpady, např. proti Židům, jsou jejím rubem. Těm se nevyhnul ani Otokar Březina. Byl považován nejen za velkého básníka (kterým také skutečně byl), ale též za nepochybného mudrce (kterým nebyl), stejně kompetentního ve všech otázkách (např. Versailské smlouvy, socialismu, rakoviny, žen a celibátu, techniky či alkoholismu) a suverénně vynášejícího soudy. Alois Jirásek – ač „pouhý“ spisovatel (a to ještě nikoli prvořadý) – byl pasován na nejautoritativnějšího historika a vykladače smyslu našich dějin a s umíněností hodnou lepší věci Čechy opakovaně navrhován na Nobelovu cenu za literaturu...

První významnou peticí, kterou čeští intelektuálové (v čele ovšem s Aloisem Jiráskem) podepisovali, byl Manifest českých spisovatelů z roku 1918. Jeho vlastenecký ráz je chvályhodný, patos prominutelný, nelze však nevidět, že k němu došlo až ve chvíli, kdy Rakousko-Uhersko zesláblo a rizika pro signující „národovce“ byla minimální...

Za tzv. první republiky někteří spisovatelé, spojení s Hradem, koordinovali své psaní s politickými a diplomatickými potřebami státu. Na prvním místě se to týká Karla Čapka, jehož chvála „stalinské“ ústavy a zatvrzelé mlčení o moskevských procesech bylo výrazně ovlivněno momentální politikou Edvarda Beneše. Karel Čapek kromě toho – spolu s dalším výborným spisovatelem Janem Herbenem – vyjadřoval svůj upřímný obdiv k T. G. Masarykovi, který ovšem leckdy přerůstal až v jeho kult.

Levicovým spisovatelům zase nestačilo, že svým perem bojovali za myšlenky sociálně spravedlivější společnosti, ale dali se rovnou do služeb strany, která měnila svůj kurs jako korouhvička podle větrů, vanoucích od Moskvy. Když několik z nich udělalo „chybu“, že včas devótně neodsouhlasilo nové stranické šéfy a jejich linii a ocitlo se v roce 1929 mimo komunistické řady, většina z nich se cítila „bezprizornými“, do strany se zpět vlísala o odvděčila se „svatořečením“ Sovětského svazu a nadáváním jeho kritikům (jako v případě S. K. Neumanna a jeho demagogického Anti-Gida).

Před volbami v roce 1946 několik stovek levicových intelektuálů, hlavně spisovatelů (včetně pozdějšího emigranta Ivana Blatného) podepsalo výzvu k volbě KSČ. Hned 25. února se podepisovalo znova - tentokrát loajalita vůči novému režimu (pár „bystrých“ jedinců - jako spisovatel K. J. Beneš - stihlo během několika dnů podepsat dvě petice, jednu na obranu demokracie, druhou za „obrozenou vládu Národní fronty“). O několik let později, kdy se v tisku proklamovala „psovi psí smrt“ (tj. veřejně a rituálně se schvalovaly justiční vraždy), se mnozí umělci (nejen autorka výroku Marie Pujmanová) předháněli ve vehemenci svého „rozhořčení“.

Na sjezdech spisovatelů v roce 1956 a 1963 promluvilo kriticky několik odvážných jednotlivců (jeden z nich, básník František Hrubín, pak vzal pro jistotu svá slova zpět), na jejich dalším sněmování v roce 1967 - kdy vzhledem ke „korozi“ režimu odvaha zlevnila - se s „buřičskými“ příspěvky roztrhl pytel. Chvályhodný, ale logický a mnohdy de facto sebekritický postoj spisovatelů byl vydáván za vrchol hrdinství. O rok později – uprostřed tzv. Pražského jara se už masově podepisoval manifest 2000 slov. Čí jméno pod ním chybělo, byl divný, ne-li přímo podezřelý... Časopisy jako Literární listy, Reportér či Student soutěžily v tom, kde se objeví „odvážnější“ příspěvek.

