Příběh odvěkého šílenství / Jasmíniny slzy
Po prozkoumání genia loci evropských metropolí, do nichž byly situovány více či méně nápadité milostné mnohoúhelníky roztáčející vír manželských a osobnostních krizí v jeho předchozích dílech, se ve svém čtyřiačtyřicátém filmu vrací Allen zpět za oceán. Urbanistickou vášeň nechal naštěstí stranou a vrhl se na téma odvěké touhy po lepším životě zasazené do velmi současných reálií.
„Seznámila jsem se s Halem na večírku, úplně mi zamotal hlavu, zrovna hráli Blue Moon…“ zní nostalgický refrén titulní protagonistky Jasmíniných slz připomínající počátek jejího vztahu, který jí kdysi přinesl bohatství a prestiž. Každá další reprodukce těchto vzpomínek svědčí o drásavě se prohlubujícím rozkladu osobnosti, která nemůže najít svou identitu v podmínkách, do nichž hrdinka upadla po manželově uvěznění a jeho následné sebevraždě. V rozkošném úvodním monologu, hrdinkou považovaném za duchaplnou konverzaci, na sebe Jasmína poví vše, co chce, aby se vědělo. Každá další informace, kterou se později dozvídáme, vrhá na opakovanou, latentně komickou litanii čím dál tragičtější vyznění.
Na půdorysu zjevně inspirovaném literární, respektive filmovou klasikou Tramvaj do stanice touha vznikl...