Miloš Havel – filmový magnát, nebo bohém a flamendr?

Česká kinematografie 30. a 40. let je v současnosti centrem zájmu mnoha filmových fanoušků a životopisy těch největších hvězd se v různých verzích opakovaně objevují na pultech knihkupectví. Proto je až s podivem, že mezi nimi doposud není žádná knižní publikace, jež by se zabývala osobností Miloše Havla, nejvlivnějšího filmového podnikatele a producenta této éry. Jedinou světlou výjimku bádání o této osobnosti tvoří nevydaná diplomová práce Jiřího Horníčka. Absence takové knihy si byl vědom i literární historik Martin C. Putna, který si po nástupu do pozice ředitele Knihovny Václava Havla jako jeden z cílů vytyčil i mapování osudů širší rodiny bývalého prezidenta. Na jeho podnět pak publicistka Krystyna Wanatowiczová napsala monografii Miloše Havla s podtitulem Český filmový magnát.

Autorka pro svou publikaci zpracovala široké spektrum sekundární literatury, získala řadu archivních pramenů a vyzpovídala několik dosud žijících pamětníků. Navíc nemusela začínat na zelené louce, již před ní se o zpracování životopisu pokusil žurnalista František Nováček a o desetiletí po něm o Havlovi chtěla natočit dokumentární film režisérka Irena Gerová, přičemž po obou zůstalo k dispozici množství nashromážděných materiálů. Výsledkem jejího snažení je obsáhlý špalek nabitý velkým množstvím informací o profesním i soukromém životě Miloše Havla. Někdo z odbornějších kruhů by sice mohl namítnout, že jde jenom o tlustou bichli plnou bulvárních drbů o pohnutém osudu homosexuálního filmového producenta, ale takový pohled na věc by ignoroval dvě základní fakta. V prvé řadě kniha nevznikala primárně jako odborná publikace pro studované historiky, ale pro širokou veřejnost. Za druhé – právě u Miloše Havla byla jeho sexuální orientace natolik svázaná s jeho profesionální kariérou, že její opomíjení by zároveň znamenalo vědomě ignorovat možné odpovědi na otázky vážící se k jeho osobě. Autorce nelze zazlívat, že se rozhodla na Havlův život nahlížet právě z této perspektivy, naopak právě takový pohled na věc přináší řadu dosud neznámých informací.

Přístup Wanatowiczové se liší od toho, jaký by při zkoumání takového tématu uplatnil vystudovaný filmový historik. Autorka navíc tuto skutečnost nepřímo naznačuje hned v úvodu, když zmiňuje diplomovou práci Jiřího Horníčka, z níž se podle ní čtenář dozví mnohé o dobovém filmovém průmyslu, ale ne o Milošovi Havlovi. Tento přístup pak plyne hlavně z toho, jak si autorka v úvodu definuje tři hlavní oblasti svého výzkumu, jejichž společným průsečíkem není vztah Miloše Havla s českou kinematografií, ale spíše jeho zázemí a fungování v rámci nějakých společenských konvencí a aktuálního politického režimu.

Přínos knihy trochu snižuje to, že část předkládaných informací o kinematografii není nijak objevná. Informace z kapitoly o nuceném prodeji barrandovských ateliérů lze z velké většiny nalézt v Arizaci české kinematografie Petra Bednaříka, o formálním manželství a poválečných osudech Miloše Havla zase vyprávěly paměti jeho bratra Václava Maria Havla a další dílčí informace se prolínají hereckými memoáry Adiny Mandlové, Lídy Baarové, režiséra Otakara Vávry a dalších. Význam autorčiny práce tak tkví především v odhalování informací o Havlově soukromém životě ve spojitosti s tím, jak ovlivňoval fungování jeho podnikání. Vzhledem k velkému nedostatku pramenů obvykle nelze podobné obchodní praktiky snadno odhalit – rozhodně je nikdo neměl potřebu zaznamenávat do úředních listin Havlových firem. Proto je nezbytné docenit, jak se autorce podařilo v tomto ohledu shromáždit dohromady fragmentární informace a z nich podat alespoň hypotézy o zkoumaném problému.

Krystyně Wanatowiczové se nevyhnul obvyklý problém většiny badatelů, kteří se do svého výzkumu zcela ponoří a nashromáždí velké množství archiválií a literatury. Těch je ve výsledku takové množství, že už jen samotné jejich utřídění je pro autorku problém. V textu se tak pochopitelně snaží zužitkovat co možná největší počet získaných informací, což je na jednu stranu chvályhodné, na druhou se text při takovém přístupu stává pouhým souhrnem nalezených faktů. Nejvýrazněji se toto projevuje v pasážích, kde namísto vlastního souvislého textu používá pouze citace z dobových materiálů pro ilustraci situace. Kupříkladu kapitola 9.3 Filmové honoráře a vnitřní pošta. Wanatowiczová zde údajně pro „ilustraci denního provozu Lucernafilmu a atmosféry doby“ uveřejňuje z kontextu vytržené výňatky z firemních oběžníků, jež spolu tematicky nijak nesouvisí. Vedle zmínky o nevysvětlitelných položkách za nákup květin tu stojí instrukce k zaslání kopie filmu zahraniční firmě nebo oznámení o udělení volna členům kanceláří za účelem úklidu. Pokud by šlo o denní provoz společnosti, tak je mnohem přínosnější následující podkapitola pojednávající o způsobu schvalování filmů a roli Miloše Havla v procesu. Abych nezůstával pouze u jedné kapitoly, tak podobnými neduhy trpí také kapitola 12.2 Z návštěvní knihy, jež víceméně obsahuje soupis jmen návštěvníků Havlovy vily a neslouží autorčině výkladu. Při čtení těchto kapitol se nelze ubránit dojmu, že čtenář nedostal do ruky hotový text, ale spíše výpisky vycházející z rešerše materiálů.

