Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Jean-Luc Godard o něm kdysi prohlásil, "že je druhý nejlepší montážista po Eisensteinovi". Alain Resnais obecně platil za tvůrce, jenž vnesl do francouzské a světové kinematografie 50. a 60. let do té doby nevídanou poetiku a filosofii času s dotekem surrealismu s filmy Hirošima, má láska a Loni v Marienbadu, za snímek ohýbající časoprostor i filmovou řeč získal v roce 1961 Zlatého lva v Benátkách. Tvůrce, jehož kariéra se rozpínala přes šest dekád, zemřel v sobotu 1.3. v Paříži ve věku 91 let. Jeho poslední film Aimer, Boire Et Chanter získal na letošním festivalu v Berlíně Stříbrného medvěda - cenu Alfreda Bauera.

Ocenění z Berlinale završilo Resnaisovu nesmírně plodnou filmařskou kariéru i kolekci cen, které za své filmy posbíral. Za svůj dokumentární film Noc a mlha (1956) o nacistických koncentračních táborech, který odmítl kvůli možné kontroverzi festival v Cannes, získal cenu Jeana Viga. Tématu války se věnoval později i ve filmech Muriel (1963) a Válka skončila (1966).

I přes počáteční neshody to byl ale festival na francouzské Riviéře, který stál později u jeho největších úspěchů a nejvýraznějších filmů - v roce 1959 v Cannes soutěžil snový Hirošima, má láska podle scénáře Marguerite Durasové, v němž se v první velké roli objevila francouzská herečka Emmanuelle Riva. V roce 1981 jeho Můj strýček z Ameriky získal cenu poroty. V 80. a 90. letech se jedna ze stěžejních figur francouzské nové vlny přiklonila i k méně náročným a odlehčenějším snímkům jako Smoking/No Smoking nebo On Connaît La Chanson (1997).

Dlouholetý vztah mezi Cannes a tvůrcem, jež se postupně stal institucí francouzské kinematografie, završila cena za přínos filmu v roce 2009, ve stejné roce, kdy Resnais natočil romanci Divoká tráva, jež se objevila v soutěži v Cannes - stejně jako před dvěma lety jeho Ještě jste nic neviděli.