Život Adély / Nekomplikovaná první láska

Život Adély (La vie d'Adèle), kronika jedné lásky mezi dvěma mladými ženami tuniského režiséra Abdellatifa Kechicheho, získal letos Zlatou palmu v Cannes. Udělení hlavní ceny Kechichově filmu vyvolalo zcela v tradici festivalu hned několik kontroverzí. Hodně se mluvilo o otevřených milostných scénách. Ve francouzském tisku proběhla zpráva, že Steven Spielberg, předseda poroty, chtěl původně dát hlavní cenu svému oblíbenci Asgharu Farhadimu za film Minulost. V porotě se ale prý vzbouřili režiséři Cristian Mungiu s Lynne Ramsay a trvali na tom, aby Zlatou palmu dostal Kechiche, jenž byl také největším favoritem kritiků. Zazněly i spekulace, že filmu pomohly demonstrace proti přijatému zákonu o registrovaném partnerství a možnosti homosexuálů adoptovat děti, které v době konání festivalu probíhaly ve Francii. Kechiche přirozeně jakoukoli političnost svého filmu odmítnul a zdůrazňoval, že v jeho filmu jde o univerzální milostný příběh (což zaznělo i ve verdiktu poroty), jenž se jen náhodou týká dvou žen. A nakonec se k filmu vyjádřila na svém blogu i autorka komiksové předlohy, podle níž film vznikl, Julie Maroh. Napsala, že uznává Kechichovu interpretaci, přestože je od její verze esteticky i jinak odlišná, ale má problém se sexuálními scénami, na nichž je podle ní vidět, že při jejich natáčení lesbičky konzultovány nebyly. Scény podle ní působí demonstrativně a chladně pornograficky – spíše jako fantazie heterosexuálního muže, která navíc umocňuje mýtus mystického ženského orgasmu.

Láska v pohybu
Faktem je, že v jinak dost na emoce slabé letošní soutěži Kechichův film působil jako zjevení. Tříhodinový opus se nebojí svého epického rozsahu, i když vypráví o jednoduchém příběhu první lásky. Stylově vycházející z francouzského filmu – z dialogovek Erica Rohmera a tvorby nové vlny (hlavně Rivetta), jejíž autoři podtrhují fyzičnost hrdinů a moment trvání reálného bytí na plátně. Snímek zachycuje hlavní hrdinku, šestnáctiletou Adele v neustálém pohybu. Zaměřuje se na její smyslnost, smyslovost, charakteristická gesta. Kechiche používá téměř nepřetržitě velké detaily, na tvář či ústa Adele. Ukazuje, jakým způsobem jí, jak jí spadají vlasy do tváře, jak se červená, jak pláče. Jako by bylo prvotním přístupem dostat se k hrdince přes její fyzičnost, jež se neustálým opakováním stává pro diváka přirozenou a důvěrnou.

Kechiche buduje nezvyklou blízkost. Adele, jíž sledujeme v průběhu několika let, nikdy neopustí záběr. Zároveň hrdinka nikdy nepřestává být atraktivní, krásná. A není to jen tím, že hlavní herečka krásná a mladá je. Kechiche ji zobrazuje vybraně estetizovaně, jako jakýsi ideál mládí. Hrdinky jsou půvabné, když se milují, když vedle sebe leží na trávě, když trpí, když pláčou a teče jim nudle z nosu. V milostných scénách je taková estetizace nejvýraznější. Dlouhé, několikaminutové scény jsou natočeny s bezprecedentní otevřeností. Ve významu filmu mají zobrazovat sexuální iniciaci Adele, její objevení sexuální rozkoše. Kechiche sám přiznává, že chtěl, aby scény byly „krásné“, že strávil spoustu času jejich osvětlováním a snahou, aby ženské tělo pěkně vypadalo. Ale scény jsou ambivalentní. Nabízejí dokonalá, voyeuristicky zobrazená těla, která dosahují několika orgasmů po sobě. Až v druhé řadě jde o subjektivní prožitek. Ze zbytku filmu, jenž se jinak důsledně drží subjektivity hrdinky, tak scény svým pohledem „jiného“, vyčnívají.

Jemně a polopaticky
Kechiche adaptuje zmíněnou komiksovou předlohu volně. Na jedné straně cituje doslovně jednotlivé scény, ale oproti komiksu téměř opomíjí jeho výraznou linii coming outu, to, jak se hlavní hrdinka postupně vyrovnává se svojí homosexualitou a bojuje s odmítnutím rodičů. Kechiche z tohoto tématu nechává jen jednu – mimochodem vynikající – scénu Adele čelící útokům spolužaček, jež ukazuje předsudky společnosti. Jinak režisér vše podřizuje univerzálnímu tahu – archetypálnímu příběhu o mládí, první lásce, zklamání, zoufalství, a o tom, jak člověk nakonec jde dál. Tím ale příběh ztrácí svou specifičnost. Společenský kontext a vztah hrdinek jako třecí plocha, je tu dán spíše jejich sociálním zázemím. Během dvou paralelních scén společné večeře ukazuje Kechiche buržoazní liberální rodinu jedné a nižší konzervativní střední třídu druhé z nich, možná příliš jednoduše, ale efektivně.

Kechiche na jedné straně filmově znovu objevuje lidskou tvář. Jak moc je dynamická, jak moc toho dokáže vyjádřit. Na straně druhé svým uzavřením do velkých detailů film působí trochu koncepčně a klaustrofobicky. Má velmi jasnou strukturu. Přestože jsou scény konstruovány s jemností – například scéna seznámení je bohatě rozvinuta v reálném čase, kdy Adele nejdřív vejde do baru, zahlédne objekt své touhy, pak ji zmizí z dohledu, chodí bezradně po místnosti, pak ji znovu objeví, začnou se spolu bavit, všechno v jedné dlouhé nestřižené scéně – každá ústí v jednoznačný význam, který posunuje děj dramaticky, ale i trochu polopaticky dál.

I díky vynikajícím výkonům obou hereček film s průzračností obnažuje a obrazově formuluje základní lidské emoce. Zároveň mu ale chybí určitá nejednoznačnost, schopnost kladení otázek. Působí jako vytříbená, emocionálně silná, ale nic neproblematizující rekapitulace první lásky.