Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Markéta Lisá / Omylné a proto uhrančivé

Markéta Lisá / Omylné a proto uhrančivé

český talent / Sylva Poláková / 20. 3. 2016

Široká škála aktivit Markéty Lisé (1979) ji neumožňuje jednoznačně označit za výtvarnou umělkyni, animátorku či muzikantku. Byla členkou několika hudebních uskupení (Midi Lidi, Audiofenky…) a je autorkou scénické hudby (hry Ubu se baví v Divadle na zábradlí či Krajina se zbraní v Dejvickém divadle). V hudební komunitě však čím dál častěji figuruje jako autorka videoklipů, které mají charakter krátkých filmů, v nichž svobodně volí mezi animací nebo čistým záznamem situací (inscenovaných i náhodných). Pro hudební skupinu Dva vytváří originální VJské sety, díky kterým je považována za jednu z nejvýraznějších osobností českého VJingu.

Během studií v ateliéru kovu a šperku na pražské VŠUP (autorský šperk vystavovala například na Designbloku) absolvovala řadu tuzemských i zahraničních stáží. Z těchto „především výletů“, jak o nich hovoří, si přivážela zkušenosti s dalšími uměleckými technikami a profesemi. V ateliéru písma a typografie se mimo jiné naučila základní grafické programy,které ji neplánově umožnily věnovat se v budoucnu animaci: „Tehdy jsem ale nevěděla, že se budu později věnovat animací daleko víc. Dokonce v prváku na šperku jsme měli téma „animace plechu“. No a já jsem „zanimovala“ lidi, aby šli na výlet do hor. Byli to kamarádi, jejichž jména začínali na p, l, e, c, h. Oni šli na běžkách a já jsem je fotila. To bylo trošku vyčůraný. Tehdy mě nenapadlo, že nemusím doopravdy umět animovat, abych animovala.“

Ačkoli Markéta Lisá animaci nestudovala přímo ve škole, vlastními cestami vstřebala důležité inspirační zdroje, které formovaly její VJský styl. S rozhodnutím promítat z meotaru přišla prý zpěvačka kapely Dva Bára Kratochvílová, která s ním měla zkušenost z divadelního prostředí. Mnoho kapel dávalo přednost digitálním projekcím a meotar měl Dva odlišit. Meotarová projekce Markétu Lisou uhranula na koncertě Final Fantasy strahovského klubu 007. Inspiraci našla ale i ve „vystřihovaných“ filmech Lotte Reiniger, jedné z prvních animátorek vůbec, citujících čínské stínové divadlo.

Výrazným charakterickým rysem její tvorby je lesní a zvířecí symbolika, která je vzápětí infiltrována kulturními fragmenty současného světa. Mystickou přírodní atmosféru nebere evidentně tak docela vážně a nakládá s ní spíš hravě. Právě na základě této spřízněnosti funguje spolupráce se skupinou Dva, pro níž, ještě spolu s Magdalenou Hrubou pod značkou 2M a později s animátorem Jakubem Růžičkou, vytvářela VJské sety.

VJing ve dvojici a navíc za pomoci meotaru, se může jevit jako disciplína na pokraji telepatie. Přináší však i výhody: „Ve dvou je to na meotaru vlastně daleko lepší, protože jedna s něčím hýbe a druhá může nad tím stavět třeba druhý plán. Ve dvou jsme s Dva jezdily asi jen dva roky, a potom si Bára s Honzou pořídili auto na plyn a na zadní sedadlo dali pneumatiku.“

Silným pojítkem, které není sice zřejmé na první pohled, ale poukazuje na jejich hlubší spřízněnost, je možné hledat v takzvaném kutilství, které by v tomto případě nemělo být vnímané pejorativně jako snad amatérské. Naopak, je v něm silná dávka odhodlání, původnosti a představivosti. Svou roli v Markétině rozhodnutí věnovat se i oblastem, které si neosvojila vysokoškolským studiem, sehrál režisér, hudebník a pedagog Petr Marek: „Až Petr Marek mi řekl, že se dá nahrávat zvuk do sluchátek a nemusíš mít žádný vybavení. Stačí, když máš kazeťák a sluchátka jsou mikrofon. A stejný je to s animací. Můžeš na papír nakreslit nějaký obrázky a vyfotit si to.“

Z vyprávění Markéty Lisé je po krátké chvíli znát její nadšení pro drobné bizarní historky, které se předávají s nadsázkou, takže jejich aktéři, mezi které se sama často počítá, z nich nevycházejí jako hrdinové, ale omylné a ve své jemnosti uhrančivé bytosti. Stejnou atmosféru vyzařují i Markétiny animované VJské „příběhy“, které vznikají dílem v předstihu a promyšleně a dílem jsou výsledkem improvizace.

