Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Post Tenebras Lux / Kdopak se dívá?

Post Tenebras Lux / Kdopak se dívá?

kritika / Tomáš Stejskal / 16. 5. 2013

Dlouhý hypnotický poslední záběr Reygadasovy prvotiny Japonsko směřuje ke zcela jasnému vyústění. V tom pětiminutovém čekání na závěrečnou mrtvolku (lidskou i kinematografickou) je však obsaženo mnohé z celé Reygadasovy tvorby. Kontemplace se snoubí s neklidem, trpělivé pozorování krajiny se zkoumáním základních otázek lidské existence. A možná tou úplně nejzásadnější rovinou je zde samotný způsob pohledu kamery, v němž se zračí jak tiché pozorování, tak ponor do subjektivity, u níž nevíme přesně, kdo je jejím nositelem. První záběr následujícího snímku Souboj s nebem doplňuje obraz režisérova přístupu: kamera pozvolna „osahává“ situaci, v níž mladá žena orálně uspokojuje obtloustlého muže, k tomu hraje duchovní smyčcová skladba Johna Tavenera Ochranný závoj. Rozrušující není jen kombinace krásy s nevzhledností či detailní pohled na sexuální akt, ale především toto těsné spojení tělesnosti se spiritualitou.

Pokud ve zmiňovaných scénách hraje dominantní roli pohled kamery, v novince Post Tenebras Lux se samotný pohled, tedy základní předpoklad existence filmu, stává hádankou takřka metafyzického charakteru. Unikavé, minimalistické dílo Carlose Reygadase i doposud ohledávalo málo ukazované končiny tělesnosti a přitom zkoumalo základní etické či obecně lidské otázky. Pokud však ve třetím filmu Tiché světlo dospělo k obdivuhodné čistotě, z níž se vynořují jména jako Dreyer či Bresson, Post Tenebras Lux vyobrazuje čistotu mnohem komplikovanějšího rázu. Spojení transcendentního s transgresivním, tedy dvou velmi odlišných způsobů překračování hranic lidského, tu není tak návodné jako v Souboji s nebem, ani tak průzračné jako v Tichém světle. Nepochybně se však jedná o spojení nejradikálnější.

Carlos Reygadas se různými způsoby vrací ke kořenům. Nejde jen o nové uchopení tvůrčích nástrojů a stylů, kterých užívali Dreyer či Tarkovskij, ale i o práci s filmovými formáty a materiály. Zneklidňující estetiku Japonska do značné míry dotvářela kvalita obrazu, natočeného na video, v Post Tenebras Lux dává Reygadas nový život formátu 4:3. Právě tady se vracíme zpátky k oné zcela zásadní otázce: Kdopak se dívá?

Pečlivě vycentrované kompozice nepochybně souvisejí se starým kinematografickým dědictvím, ale Reygadasovo mistrovství spočívá v tom, že neklade důraz na kompozici, nýbrž na perspektivu. Pokřivené oko kamery totiž tentokrát od počátku do konce připomíná, že nejde o pohled lidský. Pomalá, pozorovatelská metoda u Reygadase nikdy nevedla k realismu. Veristické zachycení všednodenních lidských dějů je vždy přetvářeno v něco dalšího. V úvodním záběru Post Tenebras Lux, v němž běhá holčička po poli za zvířaty, je obrovská porce spontaneity, ale zároveň něco mysteriózního, co zprvu nejde uchopit. Obraz působí v okrajích neostře, deformovaně, kamera se chová podivně. Po chvíli soustředění si uvědomíme, že obraz není pouze rozostřený, ale že se láme. Postavy i objekty tak získávají své optické či kinematografické stíny. Z prostého pozorování okolní krajiny se náhle čistě na percepční rovině stává meditace o povaze věcí. A tady podivnosti teprve začínají.

Předchozí režisérovy filmy zneklidňovaly především formou a stylem, kterými vyobrazovaly určité věci, z hlediska vyprávění byly poměrně jasné, byť eliptické a minimalistické. Post Tenebras Lux je však i v tomto ohledu cestou temnotami, abychom se dotkli biblického názvu filmu. Sled 25 scén se zcela vzdává nároků na chronologičnost. Jde o sérii horečnatě působících výjevů a zároveň o Reygadasovo nejintimnější, nejautobiografičtější dílo, natočené ve vlastním domě, s vlastními dětmi. Není to však autobiografický příběh, ale spíše jakási vnitřní autobiografie, ohledávání hlubin sebe sama, v nichž se odrážejí věci zcela univerzální povahy.