Vedle popisnosti má Wanatowiczová současně problém s analýzou předkládaných informací a vyhodnocováním hodnověrnosti některých pramenů. Autorka místy ignoruje fakta, jež si přímo říkají o analýzu a text působí buď útržkovitě, nebo je až úmorně popisný a obsahuje naprosto zbytečné informace – například zmínka o tom, že ve svém mnichovském exilu Miloš Havel spal v posteli se svým boxerem Malinkým (šlo o psa, nikoliv o sportovce lidského druhu), nebo pasáž popisující okolnosti smrti Havlova komorníka Jana Tlapáka. Nelze navíc opominout, že se jí daří vystřídat oba problémy v rámci jedné kapitoly. Konkrétně jde třeba o zmínku ohledně aféry kolem natáčení protektorátního filmu Kníže Václav. U něj autorka prostě jen krátce zmíní, kdy ho Lucernafilm začal vyrábět a pár informací k platbám za výrobu filmu. Naprosto ale opomíjí zmínit, že na něm patrně oficiální úřady neměly až tak velký zájem, jinak by jeho výrobu prosadily i přes veškerý odpor českých filmařů. Podobně je na tom část knihy popisující vznik společnosti AB a filmovou krizi. V ní se autorka sice věnuje vzniku společnosti AB předložením dat o Havlově firmě, přičemž se nesnaží nějak tato fakta kontextualizovat, podat základní informace o soudobém českém trhu nebo alespoň uvést společensko-ekonomickou situaci Československa.

Z hlediska argumentace jsou nejproblematičtější pasáže, v nichž Wanatowiczová popisuje intimní život Miloše Havla – jednak jsou tyto informace kolikrát daleko za hranicí toho, co by se dalo očekávat od bulvárních plátků. Právě ty jsou totiž pro obyčejného čtenáře atraktivní a současně k nim lze dohledat jen minimum informací, autorka proto musí trochu vařit z vody. Třeba v kapitole 4.4 V knize Olgy Scheinpflugové hledá Wanatowiczová naprosto neprokazatelné spojitosti mezi románem Scheinpflugové o vztahu bohatého Financiéra s chudým mladíkem a Havlovým způsobem namlouvání nových intimních partnerů. O několik stránek předtím zase spekuluje o důvodech toho, proč se zachovalo jen minimum z Havlovy milostné korespondence. Podobné pohádky jako u Olgy Scheinpflugové a jejího Financiéra vymýšlí Wanatowiczová i pro důvody, proč spolu na začátku 40. let přestali Lída Baarová a Miloš Havel komunikovat.

S nadinterpretací získaných informací úzce souvisí autorčin nedostatečný kritický odstup vůči zdrojům. Ve chvíli, kdy má více zdrojů k jednomu tématu, působí bezradně, a současně ji od některých pramenů nedrží dostatečně soudná zdrženlivost. Problematické je užití většiny vzpomínkových materiálů, stačí se podívat na jména pamětníků – Otakar Vávra byl pověstný nespolehlivostí svojí paměti a zaujetím vůči Havlovi, rozhodně ne nestranně působí zároveň i Jiří Brdečka, Elmar Klos a už vůbec ne dopis na rozchodnou od Dušana Hubáčka. Sama autorka si je nicméně vědoma, že tyto materiály neposkytují pevný základ pro úplnou průkaznost jejích tvrzení. Proto jí nelze vyčítat některé pasáže, v nichž je tento nedostatek očividný.

Dílčím problémem, který trochu komplikuje čtení knihy, je nepromyšlená koncepce textu. Wanatowiczová sice podá v rámci kratších podkapitol velké množství informací, bohužel se je ale v závěru celé větší kapitoly nesnaží nijak shrnout. Pro případného čtenáře je těžké si zapamatovat víc informací než tolik, kolik lze odvodit z názvů jednotlivých pasáží. Ukázkové jsou v tomhle ohledu části knihy, v nichž autorka popisuje události jako vznik barrandovských ateliérů nebo znárodňování Lucernafilmu. Jisté shrnutí může čtenář nalézt v závěru knihy, ovšem na pouhých pěti stranách lze rekapitulovat pouze ty nejzákladnější informace. Podobný závěr by mohl být pro přehlednost umístěn na konci každé kapitoly.

Na monografii Miloše Havla je matoucí především její podtitul Český filmový magnát, který vyvolává v potenciálním čtenáři očekávání, jež se posléze nenaplní. Dostane do rukou sice relativně poctivě zpracovanou knihu, jejímž hlavním tématem nicméně není Havlovo filmové „magnátství“: proto by nikdo neměl čekat detailní analýzu procesu vzniku filmu v Havlově firmě. Pokud čtenář překousne množství bulvárních historek a nejasných pasáží, tak dostane z většiny pečlivě zpracovanou knihu popisující život prominentního homosexuála v době od první republiky do počátku 50. let. Kniha sice z hlediska filmové historie přináší jen dílčí informace, ale i tak se její autorce daří s úspěchem rozkrýt spletitou síť Havlových profesních i osobních vztahů.

Krystyna Wanatowiczová, Miloš Havel. Český filmový magnát. Praha: Knihovna Václava Havla 2013, 552 stran.