Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Jen Bůh odpouští / Nanicovatý střep v postmoderní mozaice

Jen Bůh odpouští / Nanicovatý střep v postmoderní mozaice

kritika / Ondřej Pavlík / 20. 6. 2013 / komentáře (2)

Nicolas Winding Refn bývá opakovaně kárán za nekritickou glorifikaci násilné maskulinity. Je však třeba jedním dechem dodat, že dánský provokatér se nikdy pouze neopájí drtivou tělesnou dominancí svých mužných polobohů, ale současně je líčí jako narušené, asociální psychopaty. Nezvladatelný raubíř Bronson se v Refnově stejnojmenné interpretaci stává narcistickým šaškem potlačujícím vlastní homosexualitu. Ódinovský bijec Jednooký je v Barbarovi mlčenlivým středověkým otrokem schopným na požádání brutálně zabíjet. A neonem ošlehaného Řidiče v Drive přiměje mesiášská touha být „skutečným“ akčním hrdinou k odhalení temné, ničivé stránky své osobnosti. Ani poslední Refnův snímek Jen Bůh odpouští, kterému je mimo jiné vytýkána neexistence jakékoli sympatické postavy, tak v tomto ohledu nepředstavuje výraznější novum. Pouze tentokrát místo atraktivního machismu nabízí těžko přijatelný portrét osudově impotentního antihrdiny.

Drive se stal Refnovým komerčně nejúspěšnějším snímkem také proto, že jeho protagonista řadě diváků připadal zatraceně cool. Samotný snímek měl ovšem vyšší inteligenci než prvoplánová reklama na retro oblečení se škorpionem. Ti, kteří zcela podlehli kouzlu jeho zdánlivé povrchnosti, se poněkud ironicky dostali do stejné pasti jako jimi vzývaný archetypální hrdina. Řidič totiž nebyl jen nezištným zachráncem sklíčené femme fatale, ale hlavně hollywoodským kaskadérem, jehož soukromá hra na filmovou star vyústila v tragický konec pro všechny zúčastněné. Snímek tak svého hrdinu na jednu stranu nabízel obecenstvu jako takřka bezchybný objekt k identifikaci, na druhou ale podvratně ukazoval zrádnost této nabídky, když dokonalý zevnějšek odhalil coby znak patologické nepřirozenosti. Ačkoli Jen Bůh odpouští frustruje divácké očekávání obdobným způsobem a navíc mnohem otevřeněji, počíná si při tom dosti nešťastně.

Určitá artificiálnost byla součástí všech zmíněných Refnových filmů, vždy však v relativně rovnovážném poměru s ostatními složkami díla. Jen Bůh odpouští se ale nachází ve stadiu permanentní křeče, která během sledování působí nesmírně rušivě. Strnulé civění Goslingova mentálně paralyzovaného Juliana nezahušťuje dramatickou atmosféru, tak jako Řidičovy zasněné pohledy v Drive, nýbrž přitahuje pozornost k vlastnímu herectví a jeho nedostatkům. Náhlé výbuchy zlosti, které předvádí Kristin Scott Thomas v roli autoritativní matky, nebudí hrůzu, ale spíše obnažují hereččinu nejistotu. Vithaya Pansringram v úloze krutého policisty Changa (jinak také Anděla smrti) má vizáž fotbalového rozhodčího a pravidelně se oddává zpívání thajského karaoke. Pohyb postav bangkokským podsvětím se téměř bez výjimky skládá z toporného popocházení. Film zároveň dává divákovi dost času na to si všechny tyto zvláštnosti plně uvědomovat, protože herce zabírá v dlouhých záběrech s převahou celků. Ničemu nepomáhá ani dějová kostra ohlodaná jen na ty nejnezbytnější scény s minimem dialogů.

To samozřejmě nemusí být nutně zápor, jak ostatně dokládá početná skupina snímků s takzvanou vyprázdněnou narací nebo s jakkoli utlumeným vyprávěním. V takových případech by ale měly převzít formální otěže filmu jeho stylistické prostředky, jež mají schopnost skrze vytváření vlastních vzorců, jejich variaci a významotvorné využití konstruovat jakýsi náhradní příběh. Jen Bůh odpouští ale zklamává i na této frontě. Oproti Barbarovi, který jednoduchou fabuli vynahrazoval zajímavými hrátkami s pozicí figur v rámu, se nový Refnův snímek omezuje na nijak ozvláštněné centralizované kompozice. Černo-červené ladění interiérů, kterými se Julian mátožně potácí jako pekelným labyrintem, k sobě v denním světle nenachází adekvátní oponenturu. Hudba je ve své instrumentální podobě úsměvně návodná, v té vokální nesrozumitelná. Záblesky kreativity nabízí snad jen Julianovy kastrační představy a náznaky diskontinuitního střihu, ale ani s nimi film nezachází systematicky.

Hledání záchrany alespoň v podnětném symbolismu také není příliš obohacující. Julianova nemohoucnost, zarámovaná do oidipovského traumatu, se manifestuje v primitivních metaforických výjevech usekávání rukou a názorném předvádění sexuální impotence. Vinou nezdařené zcizující strategie filmu se proto jeho sledování neblíží hypnotické fascinaci, ale distancovanému, lehce pobavenému údivu, v němž zejména okázalá brutalita (rozmašírovaná hlava, vyhřezlá žebra) vyznívá zbytečně a samoúčelně.

