Černé zrcadlo / Droga jménem obrazovka
Povídková série Charlieho Brookera není jen variací na Zónu soumraku, kde tématem jednotlivých příběhů jsou současná média. Černé zrcadlo se pokouší být působivou moralitou, což už samo o sobě je v dnešní době, kdy se kritičnost vyjadřuje především pomocí ironie, poměrně odvážný plán. Skutečně závratnou ambicí Brookerova cyklu jsou ale pokusy nechat diváky skutečně zakusit ony „vedlejší efekty“ drogy jménem obrazovka, vytrhnout je z různých pohodlných sledovacích modů a vystavit je skutečné mediální kocovině.
„Jestliže technologie je droga – a rozhodně mi připadá jako droga – tak jaké přesně jsou její vedlejší účinky? V téhle oblasti – mezi slastí a rozčarováním – se odehrává Černé zrcadlo, moje nová dramatická série. Černé zrcadlo v jeho názvu je to, které najdete na každé zdi, na každém stole, v každé dlani: chladná zářící obrazovka televize, monitoru, smartphonu.“
--- Charlie Brooker o sérii Černé zrcadlo
Povídková série Charlieho Brookera není jen variací na Zónu soumraku, kde tématem jednotlivých příběhů jsou současná média. Černé zrcadlo se pokouší být působivou moralitou, což už samo o sobě je v dnešní době, kdy se kritičnost vyjadřuje především pomocí ironie, poměrně odvážný plán. Skutečně závratnou ambicí Brookerova cyklu jsou ale pokusy nechat diváky skutečně zakusit ony „vedlejší efekty“ drogy jménem obrazovka, vytrhnout je z různých pohodlných sledovacích modů a vystavit je skutečné mediální kocovině. Oproti Michaelu Hanekemu, který se v některých svých filmech pokouší o cosi podobného pomocí odtažitého pozorovatelského stylu, ale Brookerův cyklus postupuje „zevnitř“, takže využívá stejných postupů jako tvůrci audiovizuální masové zábavy, ale obrací je proti ní samotné.
S podobnou strategií ostatně britský scenárista a moderátor pracuje dlouhodobě. Brooker je v britské televizi známý především díky satirickým pořadům Screenwipe (2006- ) a Newswipe (2009-2010), ve kterých komentuje televizní programy a zpravodajství. Screenwipe a Newswipe mají stejně frenetické tempo a dynamický střih a používají stejné zjednodušující zkratky (první díl Screenwipu začíná přehledem „čtyř hlavních typů televizních moderátorů“) jako typický současný audiovizuální entertainment, jenže jeho kousavá ironie útočí na konvence, triky a absurdity televize samotné.
Ve své dramatické tvorbě nicméně Brooker otevřeně přechází od satiry k vážně míněné moralitě, která nemá diváky zahanbit, ale otřást jimi. Minisérie Dead Set (2008) už využívá podobnou metodu jako některé epizody Černého zrcadla. Vychází z atraktivní premisy, která aktualizuje konvence zavedeného populárního žánru a slibuje přímočarou groteskní zábavu. Postupně se však vyprávění spolu s přibýváním realistických prvků překlápí do čím dál vážnějšího tónu a celý příběh ústí do drastického bezvýchodného finále. Dead Set předkládá nápaditou variaci na žánr filmů o zombie apokalypse, jelikož jeho děj se odehrává ve vile televizní reality show Big Brother, kde se její účastníci a natáčecí štáb ukrývají před krvelačnými oživlými mrtvolami. Série ale velmi brzy převezme konvence vážného zombie hororu ve stylu George A. Romera, kde jsou hlavním zdrojem napětí vyhrocené vztahy mezi živými postavami uvězněnými na malém prostoru.
První epizoda Černého zrcadla s názvem Národní hymna předvádí ještě dramatičtější kontrast. Teroristé v ní unesou britskou princeznu a prohlašují (prostřednictvím YouTube videa), že ji zabijí, pokud premiér Velké Británie nebude v přímém přenosu v televizi souložit s prasetem. Namísto absurdní komedie nám ale epizoda ve vší vážnosti ukazuje důsledky tohoto zlomyslného vtipu na život samotného premiéra i celé veřejnosti. Rozkrývá se tu také základní téma všech šesti dosud odvysílaných povídek Černého zrcadla (rozdělených do dvou třídílných sezón), kterým je prolínání skutečnosti a jejích virtuálních prezentací a zároveň soukromé a veřejné sféry. V nejlepších povídkách, k nimž Národní hymna rozhodně patří, předvádí Brookerova série média jako novodobého Mefistofela, který hrdinům nabízí nejrůznější pokušení – ta ale těm, kdo jim podléhají, rychle zhořknou. V epizodě The Waldo Moment se kreslená postavička obhroublého medvěda Walda zamíchá do předvolební kampaně, čímž zásadně ovlivní výsledky voleb; hrdinka povídky Be Right Back si vytvoří virtuální osobnost svého mrtvého přítele na základě jeho komentářů na sociálních sítích; možnost mít celou svou osobní historii nahranou na videu díky malému snímacímu zařízení v epizodě The Entire History of You přispěje k rozpadu jednoho vztahu a zjištění, že zapomínání je stejně důležité jako paměť.
Moralita Brookerova cyklu ovšem nemá jen rozměr „příběhu s ponaučením“, což je žánr, který je dnes považovaný za naivní. Každá z epizod Černého zrcadla riskantním způsobem spoléhá na to, že diváka během sledování bude směřovat od počátečního ironického odstupu k empatickému soucitu s trpícími postavami na obrazovce. Utrpení hrdinů Brookerových povídek je přitom důsledkem toho, že veřejná sféra informačních a zábavních technologií proniká až do nejintimnějších oblastí jejich životů, tam, kde jsou lidé nejzranitelnější. Úspěšnost emocionálního dopadu Brookerových vyprávění se přirozeně liší u různých dílů i různých diváků. Už ale samotná sázka na to, že pouhé sledování těchto povídek na našich černých zrcadlech s námi dokáže pohnout, je ukázkou Brookerova optimismu a idealismu.
Černé zrcadlo (Black Mirror). Námět, scénář: Charlie Brooker. Channel 4 (2011– do současnosti).