Jako VJka doposud pracovala především se starším animačním nástrojem meotarem, který umožňuje takzvanou „živou animaci“. Používá vlastní i přejaté kresby, mimo jiné i od zpěvačky Báry Kratochvílové, jež volně kombinuje s dalšími zdroji. Markétiny VJingy vznikají na konkrétní písně, a tak by mohly nést i stejná jména, ale některé motivy přecházejí z jedné písně do druhé nebo se aktuálně sloučí v jediné neopakovatelné projekci. Cokoli, co VJka promítající pomocí meotaru na pódiu živě vytváří, neunikne přítomnému publiku. A platí to i pro „přehmaty“: „Zjistili jsme, že s chybami se musí záměrně pracovat. Meotar je skvělý v tom, že je přímo na pódiu. Musíš být za ním a nemůžeš se s ním vůbec nikam schovat, protože má omezený světelný dosah. Když se na plátně objeví něco, co je úplně špatně nebo to nesedí na hudbu, nebo když je tam ruka, která by tam neměla být, tak právě proto, že tě diváci vidí animovat rukama, celá věc najednou funguje… Je to forma zcizení, se kterou se musí nakládat opatrně.“


FILMOGRAFIE:
VJing pro skupinu DVA ve spolupráci s Magdalenou Hrubou (jako 2M) a Jakubem Růžičkou
Videoklipy
Kisma Ajoas (2013, hudba: DVA)
Tatanc (2010, hudba: DVA)
Tuér (2011, hudba: DVA)
Vals Liepája (2009, hudba: DVA)
Badalisk (2009, hudba: DVA)
Zvíře nebo sebe a zvíře (společně s Magdalenou Hrubou, 2008, hudba: Květy)
Zahrada (2007, hudba: Midi Lidi)

Přečteno 3404x

Článek vyšel v časopise Cinepur #91, leden 2014.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
5 /2

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #111

#111

červen 2017



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY český talent

Nic si nevymezovat / Matyáš Trnka

Jan Saska / S lahváčem na Oscary

Macula / Prchavá monumentalita

Jakub Dvorský / Férový svět řízený počítačem

Olmo Omerzu / Filmy o ztrátě nevinnosti

Markéta Lisá / Omylné a proto uhrančivé

Jakub Nepraš: světelný kinetismus současnosti

Kameraman Lukáš Milota / Příznaky mistrovství


DALŠÍ Z RUBRIKY

Editorial 111 / Když se o vás pere Wolverine

Bohéma / Fikce a realita v televizním seriálu

Nostalgický pokrok v mezích formátu / Česko v éře globální televize

O podlidech, nelidech a těch ostatních / Stopy sociálního realismu v současné australské...

Televize pro hráče / YouTube kanál Machinima

True crime / Nejen televizní fenomén

Úvod k tématu 111: Současné televizní formáty

Velká čínská zeď / Rozestavěný pomník čínsko-amerického přátelství


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Macula / Prchavá monumentalita

Láska z Khon Kaen / Pod přívětivým úsměvem

Jakub Nepraš: světelný kinetismus současnosti

Steve McQueen / Smutné krásné tělo

Plán / Satira o věcech sousedských


RUBRIKY

anketa (22) / český film (62) / český talent (32) / blu-ray (12) / cinepur choice (34) / dvd (117) / editorial (85) / fenomén (66) / festival (48) / fragment (18) / glosa (209) / horizont (29) / hudba (24) / kauza (33) / kniha (108) / komiks (9) / kritika (686) / minikritika (112) / nekrolog (1) / novinka (562) / objev (3) / pojem (36) / portrét (3) / profil (93) / reflexe (24) / report (91) / rozhovor (148) / scénář (4) / soundtrack (31) / téma (820) / televize (78) / tisková zpráva (1) / událost týdne (177) / video (2) / videoart (16) / videohra (49) / web (37) / zoom (146)

Cinepur #91 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #91, leden 2014

Z obsahu tištěného čísla:

Filmování v ghettu Terezín 1942–1945 (Matěj Nytra, dvd)

Joe D’Amato / Nikdy jsem nepochopil, jaký typ hard-core filmů publikum chce (Enrico Ghezzi, Sergio Grmek Germani, rozhovor)

Svatba s podmínkou, 7 zabitých a potom „páčko“ / Případ filmového režiséra Pavla Kohouta (Kateřina Chromková, Linda Konášová, téma)

Show! / Rodina ako biznis (Michal Škamla, kritika)

Absurdní ekvivalent absurdního světa / Česká staronová vlna (v obraze Jaroslava Kučery) (Kateřina Svatoňová, téma)

Ponorná řeka kinematografie / Provokující encyklopedie experimentu (Matěj Nytra, kniha)

+ více...