Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

O hrochovi, surikatě a dostupné zdravotní péči / Elysium

O hrochovi, surikatě a dostupné zdravotní péči / Elysium

kritika / Vít Schmarc / 14. 10. 2013

V roce 2009 měl tehdy málo známý debutant Neill Blomkamp omezené pole působnosti a byl nucen na jedné „skládce poblíž Johannesburgu“ co nejúsporněji vytvořit mikrosvět, v němž se potkává xenofobní majorita s ubohým živořícím „šmejdem z vesmíru“. Distrikt 9 i díky tomu působí nesmírně semknutě a sebejistě nejen technicky, ale především funkčním propojením paradokumentární složky s klasickým narativem.

Druhý Blomkampův film Elysium naproti tomu spíše než živý fungující svět připomíná účelovou kulisu podřízenou řídící metafoře o vyhroceném střetu haves a don’t haves, tedy dvou skupin, z nichž jedna živoří ve špíně a chudobě slumů, je vystavena represím a neustálé hrozbě fatálních nemocí, zatímco druhá si vybuduje luxusní „orbitální ghetto“, z nějž kontroluje výrobní prostředky i kvalitu života. Smrt a utrpení na vesmírné stanici Elysium v podstatě neexistují a jsou vytlačeny na zubožený zemský povrch.

Úvod filmu evokuje latinskoamerickou školu dynamického sociálního dramatu, nejen špinavým a chaotickým prostředím favel, ale i frenetickým pohybem ruční kamery. Přesto je od počátku jasné, že Blomkamp neusiluje o futuristickou verzi Města bohů či Elitní jednotky (naruby). Už expozice totiž obsahuje zřetelné mytologizující prvky – především motiv dětství hlavního hrdiny Maxe. Jako celá řada revolučních hrdinů i on je výjimečný sirotek, neboť, jak ho ujišťuje jedna ze sester-vychovatelek, jednou dokáže velké věci. Právě expresivně svícené výjevy ze sirotčince jsou mnohem podstatnějším rámcem vyprávění než „autentické“ prostředí chudinských čtvrtí Los Angeles roku 2154 a jeho megamontoven.

Postava Maxe je úzce spřízněná s dalším nedávným revolucionářem, který částečně vzešel z étosu hnutí Occupy Wall Street – Willa Salase z Vyměřeného času. Oba filmy pojí velmi podobná ideologická matrice: svět rozdělený podle třídních kritérií na ty, co mají a na ty, co nemají. Podstatný je marxistický motiv „odcizenosti dělníků výrobním prostředkům“. Proletářští hrdinové Elysia i Vyměřeného času pracují jen proto, aby neživořili v bídě, a jedinou možnost vzpoury pro ně představuje překračování pravidel. Oba přitom spoluvytvářejí prostředky vlastního zotročení (jeden „časové kapsle“, druhý hlídací droidy).

Snímek Andrew Niccola ale působí paradoxně promyšlenějším dojmem, už proto, že kategorii realismu de facto odbourává a pracuje s přiznanou filmovou stylizací. Jeho svět řízen komoditou času je vrstevnatější, stejně tak jeho protagonista ironicky reflektuje „past hollywoodské logiky“ – aby mohl hrdina revoltovat proti systému, musí si osvojit dokonalé mimikry. V tomto případě mimikry „milionové“ tváře Justina Timberlakea a postavy, která při první příležitosti dokonale ovládne zákonitosti světa bohatých, jako by byly její vlastní. Někteří kritici to pokládali za projev tvůrčí naivity, nicméně režisér a scenárista Andrew Niccol s motivem „dokonale osvojené konformní identity“ pracoval (jistě mnohem zručněji) již v nedoceněné dystopii Gattaca. Salas se stane lusknutím prstů „Bondem i Robinem Hoodem chudých“, zatímco Max jako by respektoval klasické schéma proměny „revolučního hrdiny“.

Nepřizpůsobivý vzdorovitý dělník Max, který už v dětství pociťuje bezpráví světa, zprvu kráčí po cestě nápravy veden čistě osobními pohnutkami. Jeho záměrem není změnit nespravedlivý svět, v němž jedni „dole“ živoří v ponížení a druzí „nahoře“ mají vše. Max se prostě snaží zachránit si vlastní kůži, které se rychle krátí čas. Živelný rebel prochází takřka modelovou transformací, která evokuje klasické schéma „získání uvědomělosti“ ruské revoluční a předrevoluční prózy – postupně potlačí sobectví, akceptuje zájmy kolektivu, obětuje se pro vyšší věc, neboť pozná, že jeho soukromé poslání je ve skutečnosti posláním veřejným (posvátným).

Přepínání mezi realistickým a mytologickým modem vyprávění může v případě Elysia působit násilně – hrdina prchá nevábnými ulicemi, krvácí a trpí, aby vzápětí naslouchal něžné dětské bajce o hrochovi a surikatě, která opisuje poselství bezpodmínečné lásky a sebeobětování z úst umírajícího dítěte. V Distriktu 9 působil přesun od dokumentu o příliš horlivém imigračním úředníkovi k exploatačnímu akčnímu filmu o mutujícím uprchlíkovi mnohem přirozeněji, přesto není třeba Elysium zatracovat – v jádru je to upřímná humanistická pohádka, ideově mnohem smířlivější než Vyměřený čas (přinejmenším Max nikdy nedefinuje svůj raison d’etre slovy „Zničím ten jejich systém.“ a nezačne násilně přerozdělovat jako Will Salas).