V roce 1977 došlo na pokyn režimu k podepisování smutně proslulé „anticharty“. Až na pár jedinců pod ní připojili svůj podpis všichni přední kulturní „pracovníci“, kteří k tomu byli vyzváni (i mnozí, kteří osloveni nebyli, ale učinili tak z „pilnosti“). Mnohonásobně méně umělců a intelektuálů předtím signovalo Chartu 77 a aniž bych chtěl jakkoli snižovat jejich historicky významný a mravně očistný čin, nelze pominout, že šlo téměř výhradně o osoby, jež byly z oficiální české kultury už předtím mocenským rozhodnutím vyřazeny.

V roce 1989 se umělecká „fronta“ postavila vůči režimu „na zadní“ a v hojném počtu podpořila petici za propuštění Václava Havla a manifest Několik vět. Bylo to potřebné, ale z hlediska „masovosti“ charakteristicky průchodné až ve chvíli, kdy se - především z mezinárodního hlediska - začal režim ocitat v izolaci a v podstatě rozpadat...

Jen naivní člověk si mohl myslet, že s nástupem demokratického systému přímočaré angažování umělců ustane: v roli politických hybatelů se mnohým zalíbilo. Někteří z nich to i přímo v politice zkusili: ti moudřejší (Vladimír Mišík, Michal Prokop, Daniela Kolářová aj.) pochopili svůj omyl relativně včas, jiní nešťastníci (Vítězslav Jandák, František Ringo Čech, Martin Štěpánek, Tomáš Töpfer, na Slovensku Milan Kňažko, Ivan Hudec, Dušan Slobodník aj.) úlohu medvěda z Prodané nevěsty dohrávali, dokud milosrdně nespadla (případně v budoucnu nespadne) opona. Jen výjimečně jsme přitom byli svědky seriózního pokusu “přeškolit se“ do nové politické role (Václav Havel, Milan Uhde, Jiří Gruša, Martin Stropnický). Za více než dvacetiletí nového režimu jsme byli svědky nejrůznějších uměleckých petic, volebních „mobilisací“, slabomyslných „pac“ s politiky (vesměs s těmi, od nichž se dneska dotyční distancují) a někdy i názorových přemetů.

Je ovšem třeba přiznat, že herci, režiséři, spisovatelé a různí baviči nezůstávají mnohdy stranou politiky ani na Západě. V živé paměti je ještě vystoupení Clinta Eastwooda na sjezdu Republikánské strany v prospěch prezidentského kandidáta Mitta Romneyho, řada jiných hollywoodských hvězd se zase ráda nechávala „vidět“ s Demokratem Barackem Obamou. Někteří američtí spisovatelé psali v minulosti – a píšou pravděpodobně i v současnosti, jenže to ještě nevíme – projevy prezidentům či prezidentským kandidátům. (Namátkou básník James Dickey – ač navenek okázale „apolitický“a „konzervativec“ psal projevy demokratickému kandidátovi z roku 1968 Eugenu McCarthymu a dokonce o devět let později na inauguračním ceremoniálu Jimmyho Cartera přednesl svou báseň...) Známý autor filmových dokumentů Michael Moore se řadu let stylizoval jako nekompromisní levicový kritik nešvarů americké společnosti, posléze se však ukázalo, že hlavně neměl rád George W. Bushe - a má naopak rád Baracka Obamu. Jeho režisérský kolega Oliver Stone pak nesnáší oba dva, a hlavně americkou zahraniční politiku – kapitalismus made in USA mu ovšem nevadí... Respektovaný filmař se při svém zaujetí nezdráhá – podobně jako spisovatelka Alice Walkerová v případě sporu mezi Izraelem a Palestinci – naprosto překrucovat fakta.

Také v Německu, Francii, Velké Británii aj. bychom v současnosti podobné příklady našli, byť většinou je angažmá známého intelektuála zaměřeno nikoli přímo volebně, ale spíše ke konkrétnímu politickému problému (Günter Grass k vztahům Německa i světa k Izraeli a Palestincům, Harold Pinter k americkému útoku na Irák, Richard Dawkins k náboženství obecně, katolické církvi a jeho „hlavě“ konkrétně aj.). Češi - jako už bohužel tolikrát v historii - ovšem musí být „papežštější než papež“.

