Absurdní ekvivalent absurdního světa / Česká staronová vlna (v obraze Jaroslava Kučery)

Připustíme-li, že lze označovat skupinu různorodých tvůrců jedním zastřešujícím (a zároveň hodnotícím a zavazujícím) pojmem „nová vlna“, pak se lze ptát, zda je skutečně nová? Nebo spíše zda navazuje na avantgardní projekt, který postupně prorostl českou kulturou a uměním, aby její oficiální podobu částečně podrýval a částečně utvrzoval? Nebo můžeme mluvit o ozvláštněném, nicméně přirozeném a logickém důsledku totalitních systémů, který není v opozici, ale je v souladu s oficiální ideologií? Jak se postavit k „filmovému zázraku“ „zlatých šedesátých“?

Odpovědět na tyto otázky není vůbec snadné, nicméně už samotné tázání se nás přibližuje k jiným interpretacím stereotypně a víceméně jednoznačně přijímaného období – může být tedy začátkem cesty, jak alespoň částečně uchopit naši vlastní kulturu, vytvořit si kritický odstup a skrze minulost pochopit současnost. V tomto textu se tedy nepokouším o žádné jednoznačné odpovědi, spíše mi jde o znejistění, o letmý pohled z boku na adorované období české kinematografie. Analyzovat kulturu 60. let není lehké i z toho důvodu, že s sebou nese příliš mnoho mocenských bojů, politických a společenských konotací, ale i návazností a zhodnocování vlastních tradic. Umění se ocitá ve velkém napětí a je přetahováno na mnoho...