Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Poslední snímek originální auteurky francouzské scény Claire Denis neprovází nejlepší pověst. Režisérka ho premiérové uvedla v Cannes, kam se vrátila po delší odluce, kdy její díla představoval benátský festival. U festivalového publika nicméně Parchanti spí dobře příliš nadšení nevyvolali a mizerné hodnocení sklidili i od kritiků v letním čísle Cahiers du Cinéma. Do české distribuce tak snímek přichází s cejchem zklamaných očekávání a zvěstí o tvůrčím vyčerpání autorky, jemuž příliš nepřidá ani poněkud rozporuplné domácí přijetí enigmaticky vyprávěných, zvolna a svobodně plynoucích (i šokujících) děl Sama v Africe (2009), Vetřelec (2004) či Miluji tě k sežrání (2001) z předchozí dekády.

V Parchantech lze rozeznat znaky režisérčina senzualistického stylu, eliptického vyprávění systematicky znemožňujícího čitelnost příběhu i imerzního působení náladotvorné obrazové a hudební stránky. Noirovou variaci na klasický Kurosawův příběh pomsty Zlý chlap spí dobře (1960) zdobí napjaté elektronické struktury podkladové hudby od Tindersticks, vizuální hra s titulky či kameramanská virtuozita Agnès Godard, jež poprvé použila digitální formát. Režisérka zde předkládá ponurý, zšeřelý obraz lidských strachů, násilných fantazií a ukrývaných poklesků. Klíčová postava, protřelý námořní kapitán Marco, se vzdává širého rozhledu cestovatelských dálek a na zoufalou prosbu své sestry se noří do nejistého pátrání v pařížských ulicích a bytech po příčinách sebevraždy jejího manžela. Jeho cesta vede ke sblížení s Raphaëlle, ženou podezřívaného, bohatého šéfa Laportea, s níž se však Marco pouští do neupřímné hry a snaží se proniknout k tušeným souvislostem.

Vývoj zastřených, stupňovaně násilných situací však probíhá ve snové atmosféře bezmála lynchovského iracionálního rázu a kruh informací se postupně stáčí naruby, až mizí ve stínech zápletky. Sledování proudu nejednoznačných scén dovede být místy trýznivým zážitkem. Počáteční potíže s identifikací tří zprvu neznámých, podobných ženských figur, sestry, Raphaëlle a psychicky zlomené snachy Justine, později střídá přehodnocování dosavadních dojmů z rozložení sil a stále silnější dezorientace z matoucí struktury děje. Elipsy a násilné slévání kontrastních situací (slova o kráse střídá fyzický boj, noční havárie v lese je prokládána nesimultánně probíhajícím děním v bytě) kladou extrémní nároky na divákovu pozornost a pravidelně jej přistihují v nejistotě. Podobnou cestou však při pátrání prochází i Marco, který svou výslednou slabost a nevyrovnanost sám pojmenuje při rozhovoru v policejním autě. Z pevného, charismatického mstitele, novodobé verze původní figury Toširó Mifuneho, se stává přistižená, tápající oběť, jež při svých krocích chybuje a zjišťuje, že zřejmě chybovala od samého začátku, jakmile ztratila kontakt s léčivým mořským živlem.

Temné kompozice kamery Agnès Godard ukrajují napjaté tváře a siluety (proti)hráčů a nechávají z textury zšeřelých záběrů mizet živé barvy. Pochmurná studie násilné povahy (sexuálních) vztahů, traumat i odplaty, jež tu ovšem nefiguruje jako nosné téma, ale vystupuje spíše na úrovni jednotlivých motivů, je tedy krokem dál od obrazů Paříže z předchozích autorčiných filmů. Díky zalíbení ve stinném noirovém žánru, s jehož atributy si Denis pohrála v duchu francouzské tradice, ze snímku vyprchal element všednosti a přirozené lyriky, jež právě oceňovaná ozuovská variace o rodinném rozloučení 35 panáků rumu (2008) i křehký portrét setkání jedné noci V pátek večer (2002) nabízely a minimalisticky rozehrávaly.

Potlačením „autorského“ tématu tělesné estetizace a intenzivní senzuality se vyznačoval již předcházející snímek Sama v Africe, v němž se režisérka vrátila do oblíbeného kontinentu ze svých starších filmů. Krutost a nebezpečí válečného stavu tu obklopovaly hlavní hrdinku ve scenériích vyprahlých buší a skeptické, tíživé naladění bylo spjaté s konkrétním vystižením chaosu a zneklidňujícího napětí situace. Přechod k volné žánrové inspiraci v Parchantech naopak vyústil v univerzální, archetypální polohu. Ne že by jí ztemnělá a odpoetizovaná tvář neslušela, jen se nelze zbavit dojmu, že nejpůsobivější, tematicky nejobjevnější a nejvíce suverénní díla jsme od auteurky již viděli.