Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Pátý film Sofie Coppoly The Bling Ring trefně končí písničkou Franka Oceana. „Super rich kids with nothing but loose ends, super rich kids with nothing but fake friends.“ Soundtrack k filmu režisérky, která se v současné hudbě dobře orientuje a používá ji často a s mimořádným citem k zesílení atmosféry, charakterizování postav nebo vystihnutí emocí, je výmluvný jako ve všech jejích filmech. Snímek o partě bohatých teenagerů z LA nazývané v tisku The Burglar Bunch nebo The Bling Ring (volně přeložitelné jako Společenstvo luxusu) je (pouze) věrným převyprávěním skutečných událostí zachycených v časopisu Vanity Fair – několik středoškoláků posedlých drahými značkami a životním stylem celebrit si pravidelným vykrádáním domů slavných opatřilo přes 3 miliony dolarů.

Naposledy se Coppole podařilo natočit velmi pomalý film o prázdnotě a nudě (Odnikud někam), který nebyl prázdný ani nudný. Její aktuální, o mnoho rychlejší film o povrchních teenagerech však je těkavý a povrchní. Zdá se, že Coppola dělá o poznání zajímavější snímky, pokud točí podle původních scénářů. Ztraceno v překladu a Odněkud někam jsou si v lecčems podobné, režisérka se opakuje i v drobných komických epizodách, které ukazují její hrdiny izolované od okolního světa. Oba filmy jsou plné subtilně vyjádřených emocí postav, ke kterým se skrze drobné všední situace a náladové sekvence dá pod kůži dostat velmi snadno. V prostředí hotelových pokojů, tiskových konferencí, večírků a banketů si bohatí a slavní hrdinové melancholicky zoufají, pijí whiskey a zdvihají obočí nad snahou okolí se jim zalíbit. Z jejich prázdnoty je následně zachraňuje vztah, který není milostný.

The Bling Ring je režisérčiným nejméně humanistickým filmem. Ještě nikdy se nezdálo, že má divák k postavám tak daleko, jako v případě gangu mladých stylistů-amatérů. Povrchní a roztěkaný holkař Johnny z Odnikud někam, i hrdinka Marie Antoinetty mají daleko do režisérčiných nejzajímavějších hrdinů, Boba a Charlotty ve Ztraceno v překladu, přesto jejich tupou prázdnotu filmy popisují s až něžnou účastí a pochopením.

The Bling Ring se předchozím filmům Coppoly podobá kromě padnoucího soundtracku a vytříbené kamery snad jen tím, že se opět odehrává ve světě bohatých, který režisérka jako členka jedné z nejvýznamnějších filmařských rodin v Hollywoodu (do které kromě otce F. F. Copolly patří třeba Jason Schwartzman, producent Roman Coppola nebo Nicolas Cage) zná nejlépe. Postavy ve filmu freneticky pobíhají po losangeleských rezidencích a až do konce zůstávají prázdnými nádobami, které snímek téměř nekomentuje.

Divák zlehka poznává jen Marca, nejistého kluka, který se po přestupu na novou střední spřátelí s Rebeccou, ze níž se vyklube vůdkyně gangu. Podle Marca je její motivací jednoduše touha mít stejné oblečení a stejný životní styl jako její zbožňované hvězdy. Jak svého náročného koníčka živit mu ukáže záhy: na večírcích obchází auta zaparkovaná v okolí a z těch nezamknutých vybírá peněženky. Následuje první noční návštěva domu Paris Hilton, která nechává klíče pod rohožkou.

Daleko od svých postav snímek zůstává i v náznakově satirickém záběru, kdy kamera zpovzdálí sleduje postupně se rozsvěcující světla a groteskní zběsilý pohyb party nedospělých zlodějů v jednom z vykrádaných domů. Spolu se scénou, ve které zámožná rodina jedné z dívek snídá ve světlem zalité luxusní kuchyni, zatímco se malí chundelatí psíci dávají po zaslechnutí policejních sirén do zběsilého štěkotu, patří k nejlepším momentům filmu.

Když v závěru dojde na eskort vyděšeného Marca v poutech do vězení a vyšinuté vyjádření Nicky, kterou hraje bývalá šprtka z Nebelvíru Emma Watson, o tom, že je vykrádání domů epizodou v jejím duchovním vývoji, zdá se škoda, že se tolik stopáže věnuje právě vykrádání a odtažitému pozorování zábavy teenagerů.

Svou povrchností se tak film blíží režisérčinu debutu Smrt panen podle stejnojmenné knižní předlohy Jeffreyho Eugenidese. Minimálně v porovnání s Eugenidesovou analýzou předměstského života o tisíci živých, směšných a zároveň frustrujících obrazech působí filmová verze jako trochu prázdný high-school film. Na rozdíl od snímku o šestici sebevražedných sester nevyvažuje poslední film Coppoly prázdnotu ani atmosférou tajemství, která divákovi umožňuje si domýšlet. Podobně jako sestry Lisbonovy jsou luxusem posedlí zloději šiframi, tentokrát však postrádají i kouzlo.

Filmem, kterému se letos doopravdy podařilo obnažit povrchnost s citlivostí Coppoliných starších filmů a živelností, která je jim cizí, a ukázat zlobivé holky, o kterých zpívá na soundtracku M.I.A., tedy zůstávají Spring Breakers Harmonyho Korinea.