Ačkoli se to z předchozích řádků možná nezdá, je Post Tenebras Lux velmi sevřený film, v němž mají věci svou logiku. Jen to možná není logika lidská. Scény za sebou následují s jakousi nutností, jedná se o svazek nikoli narativní či symbolický, ale spíše o cosi blízkého hudebnímu kontrapunktu. Zároveň jde o mimoděčnou procházku dějinami kinematografie, o pokus dotknout se nejniternějších, nejduchovnějších, nejprostších věcí v době, kdy už bylo všechno natočeno. Pokud se o Reygadasovi psalo, že rozvíjí či vytěžuje odkaz Tarkovského a jiných, zde se z podobných pochval i nařčení vymaňuje a současně inspiraci dějinami kinematografie naplno přiznává. Z inspirace se tu však stává nutnost.

Takhle vypadá spirituální film v době, která poznala moderní francouzskou kinematografii tělesnosti a transgrese, takhle vypadá upřímné režisérské vyznání v době, kdy se není možné k věcem vztahovat přímo. Už minulý film nesl ve svém názvu světlo. A práce světla a tmy, další základní předpoklad existence filmu, patří k Reygadasovým ústředním vyjadřovacím prostředkům. Přirozené světlo svádí souboj s nepřirozeným, snad ďábelským, pohledem kamery. Všednodenní je neustále konfrontováno s nadpřirozeným. Komické a absurdní se potkává se zlověstným. Pokud v předchozím filmu hrál zásadní roli zázrak v podobě zmrtvýchvstání, zde podobnou roli zastává jeho démonický protějšek. A tváří v tvář závěrečné „nadpřirozené smrti“ si uvědomíme, že málokdy bylo ve filmu fyzické a metafyzické, lidské a nelidské konfrontováno tak fascinujícím způsobem.

Post Tenebras Lux (Mexiko, Nizozemí, Francie, Velká Británie, 2012, IMDb)
Režie a scénář: Carlos Reygadas, kamera: Alexis Zabé, střih: Natalia López, hrají: Adolfo Jiménez Castro, Nathalia Acevedo, Willebaldo Torres ad. 120 minut, distribuce: Artcam (premiéra v ČR 28. 2. 2013).

Post Tenebras Lux (Mexiko, Nizozemí, Francie, Velká Británie, 2012, IMDb)
Režie a scénář: Carlos Reygadas, kamera: Alexis Zabé, střih: Natalia López, hrají: Adolfo Jiménez Castro, Nathalia Acevedo, Willebaldo Torres ad. 120 minut, distribuce: Artcam (premiéra v ČR 28. 2. 2013).

Přečteno 3623x

Článek vyšel v časopise Cinepur #87, květen 2013.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
4.2 /5

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.

Hodnocení filmu

Post Tenebras Lux

****  CINEPUR (3)

****  ČTENÁŘI (3.3)


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #112

#112

srpen 2017



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY kritika

Máme tlakovú níž / Richard Müller: Nepoznaný

Nikdo není bez viny / Zkouška dospělosti

Z(a)tracená sláva / Glory

Prohrát s hrdostí / Masaryk

Zabijácké zvíře na lovu / Safari

Moratorium na neotřelé postupy / Mžitky

Film o životě / Jako z filmu

…a pátá loď je fantazie / Pátá loď


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Nikdo není bez viny / Zkouška dospělosti

Osamělá pouť perverzním rájem / Stát pevně

Na efemérních křídlech nezávislosti / festival Sundance

Sieranevada / Pohádky, rituály a rostoucí hlad

Sní androidi o erotických ovečkách? / Ex Machina


RUBRIKY

anketa (22) / český film (64) / český talent (32) / blu-ray (12) / cinepur choice (34) / dvd (118) / editorial (86) / fenomén (66) / festival (53) / fragment (18) / glosa (209) / horizont (29) / hudba (24) / kauza (33) / kniha (108) / komiks (9) / kritika (694) / minikritika (112) / nekrolog (1) / novinka (579) / objev (3) / pojem (36) / portrét (4) / profil (94) / reflexe (24) / report (92) / rozhovor (149) / scénář (4) / soundtrack (32) / téma (825) / televize (80) / tisková zpráva (1) / událost týdne (184) / video (2) / videoart (16) / videohra (50) / web (38) / zoom (147)

Cinepur #87 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #87, květen 2013

Z obsahu tištěného čísla:

Argo (Jana Bébarová, dvd)

Pátrání po Sugar Manovi / Limonádová balada o neznámém vykupiteli s kytarou (Daniel Řehák, kritika)

Geraldine Chaplin / Život v líbezném stínu (Šárka Gmiterková, rozhovor)

Oblivion / Generický sestup do nevědomí (Aleš Stuchlý, soundtrack)

Na dřeň / Pěstí do obličeje (Táňa Zabloudilová, kritika)

Český žurnál / Happening na paměť (Lucie Česálková, kauza)

+ více...