SAMÍ STRANÍCI...

Posuzujeme-li angažmá umělce či intelektuála ve „strukturách“, nemáme rozhodně na mysli, že dotyčný jedinec má stranickou legitimaci, či dokonce funkci. Doba, kdy herci a zpěváci vstupovali přímo do stran nebo zahřívali parlamentní lavice, už naštěstí minula. (Pokud se nyní pokusí kandidovat – jako třeba nedávno Daniel Hůlka či Felix Slováček – voliči jim vystaví nekompromisní stop.)

Jejich dnešní nástupci jsou však připraveni se opakovaně účastnit různých stranických „mobilisací“, zaměřených proti jiným politickým proudům, stranám či konkrétním politikům. (Znovu opakuji, jde u nás zpravidla o deklarované „pravičáky“, vzácnější „levičáci“ je však často kopírují...) Takový umělec se účastní předvolebních kampaní, řeční z pódia a fotografuje se na plakáty a propagační materiály té či oné strany, píše pro ně texty, točí klipy, zveřejňuje „nutkavá“ politická „vyznání“ či dokonce vytváří pseudodokumenty, zpívá písničky, hraje v rádobyhumorných skečích, jde „bojovat“ do diskusních talk show v televizi, sestavuje a podepisuje petice. (Není přitom nejdůležitější, zda tak činí „nezištně“ - a neopomene to zdůraznit – nebo přiznává, že za své angažmá ve stranickém dresu inkasoval „odměnu“...) Poměrně nevinnou formou této stranické angažovanosti je „pouhé“ sdělení v médiích o tom, koho bude dotyčný či dotyčná volit... Vrcholem (doufejme, že nepřekonatelným) podobného třeštění byla prezidentská kampaň ze začátku roku 2013, při níž se některé intelektuální a umělecké kruhy v militantnosti počínání a v přesvědčení o “samospasitelnosti” svého kandidáta a "andělskosti" tábora jeho přívrženců ocitaly na pokraji kolektivní hysterie.

Pokud se dotyční setkali s nějakými pochybnostmi nad rozumností, účelností a přiměřeností svého chování, zpravidla odpovídali, že “nemohli zůstat stranou” a “že jim to nedalo”. Žádnou výjimkou přitom nebývá, že umělec pravidelně střídá své politické „favority“ a se stejnou zapáleností vždy přesvědčuje občany o „správné“ - byť i třeba fakticky odlišné - volbě.

Každopádně takový politizující amatér před každými (významnějšími) volbami odkládá svou image „apolitického“ režiséra, herce, spisovatele etc. a tváří se jako angažovaný občan. Reálně si však pouze nasazuje šaškovský kostým. A reakce lidí, ignorujících úpěnlivá umělcova „doporučení“, zklamaně se od něj odvracejících a leckdy si i ťukajících na čelo, o tom svědčí výmluvně. Každý umělec – Zdeňka Svěráka a Jiřinu Bohdalovou nevyjímaje – má totiž příznivce a obdivovatele s nejrůznějšími politickými názory a preferencemi.

A SKORO ŽÁDNÍ VEŘEJNĚ AKTIVNÍ UMĚLCI

Pravým opakem „stranického“ umělce je umělec veřejně činný a solidárně cítící. Nepřeje si být spojován z konkrétní politickou stranou (byť jistě může v rozhovoru některé vyjádřit opatrné sympatie). Netajtrlíkuje v jejich režii před volbami. Netyká si s předsedy stran, nechodí s nimi na tenis či golf a nepoplácává se s nimi po ramenou. Odmítá zneužití svého jména v jakékoli přímočaré stranické propagandě.

O to však pozorněji sleduje trendy ve společnosti i politickém životě, je vnímavý k bezohlednosti, nespravedlnosti, hulvátství a demagogii ve veřejném prostoru. Vznikne-li nějaká kauza, která jej znepokojuje, pokusí se s problémem co nejvíce seznámit. Teprve poté sdělí k věci stanovisko, případně dovolí iniciativě, která je mu názory na daný problém blízká, využít svoje jméno v konkrétní kampani. A jakých problémů se podobná angažovanost má týkat?

