O české nové vlně s Vladimírem Körnerem / Některé filmy nové vlny by se měly pouštět za trest
Filmový a televizní scenárista a prozaik Vladimír Körner (*1939) se do povědomí diváků zapsal především jako autor temných historických námětů a scénářů k filmům Františka Vláčila (Údolí včel / 1967, Adelheid / 1969), Antonína Moskalyka (Kukačka v temném lese / 1984) nebo Milana Cieslara (Pramen života / 2000, Krev zmizelého / 2005). Do Filmového studia Barrandov však původně nastoupil v roce 1962 jako filmový dramaturg, ještě za studií scenáristiky a dramaturgie na FAMU. Paralelně se věnoval také spisovatelské a scenáristické činnosti. Od prvních scénářů ze současnosti se postupně začal ve své tvorbě orientovat na minulost, která se stala těžištěm jeho tvorby, jež je nezřídka prostoupena tématy úzkosti a beznaděje. Jako dramaturg přišel Körner v 60. letech do styku i s nastupující generací tzv. české nové vlny. Sám se však považuje za celoživotního outsidera, vůči nové vlně se programově vymezuje a označuje ji za módní směr, který do kinematografie vnesl mimo jiné nudu a filmařský diletantismus.