Nabízí se teď opáčit, že tohle všechno je přece schválně. Refn se na veřejnosti rád prezentuje kontroverzními výroky, v nichž hovoří o svém fetišistickém zaujetí násilím a přirovnává práci v Hollywoodu k prostituci. Není pak snímek, po trierovsku „žertovně“ věnovaný Alejandrovi Jodorowskému, jen další sofistikovanou provokací? A nejsou všechny Refnovy filmy akurátním formálním odrazem hrdinova ega? Vedle brechtovské výstřednosti Bronsona, mytické síly Barbara a žánrové dekonstrukce v Drive ale Jen Bůh odpouští vypadá jako trapný nihilistický experiment. Nejzábavnější tak je potměšile si na místě Juliana představovat skutečného Ryana Goslinga, jehož hvězdnou image snímek nemilosrdně destruuje. Ani tak ovšem Jen Bůh odpouští nepředstavuje nic než nanicovatý střep v postmoderní mozaice kulturních aluzí a prázdných sebeuvědomělých gest.

Jen Bůh odpouští (Only God Forgives, Francie, Thajsko, USA, Švédsko, 2013, IMDb)
Režie a scénář: Nicolas Winding Refn, kamera: Larry Smith, střih: Matthew Newman, hudba: Cliff Martinez, hrají: Ryan Gosling, Kristin Scott Thomas, Vithaya Pansringarm ad., 90 min., distribuce: H.C.E.  (premiéra v ČR 6. 6. 2013).

Jen Bůh odpouští (Only God Forgives, Francie, Thajsko, USA, Švédsko, 2013, IMDb)
Režie a scénář: Nicolas Winding Refn, kamera: Larry Smith, střih: Matthew Newman, hudba: Cliff Martinez, hrají: Ryan Gosling, Kristin Scott Thomas, Vithaya Pansringarm ad., 90 min., distribuce: H.C.E.  (premiéra v ČR 6. 6. 2013).

Přečteno 3772x

Článek vyšel v časopise Cinepur #88, červenec 2013.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
3.9 /15

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.

Hodnocení filmu

Jen Bůh odpouští

****  CINEPUR (1.8)

****  ČTENÁŘI (2.6)


komentáře

    přepište kód:

Ondřej Pavlík  (14.7.2013 22:59)

Střet Východu a Západu je určitě další mřížka, skrze kterou se dá na ten film nahlížet. Dokonce by pak dávala smysl i ta ne úplně přesvědčivá matka Kristin Scott Thomas. Otázka ale je, jestli JBO o tom tématu vypovídá víc než jen banálně a nakolik je vůbec tohle hromadění významových vrstev pro film obohacující. Podle mě není, protože ten snímek nefunguje na základní úrovni jako formální systém. Chápu, že ta velká (až přílišná) míra srozumitelnosti je cílená, ale pokud Refn točil pohádku, z jaké formální tradice tady vycházel? Čím je ten film pohádkou kromě toho, že je velmi názorný? Možná, že to stojí na thajském/asijském folklóru nebo tamní žánrové kinematografii, ale zatím jsem neviděl text/výklad, který by tohle přesvědčivě rozváděl.

ian  (11.7.2013 00:58)

Dobrá, ale co další témata příběhu? Střet Východu a Západu, morálka lidí a boha, povaha násilí, cesta k osvobození (nejen od matky) .. Refn, říká, že chtěl natočit pohádku. Lze ji potom vytýkat srozumitelnost? A myslíte si, že většina Refnových diváků pochytila alespoň zlomek toho, co je pro vás intelektuální nudou?

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #116

#116

duben 2018



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY kritika

Dvě nebo tři věci, které Michel Hazanavicius neví / Obávaný

Být dobrovolným OUTsiderem / OUT

Když zrůdy truchlí / Fantastická žena

Bludný kruh tužeb a opojení / Nemilovaní

Žena v ohni / Odnikud

Každý za sebe a AIDS proti všem / 120 BPM

Pozor, vyletí ptáček / Thelma

Lamač Lucasových kódů / Star Wars: Poslední z Jediů


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Mozaika / Vyber si svého hrdinu

Febiofest: Střídavá péče je mistrovský rodinný thriller

Febiofest: Zimní bratři míchají výbušný audiovizuální lektvar

Febiofest: Koreeda ve Třetí vraždě prohlubuje svůj styl

Dabing Street / Dejvické šero ve studiu ZERO


RUBRIKY

anketa (23) / český film (72) / český talent (33) / blu-ray (12) / cinepur choice (34) / dvd (121) / editorial (90) / fenomén (68) / festival (62) / fragment (18) / glosa (211) / horizont (29) / hudba (24) / kauza (33) / kniha (111) / komiks (10) / kritika (731) / minikritika (112) / nekrolog (1) / novinka (654) / objev (3) / pojem (36) / portrét (6) / profil (98) / reflexe (24) / report (98) / rozhovor (154) / scénář (4) / soundtrack (37) / téma (848) / televize (89) / tisková zpráva (1) / událost týdne (205) / video (2) / videoart (16) / videohra (54) / web (41) / zoom (150)

Cinepur #88 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #88, červenec 2013

Z obsahu tištěného čísla:

Ptáci (Jana Bébarová, blu-ray)

Velký americký soundtrack? / Velký Gatsby (Jan Bárta, soundtrack)

Mekong Hotel / Hotel, řeka a kytara (Antonín Tesař, kritika)

Muž z oceli / Nejhlasitější pohádka ve vesmíru (Daniel Řehák, kritika)

Strůjci nebezpečných iluzí / Role médií ve filmech RoboCop, Total Recall a Hvězdná pěchota (Ondřej Pavlík, téma)

Hledání dokonalosti / Ivana Šebestová (Eliška Děcká, profil)

+ více...