Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Star Trek: Do temnoty / Temnota plná odlesků

Star Trek: Do temnoty / Temnota plná odlesků

kritika / Vít Schmarc / 16. 7. 2013

Alternativní osudy posádky kapitána Jamese T. Kirka, odstartované v roce 2009 řízným akčním znovuzrozením filmového Star Treku seriálovým specialistou J. J. Abramsem, slibovaly v sequelu namířit kamsi do temnoty. Nový Star Trek je ale v něčem spíše anachronický. Nedekonstruuje mytologii hlavních postav, naopak, celé vyprávění stojí na jejím budování a upevňování. Navíc antagonista není v žádném případě dalším z derivátů nolanovských vrstevnatých principů zla, ale v zásadě staromilsky přímočarým padouchem, který se neštítí teatrální gestikulace, deklamace i dobře načasovaných slz (do určité míry je tak blížencem bondovského Raoula Silvy).

Star Trek J. J. Abramse je první „odnoží“ série, která nevychází přímo z televizního vyprávění. Jak původní Kirkova posádka, tak Nová generace pod vedením lysohlavého monarchy Pickarda rozvíjela na stříbrném plátně seriálové zápletky (Khanův hněv navazující na epizodu Vesmírné sémě či „novogenerační“ První kontakt, který vycházel především z dvojepizody To nejlepší z obou světů), především ale nebyla tlačena k tomu nějak zvlášť budovat vztahy mezi postavami. I nejsilnější charakterové drama, které se mezi Kirkem a Spockem rozvíjelo mezi třetím a pátým filmem původní série, spočívalo ve snaze vrátit věci tam, kde byly na začátku – navázat přátelské pouto přetržené Spockovou smrtí a jeho znovuzrozením.

Abramsův Star Trek tak musí fungovat jako přitažlivá epická podívaná a „sám sobě“ i jako seriál. Buduje síť podpůrných narativů, kterou tvoří doprovodné komiksy, poskytující expozice k oběma dosavadním snímkům (Countdown a Countdown to Darkness), a počítačová hra obohacující alternativní univerzum o detaily. Film z těchto bočních souvislostí těží, a to někdy i za cenu diskvalifikace neinformovaného diváka – když např. Kirk a výsadková skupina nasedá do zabavené kosmické lodi, kapitán nonšalantně zmíní jméno její předchozí majitelky, pašeračky Mudd.

Tato scéna dobře ukazuje, jak nový Star Trek pracuje s různými intertextovými a intermediálními odkazy. Jednak se vztahuje ke komiksu, zároveň ale i k epizodě původního seriálu Muddovy ženy. Podobných odkazů nalezne zběhlý divák hned několik a celé vyprávění je jimi proloženo v nezvyklé míře. Nejde jen o nevýznamné drobty, které scenáristé rozeseli pro vnímavé a poučené, ale často o funkčně zapojené vazby, které významným způsobem posilují divácký zážitek. Zároveň se však jedná i o potenciální zdroj slabin. Výmluvným příkladem je postava Khana Nooniena Singha. Ikonický padouch, který v podání Ricarda Montalbána spojoval zevnějšek stárnoucího glam-rockera s projevem klasického divadelního maestra, se objevuje v aktualizované podobě. Navenek působí civilnějším dojmem, přesto jeho představitel Benedict Cumberbatch používá specifické držení těla i pedantickou dikci, která ve stále trochu splašeně adolescentním světě mladé posádky působí až nemístně aristokraticky.

Záliba v teatralitě a manipulaci funkčně spojuje obě verze postavy nad-člověka z dávné minulosti, zároveň ale v době ambivalentních padouchů může taková kreace působit jaksi nerozvinutě a prostě. Scenáristé spoléhají na znalost Khanova backgroundu z původního Star Treku a nijak zvlášť ho neprohlubují a neposouvají. Co z určité perspektivy vyhlíží jako úsporná a pietní práce se souvislostmi, se z jiné může jevit jako prostá tvůrčí ledabylost.

