Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

No / Demokracie jako jingle

No / Demokracie jako jingle

kritika / Tomáš Stejskal / 11. 7. 2013

Poslední tři snímky Pabla Larraína tvoří ucelenou trilogii, věnující se největšímu traumatu Chile, Pinochetově diktatuře. Přesto jen těžko najít větší kontrast než mezi oběma posledními díly: Post Mortem a No. Nejen vzhledem k zasazení filmů na počátek a konec diktátorského režimu jde však o pozoruhodně komplementární díla.

Úvodní záběr z pod kol obrněného transportéru v Post Mortem nepředstavuje jen jednu z ústředních metafor pro vyznění celého díla, ale předjímá též stylové pojetí filmu. Série civilních a přitom absurdních výjevů z počátku vojenské hrůzovlády je nasnímána v precizních, převážně statických záběrech, v nichž se odráží vnitřní i vnější vězení, kterému musí lidé čelit. Popis intimního příběhu na pozadí šíleného běhu dějin má až matematicky precizní formu: od úvodního pohyblivého záběru, který má doslova drtivou povahu, se na konci dostáváme k nehybné scéně, v níž protagonista, osamělý zaměstnanec márnice, bere osud do vlastních rukou. Po celou dobu byl on i okolní svět zavalován mrtvolami, nyní se on symbolicky vypořádává s děním a v zneklidňujícím aktu msty na sebe po vzoru kupících se neživých těl vrší předměty. Nyní je konečně hybatelem, nic radostného ani nadějného v tom ale rozhodně není.

Zatímco počátek tyranského režimu se dá poměrně bezpečně uchopit pomocí symbolů, úsvit demokracie si žádá mnohem dynamičtější přístup. Už úvodní scéna No následující po dokumentaristickém prologu nás zahlcuje dynamickou reklamní estetikou osmdesátých let, která od videoklipů okoukala rychlý střih a oslnivé obrazy. Protagonista René Saavedra tu prezentuje svou práci a vidíme, že osvěžující nápoj umí děckám nepochybně prodat skvěle. Klíčovou otázkou zbytku filmu ovšem bude, jak jim zvládne prodat demokracii.

Podobně jako se v Post Mortem intimní příběh osamělého muže vzájemně doplňuje s charakteristikou režimu, přičemž obojí získává díky tomuto přístupu na jedinečnosti, se i v No prostupuje život šikovného reklamního tvůrce s osudem země. Zde se však vedle příběhu jedince a jeho domoviny řeší ještě specifické téma, které v konturách končícího diktátorského režimu dostává zcela nové významy.

Otázky fungování, vlivu či moci reklamy už dnes působí takřka banálně. V kontextu chilského referenda, pomocí něhož se rozhodovalo o pokračování či konci Pinochetovy vlády, však jsou najednou vidět v odlišném světle. „Nechci umění, nechci folk, rock ani pop. Chci jingle,“ říká René jednomu ze spolupracovníků na reklamní kampani pro NE Pinochetovi. V tomto krátkém požadavku jako by se ukrývala celá povaha rodící se demokracie. Ani umění, ani jasné žánry, něco podbízivého pro každého. Na druhou stranu se otázky reklamní etiky jeví poněkud jinak, když produkt, nebo lépe řečeno koncept (jak si ve filmu protagonisté ujasňují), který se prodává, je demokracie. Co je tedy vkusné a co je správné ve chvíli, kde je v sázce svoboda? A nezaděláváme si snahou získat svobodu pomocí úspěšných mechanismů reklamních stratégů na jiný typ nesvobody?

Právě v kontextu předchozích otázek je vynikajícím tahem, že Pablo Larraín pojal svou novinku do značné míry jako žánrový příběh – s happyendem vynuceným dějinami. Způsob zpracování, jak z hlediska látky tak formy, sice na první pohled vykazuje určité dokumentaristické rysy, jenže na rovině vyprávění vyhrává žánrová jednoznačnost a rozklepaný video obraz se spíše než k dokumentu blíží k home videu. Zatímco v Post Mortem byly všechny obrazy až bolestně jasné (byť s velkým prostorem pro imaginaci), zde nás klepající se videokamera unáší vstříc budoucnosti, v níž není jasné vůbec nic. Sledujeme sice jednoznačnější příběh, otazníků v jeho pozadí je však mnohem více.

Konfrontace dvou estetik, dvou typů televizní propagandy – prorežimních obrázků plných otevřených lží a opozičních obrázků s atmosférou pohody zářící barvami duhy – získává na znepokojivosti i díky předchozímu filmu plnému mrtvých těl a netečnosti. Během sledování No máme intuitivně problém se rozhodnout, zda se díváme na dokumentaristický portrét země ve zlomovém bodu dějin, vykreslený v odpudivě přepálených video barvách, nebo zda podléháme velkému filmovému příběhu. Podobně i spor obou politických táborů nemá tak jasného vítěze, byť je naprosto zřejmé, komu je třeba fandit.

