Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Po prozkoumání genia loci evropských metropolí, do nichž byly situovány více či méně nápadité milostné mnohoúhelníky roztáčející vír manželských a osobnostních krizí v jeho předchozích dílech, se ve svém čtyřiačtyřicátém filmu vrací Allen zpět za oceán. Urbanistickou vášeň nechal naštěstí stranou a vrhl se na téma odvěké touhy po lepším životě zasazené do velmi současných reálií.

„Seznámila jsem se s Halem na večírku, úplně mi zamotal hlavu, zrovna hráli Blue Moon…“ zní nostalgický refrén titulní protagonistky Jasmíniných slz připomínající počátek jejího vztahu, který jí kdysi přinesl bohatství a prestiž. Každá další reprodukce těchto vzpomínek svědčí o drásavě se prohlubujícím rozkladu osobnosti, která nemůže najít svou identitu v podmínkách, do nichž hrdinka upadla po manželově uvěznění a jeho následné sebevraždě. V rozkošném úvodním monologu, hrdinkou považovaném za duchaplnou konverzaci, na sebe Jasmína poví vše, co chce, aby se vědělo. Každá další informace, kterou se později dozvídáme, vrhá na opakovanou, latentně komickou litanii čím dál tragičtější vyznění.

Na půdorysu zjevně inspirovaném literární, respektive filmovou klasikou Tramvaj do stanice touha vznikl znepokojivý příběh o zradě, pýše, neschopnosti reflexe a zcela pochopitelné lidské slabosti. Státem ožebračená Jasmína si v garderobě od Chanel zabalené v sadě Vuitton kufříků prchá léčit nervy k nevlastní sestře, prodavačce ze supermarketu. Když světoběžnice Jasmine hučí do náhodné spolucestující v letadle, že v San Francisku nikdy nebyla, vypovídá tím nejen o tom, že styk se sestrou dávno neudržuje, ale také o tom, že v podobném městě nemá člověk jejího kalibru co pohledávat.

Allen záměrně volí důsledně protikladnou charakterizaci prostředí i samotných sester, protřelé blondýnky a naivní brunetky, lakonicky vystiženou ironicky hravou dvojici jmen Jasmine a Ginger. Ostatně nedostudovaná antropoložka (!) Jasmína si jméno kdysi změnila pro účely patřičně oslňující reprezentace svého chotě, neboť „Jeanette nemá šťávu“. A teď už pod sestřiným vlivem nemá o svém jménu valného mínění ani Ginger, která jej na večírku, kde by podle Jasmíny „měli být vhodní muži“, vyslovuje se znatelným ostychem.

Proměna někdejší nadějné studentky ve zlatokopku úspěšně lapivší svou zazobanou oběť Jasmínu nadobro zbavila vůle zabývat se manželovými finančními i partnerskými podvody a – jak se ukázalo po nedobrovolném opuštění zlaté klícky – i schopnosti fungovat v běžném životě. Na druhou stranu si je neomylně vědoma toho, že jsou to vždy muži, kdo jí slouží jako vstupenka do lepší budoucnosti. A to, že tento motiv Allen oproti přiznané přes půl století staré předloze nijak nemění, je pro dnešní emancipovanou společnost poměrně signifikantní.

Hlubina Jasmíniny osobní destrukce se projevuje nejen v čím dál vyhrocenějších verbálních přestřelkách, ale i v subtilnějších náznacích jako jsou nemilosrdně se rozšiřující odrosty kdysi pěstěného melíru. Klaustrofobní efekt narůstajícího šílenství Allen zpřítomňuje i kontrapunktem prostředí v přesně dávkovaném prolínání časových rovin. Chronologicky řazené flashbacky, které představují Jasmínu grandiózně proplouvající vzdušnými interiéry svých někdejších luxusních apartmánů, střídá nelítostný pohled do ubohé reality sestřiny nevkusně zařízené špeluňky přeplněné vřískajícími dětmi a zubařské recepce obehnané plotem iritujících pacientek.

Je až s podivem, že k profilaci své postavy dostala strhující Cate Blanchett od režiséra, jehož filmy kromě scénáře stojí především na hereckých partech, jen dvě rady: uvědom si, že je blázen a že se jedná o tři týdny života. Maximálně zhuštěný projev neodvratně postupujícího šílenství prolínaný záběry z Jasmínina minulého života, kde se v podobném rytmu předjímá nevyhnutelné zjištění iluzornosti štěstí, není v pravém smyslu slova vystaven zrcadlově, ale má spíš strukturu fugy vzájemně umocňující hlasy, jež variují stejné téma.

Ačkoli Jasmíniny slzy obsahují mnohé nezbytné komponenty režisérova rukopisu včetně stylové hudební kulisy, milostných pletich, neurotických hrdinů i náhody rozhodující o jejich osudu, vzala tu klasická allenovská vztahovka zaručující příjemně strávený večer plný impertinentních příhod a inteligentního humoru za své. Laškovná jízlivost se proměnila v rafinovaně gradující a vesměs tristní zprávu o dnešním společenství propadlém konzumu, lži a přetvářce.