I přes několik momentů, které na rozdíl od vyrovnaného a soudržného Star Treku z roku 2009 působí dojmem zbytečných vyšinutí z vazby (viz např. otřesně užitková postava „blondýny oblých tvarů“ Carol Marcus, jejíž role pasivního objektu touhy působí v sérii proslulé bouráním různých tabu jako zastydlý onanistický výstřelek), je cesta do temnoty poutavým příspěvkem k nové mytologii. Ústředním tématem nového filmu přitom není boj se zlem ani pomsta, ale přerod nezralého Kirka v zodpovědného (byť neortodoxního) kapitána/otce rodiny a především navázání klíčového pouta mezi ním a prvním důstojníkem Spockem. Khan je vlastně do příběhu nastrčený jako katalyzátor. S Kirkem ho spojuje až fanatická věrnost vlastní posádce (rodině), problémy se sebekontrolou, řádem a záliba v improvizovaných řešeních, se Spockem zase fyzická i psychická nadřazenost a racionální převaha. Oběma hlavním postavám poskytuje možnost překonat rozdíly a vžít se do kůže toho druhého. Prohazování rolí ostatně opět funguje důsledně ve dvou rovinách – utváří osudy nových hrdinů, zároveň nápaditě evokuje a komentuje ty staré.

Impulzivní Kirk a striktní Spock, který svou nevyrovnanost a emoce maskuje lpěním na racionalitě řádu, se hned v úvodu střetnou nad povědomým dilematem: je důležitější záchrana života, nebo dodržování direktiv vesmírné flotily? Kirk, který stále v křesle vesmírné lodi působí jako rozjívený puberťák ve vypůjčeném luxusním autě, je v průběhu filmu konečně postaven do pozice, kdy nemůže přelstít smrt jednou ze svých slavných improvizací. A Spock, pro nějž jsou řády a pravidla fetiš, ke kterému uniká před vnitřní nejistotou, si postupně osvojuje umění svého „staršího nimoyovského já“ – v případě potřeby přehánět a zveličovat (ergo svým způsobem lhát) a především upřednostnit přátelství před pravidly.

Mezi celou řadou důmyslných sebe-citátů, kterými je Abramsova podívaná prostoupená a které budí spiklenecké veselí, je právě práce s „no-win scenario“ tím nejlepším a nejpromyšlenějším. V roce 2009 slavný test pokory Kobayashi Maru proti sobě poštval drzého kadeta Kirka a komisního Spocka, nyní musí Kirk konečně uznat, že některé situace nelze řešit bez sebeobětování. Parafráze zřejmě nejlegendárnější scény celé série je v tomto ohledu brilantní. Zatímco v Khanově hněvu se přes radioaktivní přepážku loučili dlouholetí přátelé, ve Star Trek: Do temnoty funguje obdobná scéna jako prostředek k vytvoření ikonického pouta. Opět tu sice přečnívá v předchůdci nevídaná scenáristická konstrukce, dynamickou ladnost, s jakou se Abrams pohybuje mezi dvěma startrekovskými verzemi a uvnitř vlastního univerza, to nijak zvlášť nenaruší.

Faktem zůstává, že časy, kdy byla Enterprise archou milovníků přístupných společensko-filozofických přesahů a vizionářských vědeckých konceptů, jsou zřejmě nenávratně pryč. Abramsova verze s trochou nadsázky chce změnit zvídavé „nerdí“ milovníky nových světů v primitivní domorodý kmen, který třeští oči na vesmírnou loď, jež se z ne úplně zřejmých důvodů noří z mořských hlubin. Přesně tak totiž tahle nablýskaná temnota na první pohled působí – jako přímočarý, sitcomově břitký, snesitelně naivní a akčně brilantně vystavěný spektákl, na nějž je rozkoš třeštit oči.