Otázkou se zabýval vynikající rakouský spisovatel Robert Menasse, který zdůraznil, že v dnešním globalizovaném světě je při zvažování politické aktivity intelektuálů nejdůležitější citlivost k důsledkům, kterou přinášejí jevy jako strategie globálních koncernů na straně jedné a teroristických organizací na straně druhé, změny klimatu a tenčící se přírodní zdroje, setrvalý nárůst počtu obyvatel Země i zastavěné plochy a taktéž setrvalé stárnutí obyvatelstva v západních zemích, náboženská nesnášenlivost a migrace obyvatelstva za lepší obživou. Přitom považuje Menasse za klíčový faktor, aby kultivovanost a přiměřená estetická forma projevů angažovanosti odpovídala stále větší složitosti a ambivalentnosti jednotlivých otázek. A aby takové postoje počítaly s názory specialistů, ale nevydávaly se za ně.

Uvedu alespoň pár konkrétních příkladů, přičemž vůbec nechci tvrdit, že právě ony jsou z hlediska veřejné angažovanosti současných českých intelektuálů „hlavní“, či dokonce jedině možné. Jde o osobní, ryze subjektivní výběr. „Politický“ umělec se hlasitě ozve třeba tehdy, když nesnášenliví občané budou na ulicích a náměstích měst štvát proti Romům, paušálně označovaným za „příživníky“. Řekne veřejně, že dvacetileté vymlouvání se politiků na finanční důvody, pro které nemohou odstranit prasečák v Letech a místo něj vybudovat důstojný památník vězněným a zavražděným Romům, je ostudou nejen jejich, ale celé naší republiky. Netají se názorem, že národní parky – včetně Šumavy – nejsou zřizovány proto, aby se v nich těžilo a masově vyváželo dřevo (přičemž je tato činnost maskována bojem s démonickým kůrovcem), ani proto, aby tu rostly jak houby po dešti nové sjezdovky či rekreační objekty pro “náročnou” (čti movitou a zhýčkanou) klientelu. Odmítá, aby se pod záminkou udržení zaměstnanosti v Severních Čechách nakapsovali místní uhlobaroni a zbourali přitom staletí stojící vesnice a stavby, včetně cenného kostela v Horním Jiřetíně. Odhaluje cynický kalkul firmy Mattoni, která má peníze na nákladné kampaně a sponzorské akce, ale nehodlá je vydat na záchranu historicky hodnotného areálu, který ji připadl, neboť doufá, že pro byznys „nevhodné“ objekty časem spadnou (nebo se jim v tom pomůže). Cítí s nezaměstnanými, kteří (stále častěji marně) práci hledají a neobviňuje je populisticky, že zneužívají „štědré“ sociální dávky, nýbrž naopak zdůrazní, že se z těchto peněz nedá vyžít a částky by měly být proto zvýšeny (jelikož jsou jedny z nejnižších v civilizovaném světě).

Jde vesměs o samé nepopulární názory, jejichž hlásáním se u veřejnosti rozhodně nedají získat politické "body". Takže můžeme vznést zásadní otázku. Máme u nás „veřejně aktivní“, solidárně cítící, vpravdě „politické“ umělce? Nebo jenom ty stranické „přidržtašky“ a diletující ideology?

TO NESMÍ POKRAČOVAT

Citát, který jsem umístil do záhlaví tohoto článku se může někomu zdát nepřiléhavý či se jeho použití v daném kontextu jevit přinejmenším přehnaným. Dobrá, vysvětlím jej. Netvrdím, že nacistická genocida Židů je totéž co ruská okupace Krymu (tam zatím padlo “jen” pár výstřelů a načas se „ztratili“ nějací ti všeteční novináři a nepohodlní aktivisté), natožpak tuzemské protiromské pochody a projevy “rozhořčených” holohlavců a „spořádaných občanů“. Míra zla je v těchto případech radikálně odlišná.