Četná mediální přirovnání Reného k Donu Draperovi, geniálnímu „kreativci“ ze seriálu Mad Men, sice svědčí především o vlivu a oblibě výtečného cyklu AMC u amerických novinářů i publika. Je nicméně pravdou, že v Larraínově filmu můžeme nahlížet na jakýsi obnažený, zrcadlový obraz práce, která se děla na Manhattanu šedesátých let. Idealistický, entuziastický René je v podstatě opakem cynické, leč tragické postavy Dona, prodávání obrazů zalitých sluncem a nápojů plných svěžesti a svobody je pro něj něčím zcela neproblematickým. Otázka, co však tento exulant přiváží do rodného Chile po dvou dekádách tyranie, zdaleka tak neproblematická není. Zrovna my, kteří jsme se v posledních volbách nechali ochotně opít punkovým rohlíkem či slivovicí z Vysočiny, bychom tento film měli sledovat velmi bedlivě, když už se u nás k pořádné reflexi naší minulosti nikdo nemá.

No (Chile, USA, Francie, Mexiko, 2012, IMDb)
Režie: Pablo Larraín, scénář: Pedro Peirano podle divadelní hry Antonia Skármety, kamera: Sergio Armstrong, střih: Andrea Chignoli, hudba: Carlos Cabezas, hrají: Gael García Bernal, Alfredo Castro, Luis Gnecco, Néstor Cantillana ad., 118 min., distribuce: Artcam (premiéra v ČR 23. 5. 2013).

No (Chile, USA, Francie, Mexiko, 2012, IMDb)
Režie: Pablo Larraín, scénář: Pedro Peirano podle divadelní hry Antonia Skármety, kamera: Sergio Armstrong, střih: Andrea Chignoli, hudba: Carlos Cabezas, hrají: Gael García Bernal, Alfredo Castro, Luis Gnecco, Néstor Cantillana ad., 118 min., distribuce: Artcam (premiéra v ČR 23. 5. 2013).

Přečteno 3148x

Článek vyšel v časopise Cinepur #88, červenec 2013.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
3.7 /3

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.

Hodnocení filmu

No

****  CINEPUR (3)

****  ČTENÁŘI (3.6)


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #114

#114

prosinec 2017



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY kritika

Ozu chudých / Po bouři

Naděje na konci světa lidí / Válka o planetu opic

Příliš ambiciózní jízda / Baby Driver

Dětský film pro dospělé / Po strništi bos

Bon appétit / Oklamaný

Křížová výprava za jiný (český) film / Křižáček

Vidět znamená žít / Dunkerk

Vítězný film z Ji.hlavy Opera o Polsku / Ukřižovat orla


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Nikdo není bez viny / Zkouška dospělosti

Osamělá pouť perverzním rájem / Stát pevně

Na efemérních křídlech nezávislosti / festival Sundance

Sieranevada / Pohádky, rituály a rostoucí hlad

Sní androidi o erotických ovečkách? / Ex Machina


RUBRIKY

anketa (22) / český film (71) / český talent (33) / blu-ray (12) / cinepur choice (34) / dvd (120) / editorial (88) / fenomén (67) / festival (56) / fragment (18) / glosa (209) / horizont (29) / hudba (24) / kauza (33) / kniha (110) / komiks (10) / kritika (713) / minikritika (112) / nekrolog (1) / novinka (613) / objev (3) / pojem (36) / portrét (5) / profil (96) / reflexe (24) / report (95) / rozhovor (151) / scénář (4) / soundtrack (35) / téma (836) / televize (85) / tisková zpráva (1) / událost týdne (192) / video (2) / videoart (16) / videohra (52) / web (40) / zoom (149)

Cinepur #88 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #88, červenec 2013

Z obsahu tištěného čísla:

Život Adély / Nekomplikovaná první láska (Dominika Prejdová, zoom)

Souboj / Film, jaký Paul Verhoeven už nikdy točit nebude (Lenka Křesťanová, téma)

No / Demokracie jako jingle (Tomáš Stejskal, kritika)

Transylvánský mezinárodní filmový festival Alternatívny, adj. (Martin Kudláč, report)

Bling Ring: Jako VIPky / Společenstvo luxusu (Táňa Zabloudilová, kritika)

Super rich kids tankují super / The Bling Ring (Aleš Stuchlý, soundtrack)

+ více...