Něco z ducha předchůdců si nicméně uchovává – klukovskou poetiku vesmírných toulek, síť souvislostí, étos přátelství i poselství, že hnací silou vesmírné flotily nesmí být pomsta, ale pokorná touha zkoumat nové světy a civilizace: přesně takové ponaučení si „obrozený“ Kirk v závěru odnáší. Snad se nakonec dozvíme, jak s tímto zjištěním naloží na pětileté průzkumné misi. Ta je však vzhledem k Abramsově dezerci do světa Star Wars a ne zrovna oslnivým komerčním výsledkům ponořená do temnoty. Tentokrát bohužel nefalšované.

Star Trek: Do temnoty (Star Trek Into Darkness, USA, 2013, IMDb)
Režie: J. J. Abrams, scénář: Roberto Orci, Alex Kurtzman, Damon Lindelof, kamera: Dan Mindel, střih: Maryann Brandon, Mary Jo Markey, hudba: Michael Giacchino, hrají: Chris Pine, Zachary Quinto, Benedict Cumberbatch, Peter Weller ad., 132 min., distribuce: CinemArt (premiéra v ČR 6. 6. 2013).

Star Trek: Do temnoty (Star Trek Into Darkness, USA, 2013, IMDb)
Režie: J. J. Abrams, scénář: Roberto Orci, Alex Kurtzman, Damon Lindelof, kamera: Dan Mindel, střih: Maryann Brandon, Mary Jo Markey, hudba: Michael Giacchino, hrají: Chris Pine, Zachary Quinto, Benedict Cumberbatch, Peter Weller ad., 132 min., distribuce: CinemArt (premiéra v ČR 6. 6. 2013).

Přečteno 2920x

Článek vyšel v časopise Cinepur #88, červenec 2013.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
3 /9

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.

Hodnocení filmu

Star Trek: Do temnoty

****  CINEPUR (2.7)

****  ČTENÁŘI (2.8)


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #111

#111

červen 2017



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY kritika

Pravda neexistuje / Jackie

Osamělá pouť perverzním rájem / Stát pevně

Člověk bestie / Rozpolcený

Mezery identity / Moonlight

Google Earth a fotogeničnost špíny / Lion

Feťácký nihilismus pro starší a pokročilé / T2 Trainspotting

Obyčejný žal / Místo u moře

Život přečerpán / Já, Daniel Blake


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Andreas Dresen / V kině není místo pro autenticitu

Vyšší moc / V lavině

Dva dny, jedna noc / Triumfální prohra

Cesta ven / Cesta ven i dovnitř

Noe / Organizace spojených náboženství


RUBRIKY

anketa (22) / český film (62) / český talent (32) / blu-ray (12) / cinepur choice (34) / dvd (117) / editorial (85) / fenomén (66) / festival (47) / fragment (18) / glosa (209) / horizont (29) / hudba (24) / kauza (33) / kniha (108) / komiks (9) / kritika (686) / minikritika (112) / nekrolog (1) / novinka (562) / objev (3) / pojem (36) / portrét (3) / profil (93) / reflexe (24) / report (91) / rozhovor (148) / scénář (4) / soundtrack (31) / téma (820) / televize (78) / tisková zpráva (1) / událost týdne (177) / video (2) / videoart (16) / videohra (49) / web (37) / zoom (146)

Cinepur #88 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #88, červenec 2013

Z obsahu tištěného čísla:

Velký Gatsby / Gatsby?! Jaký GATSBY? (Šárka Gmiterková, kritika)

Sci-fi jako zdroj poznání / Žánrové inovace v Hvězdné pěchotě (David Čeněk, téma)

Mekong Hotel / Hotel, řeka a kytara (Antonín Tesař, kritika)

Cannes zakademizované, Cannes znárodněné (Jakub Felcman, report)

Z Amsterdamu do Hollywoodu a zase zpátky / Profil Paula Verhoevena (Veronika Havlová, téma)

Závěsné tabule botaniky / Jan Calábek (Matěj Nytra, český talent)

+ více...