Avšak podobný může být principiální postoj k těmto jevům, který vždy souvisí s morálkou. Když německý šlechtic Claus Schenk von Stauffenberg – mimochodem člen kroužku kolem Stefana George (tzv. George-Kreis), vyznavač „konzervativní revoluce“, “tajného Německa” a sám příležitostný básník, rozhodně založením umělec - se rozhodl, že „zločiny nesmějí pokračovat“ a že jim nebude nečinně přihlížet, byl nacismus ještě v zenitu moci.

Stalo se tak v létě roku 1942 a tedy před Stalingradem a Stauffenberg byl v menšině, z hlediska loajálních občanů „zrádce“. A přece se – ač katolík – rozhodl (spolu se svými druhy) zabít Hitlera. Neboť věděl, že už Tomáš Akvinský prohlašoval zavraždění tyrana za určitých – přísně pojatých – okolností za dovolené a zaslužné. A ač měl vůči Židům původně možná nějaké předsudky, jejich strašlivý úděl za nacismu jej pobuřoval natolik, že musel jednat. Dlouhá léta přitom byl o nacismu přesvědčen, že “systém je to dobrý, ale zkazili ho lidé”. Pod tíhou faktů si byl schopen přiznat, že se mýlil. Jde o důležitý krok: Pochopit, v čem je příčina. I v Česku těchto dnů – v němž jakžtakž funguje alespoň formální demokracie – i v Rusku – v němž se dají zbytky demokratického zřízení kdykoli prezidentem a s podporou parlamentu odstranit – není základní problém v nevhodných lidech na rozhodujících místech. Je v něčem hlubším...

NEBÝT LHOSTEJNÝ

Odvaha ruských filmařů, vystupujících proti manipulovanému veřejnému mínění, proti nesmyslné okupaci Krymu, nemusí být taková jako v případě Stauffenbergově. Odhodlání, které by prokázali čeští umělci, angažující se např. proti mlčení většiny společnosti a politiků k protiromským excesům, by nemuselo být zdaleka tak silné jako u Stauffenberga. Stačil by zlomek...

Společná všem je však nelhostejnost, pocit osobní zodpovědnosti, postoj „kdo, když ne já, kdy, když ne teď“. A ochota jít s kůží – ať už v přeneseném, či v krajním případě doslovném znění – na veřejné prostranství, na agoru...

Přečteno 2248x

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
2.4 /12

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #122

#122

duben 2019



DALŠÍ Z RUBRIKY novinka

Cannes uvede nový seriál Nicolase Windinga Refna

Locarno udělí cenu za celoživotní přínos Johnu Watersovi

Francis Ford Coppola se vrací k ambiciózní sci-fi Megalopolis

Tři české animované filmy budou soutěžit na festivalu v Annecy

6 filmů z Febiofestu, které byste si neměli nechat ujít

Na známém festivalu Visions du Réel se představí tři české filmy

Odchází šéf HBO a s ním končí i celá jedna televizní éra

Schrader připravuje "neo-meta western" s Willemem Dafoem


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Solidarita s Olegem Sencovem

Inženýři lidských duší se opět činí

Fénix / Thriller o lidské slabosti a vypočítavosti

Leviatan vítězí aneb Jak dál s Ruskem a jeho umělci

Glosa: České století historickou pravdu nezkresluje


RUBRIKY

anketa (24) / český film (80) / český talent (33) / blu-ray (12) / cinepur choice (34) / dvd (121) / editorial (96) / fenomén (72) / festival (80) / fragment (18) / glosa (213) / horizont (29) / hudba (24) / kauza (33) / kniha (116) / komiks (10) / kritika (785) / minikritika (112) / nekrolog (1) / novinka (708) / objev (3) / pojem (36) / portrét (10) / profil (104) / reflexe (24) / report (106) / rozhovor (158) / scénář (4) / soundtrack (43) / téma (885) / televize (99) / tisková zpráva (1) / událost týdne (231) / video (2) / videoart (16) / videohra (60) / web (42) / zoom (156)