Jistě, zjednodušeně se dotýká velmi citlivých témat jako veřejně dostupná zdravotní péče a narůstání propasti mezi chudými a bohatými, nicméně hněv nesměřuje ani tak na konkrétní vrstvu obyvatel, ale na čistě filmovou postavu padoucha, který nepatří ani „nahoru“, ani „dolů“. Vesmírný santus, vyvrhel a anarchista Kruger v podání Sharlto Copleyho nemá žádný reálný referent, je to čistá rozkoš z nepatřičnosti – od nevábného vzezření, přes kabaretní vystupování až po šišlavý akcent. I díky němu si lze vychutnávat Elysium eskapisticky, pokud se vám zrovna zajídají aktuální přesahy.

Vážnější je nevyrovnanost, která postihuje film na rovině stylistické. Některé akční scény působí překombinovaně, když se pokouší spojit realistické prvky, dravou kinetiku a efektní vychytávky, které si Blomkamp osvojil při výrobě herních videí. Výsledkem je ale často retardace na místo dynamiky. Stejně tak nápadná je nevyrovnanost hereckých výkonů. Od introvertní heroické kreace Matta Damona, přes blockbusterové přehrávání Wagnera Moury, až po nepřesvědčivou thatcherovskou karikaturu Jodie Foster. Den tak pro Elysium do značné míry zachraňuje nádherný design fikčního světa, odvaha prolomit sterilitu současné sci-fi spoustou krve a reminiscence na staré žánrové klasiky.

Většina „revolučního potenciálu“ Elysia se v druhé polovině investuje do stylisticky mnohem vyrovnanější a přímočařejší střílečky, která se snaží všemožně potěšit milovníky žánru. Dravou kinetikou, vymazlenými zbraněmi, i tím, že si rozčilený Kruger v zadýmené místnosti na svém exo-skeletu rozsvítí přední světla. Rozsvítí se ovšem též Maxovi, který konečně pochopí morální poselství bajky i podstatu svého veřejného poslání. Po úporném balancování jsou tak nakonec akční hroch s ideovou surikatou na hřbetě v sympatické, i když nikterak světoborné rovnováze.

Elysium (USA, 2013, IMDb)
Režie a scénář: Neill Blomkamp, kamera: Trent Opaloch, střih: Julian Clarke, Lee Smith, hudba: Ryan Amon, hrají: Matt Damon, Sharlto Copley, Jodie Foster, Alice Braga, Diego Luna ad., 109 min., distribuce: Falcon (premiéra v ČR 29. 8. 2013).

Elysium (USA, 2013, IMDb)
Režie a scénář: Neill Blomkamp, kamera: Trent Opaloch, střih: Julian Clarke, Lee Smith, hudba: Ryan Amon, hrají: Matt Damon, Sharlto Copley, Jodie Foster, Alice Braga, Diego Luna ad., 109 min., distribuce: Falcon (premiéra v ČR 29. 8. 2013).

Přečteno 2899x

Článek vyšel v časopise Cinepur #89, říjen 2013.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
2.3 /3

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.

Hodnocení filmu

Elysium

****  CINEPUR (3)

****  ČTENÁŘI (2.8)


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #109

#109

únor 2017



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY kritika

Neon Demon / Gucciho třpytivé zvratky

24 týdnů / Právo na (vlastní) život

Rodinné štěstí / Různé generace, stejné chyby

Hedi / Portrét vnitřní (r)evoluce

Kubo a kouzelný meč / Mýtus o správné rodině

Zdaleka / Jaký otec, takový syn

Lichožrouti / Každá ponožka se počítá

Sieranevada / Pohádky, rituály a rostoucí hlad


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Andreas Dresen / V kině není místo pro autenticitu

Vyšší moc / V lavině

Dva dny, jedna noc / Triumfální prohra

Cesta ven / Cesta ven i dovnitř

Noe / Organizace spojených náboženství


RUBRIKY

anketa (21) / český film (61) / český talent (32) / blu-ray (12) / cinepur choice (34) / dvd (115) / editorial (83) / fenomén (64) / festival (39) / fragment (18) / glosa (207) / horizont (29) / hudba (24) / kauza (33) / kniha (108) / komiks (9) / kritika (667) / minikritika (112) / nekrolog (1) / novinka (529) / objev (3) / pojem (36) / portrét (1) / profil (90) / reflexe (24) / report (85) / rozhovor (147) / scénář (4) / soundtrack (29) / téma (809) / televize (74) / tisková zpráva (1) / událost týdne (168) / video (2) / videoart (16) / videohra (47) / web (35) / zoom (146)

Cinepur #89 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #89, říjen 2013

Z obsahu tištěného čísla:

Pozorovatel rozmanitostí / Rozhovor s kameramanem Ruiem Poçasem (Matěj Nytra, rozhovor)

Omalovánky plné paradoxů / Futurologický kongres (Tomáš Stejskal, kritika)

Proč Indové běhají kolem stromů / Význam a funkce muzikálních scén v populární hindské kinematografii (Miroslav Libicher, téma)

2500 tun úžasu / Pacific Rim (Jiří Flígl, kritika)

Kritikův výlet do přírody / Sunday in the Country 2013 (Tomáš Stejskal, glosa)

Pedro Costa / Bloumání za zavřenými dveřmi (Matěj Nytra, profil)

+ více...