Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Pro neobvyklou romanci Před úsvitem z roku 1995 si Richard Linklater vybral dva mladé herce s autorskými ambicemi. Ukázalo se však, že spolupráce tvůrčí trojice má potenciál na víc, než na jeden film. Linklater, Julie Delpy a Ethan Hawke navázali na svůj první film po devíti letech o něco méně romantickým a o něco více deziluzemi zatíženým Před soumrakem a po dalších devíti letech natočili nejpozoruhodnější snímek možná stále nedokončené série, Před půlnocí. Do žánru se ve třetím dílu dostává téma každodennosti a opotřebovanosti vztahu, snímek začíná tam, kam příběh většiny romantických filmů nesahá.

Anglicky píšící filmoví kritici celou trilogii milují. Článek v Time je přitom spíše popisem historie publicistova citového života než analýzou filmu a recenze Petera Bradshawa má také nezvykle osobní tón. Řada anglicky píšících filmových publicistů totiž s hrdiny sídlí zakotvení ve společenské vrstvě vzdělaných, umírněně levicových liberálů, kterým je mezi třiceti a pětačtyřiceti. Roztomile ignorantské je pak časté tvrzení, že problémy a pocity zamilovaného páru někdy zažil každý.

To, že je velká část filmových publicistů přirozeně součástí cílové skupiny filmu, není jediným důvodem, proč se vedle jeho názvu objevuje tolik hvězdiček a procent. V porovnání s většinou ostatních romantických komedií posledních let, ve kterých místo postav hrají spíš povrchně načrtnuté obrazy nelogicky se chovajících mužů a žen (roztržitá hysterka, nepraktický vtipálek, samolibý kretén), jsou obě postavy Linklaterovy trilogie mnohem realističtější. I díky tomu, že jejich dlouhé hovory naplnily už celkem tři snímky, ví divák o Jessem a Celine tolik, že jeho ztotožnění s postavou může mít až terapeutické účinky.

Scénáře tří filmů popisují obě postavy velmi konzistentně. Drží se konstatování Celine, že „Lidé se příliš nemění, za mlada jsou nadějnější nebo více naivní, ale v jádru zůstávají stejní.“ Dcera studentů, kteří se účastnili demonstrací v šedesátých letech, v prvním filmu mluví o potřebě specifikovat svůj vlastní boj, ve druhém ji Jesse z legrace nazývá zuřivou maniodepresivní aktivistkou a v posledním snímku trilogie se rozhoduje, zda bude ve své práci pokračovat ve službách vládní organizace. Její mladická touha milovaného člověka dokonale poznat a živit lásku fascinací jeho jedinečnými rysy a osobními zvláštnostmi popsaná Před úsvitem dostává zabrat sérií známostí, ve kterých se povrchního vztahu neschopná Celine zklamává až do chvíle, kdy potkává Jesseho podruhé Před soumrakem.

Cynický Američan Jesse, syn rodičů, kteří jsou spolu jen kvůli dítěti, ve skutečnou lásku nevěří, manželství je pro něj paralyzujícím omylem, který brání věnovat se něčemu skutečně smysluplnému. Před soumrakem přijíždí do Paříže jako ženatý otec, který, jak si předpověděl, žije v nešťastném manželství. Stal se spisovatelem a svoji nejúspěšnější knihu napsal o noci strávené v jedenadvaceti letech dlouhou procházkou po Vídni s Celine, kterou následně na devět let ztratil z očí. Zkušenosti, názory a pocity obou postav, která se podruhé po devíti letech setkává na Jesseho pařížské autogramiádě, jsou popsány podrobně a realisticky, publikum, které s Jessem a Celine sdílí původ a věkovou kategorii, tak skutečně může mít pocit, že film je „o nich“.

Linklater, Delpy a Hawke ale nechtěli prozkoumávat sílu sociálních rozdílů, které v současných romantických filmech často nabývají absurdních podob (ona je v kómatu, on je vlkodlak, ona je zombie, on je politik). Rozhovory Jesseho a Celine se kromě osobností jich dvou a komentování okolního světa (Před půlnocí se přitom odehrává v Řecku, které je zde pouze ironicky malebným pozadím), soustředí na základní otázku existence lásky. Filmová dvojice stráví notnou část prvních dvou snímků pochybováním, aby se ve třetím díle ocitla v životní fázi, kdy jsou pochybnosti podloženy společnou devítiletou zkušeností. Podobně jako první dva filmy trilogie nedává ani závěr Před půlnocí publiku jasnou indicii, jak se bude vztah Celine a Jesseho vyvíjet dál. Jedinou explicitně vyřčenou definicí lásky zůstává úvaha Celine v Před úsvitem: „Jestli existuje, musí to spočívat v pokusu věci sdílet.“ Zda může cosi založené na tak vratkém podloží skutečně přetrvat, nebude pravděpodobně zřejmé ani z dalšího Linklaterova filmu, bude-li nějaký. Pokud je trilogie v něčem opravdu důsledná, je to podkopávání všeho, čím bychom si mohli být jistí.