Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Na dřeň / Pěstí do obličeje

Na dřeň / Pěstí do obličeje

kritika / Táňa Zabloudilová / 10. 5. 2013

Podle režiséra a scenáristy Jacquesa Audiarda dát člověku pěstí do tváře znamená poznat, jaký opravdu je. Postavy z Audiardových snímků bývají kriminálníci, rváči nebo neotesanci z chudých čtvrtí, kteří mají k fyzickému násilí blízko. Název jeho posledního filmu Na dřeň (v překladu originálního názvu Rez a kost) odkazuje k chuti krve a úlomkům kostí, které člověk cítí v puse, když pěstí dostane.

Audiard debutoval scénářem k Profesionálovi, jedné z temnějších Belmondových kriminálek. Dále režíroval například snímky Čti mi ze rtů, kde bývalého vězně sbližujícího se s hluchou sekretářkou hraje Vincent Cassel, a Tlukot mého srdce se zastavil o recidivistovi, který se chce stát klavírním mistrem. Často ho označují za filmaře, který by se snadno uchytil v Hollywoodu. Francouz však zatím všechny nabídky odmítl.

Příběhy Audiardových filmů zkrácené do anotace v programu kina možná působí lacině. Poslední dva snímky jsou variacemi na oblíbené hollywoodské žánry – vězeňské drama o vzestupu mafiánského bosse a romance, ve které je jeden z dvojice těžce raněný. Tato díla jsou však nejzajímavější právě pro způsob, jakým se od mainstreamových filmů liší. Režisérův předposlední snímek Prorok, který před třemi lety dostal hlavní cenu poroty v Cannes, popisuje pozdní dospívání devatenáctiletého negramotného Araba ve francouzském vězení, jehož zkouškou dospělosti je podřezat spoluvězně. Zdá se, že Audiarda fascinují neuhlazené postavy a brutalita, která je mu prostředkem, jak se dostat hrdinům až „na dřeň“. Jeho přístup a vybroušený režijní styl zabraňuje tomu, abychom i jeho nový snímek o vztahu cvičitelky kosatek Stephanie a vyhazovače Aliho nazvali jednoduše romantickým filmem.

Stephanie, ostrá cvičitelka kosatek z mořského akvária, dostane ránu pěstí hned na začátku filmu. Zbitou a potřísněnou od krve ji ze země pomáhá zdvihnout Ali. Bývalý boxer, který legálně nikdy dlouho nepracoval, se objeví v jižní Francii bez peněz, bez plánů a s pětiletým synem, kterého vychovává s křikem a pevnou rukou. Oba se poprvé setkají v klubu, kde Aliho zaměstnali, aby dohlížel na bezpečnost hostů. První, čeho si na dívce všimne, jsou její nohy, o které dotyčná krátce na to přijde při nehodě s kosatkami. „Důležité je, aby si tě holka zapamatovala, když se pak nalije nebo má depresi, tak ti zavolá,“ radí mu kolega v klubu. Stephanie Alimu opravdu zavolá, protože s nikým jiným není po nehodě schopná mluvit. Přímý, nekomplikovaný Ali se zbytečně neptá. Jedině jeho přítomnost zmrzačené ženě, kterou upřímně zajímá snad jen sebevražda, nevadí.

Audiard jako by s divákem fyzicky smýkal skrze obrazy tělesna – například pomocí detailů, kde vynikne síla a bolest, nebo opakovanými záběry doteků. Ve filmu se střídají tlumené odstíny s ostrým světlem, záběry netečné Stephanie za zataženými žaluziemi s okamžiky, kdy cítí vodu, vítr a slunce. Kamera snímá předměty zblízka, vyhledává pohyb, agresi, zobrazuje fyzické pocity. Dialogy Audiard používá úsporně. „Na dřeň“ se dostává i díky výborným výkonům obou herců. Je přitom snadnější ztotožnit se s pocity Stephanie (Marion Cottilard) spíš než Aliho (Matthias Schoenaerts), kterému se vyprávění do intimní blízkosti vlomí až na konci snímku. Důležitý je i Alexandrem Desplatem částečně zkomponovaný, částečně z vybraných skladeb sestavený soundtrack. Že půjde o emoce pociťované až v žaludku, naznačuje už úvodní skladba od sofistikovaně rozněžnělého Bona Ivera.

Když se Ali začne za peníze účastnit nelegálních zápasů ve volném stylu, je Stephanie brutalitou a sílou fascinovaná natolik, že jezdí na zápasy s ním. Ženu, která by za normálních okolností Alimu nejspíš nezavolala, tato zvířecí pudovost a vůle k životu nesmírně přitahuje. Nezodpovědného a zvířecího solipsistu na oplátku motivuje její síla. Scény Stephaniina postupného probouzení z letargie (tanec na vozíku nebo připomínky prudkých pohybů, kterými drezírovala kosatky) nevyznívají díky neokázalému a tichému vyprávění jako citové vydírání. Na dřeň vyvolává v divácích přesně opačné pocity, než je u mainstreamových romancí obvyklé. Předpoklad odkrývání hrubosti namísto zjemňování podporuje také fakt, že aby mezi dvojicí vznikla láska, musí Stephanie přijít o nohy a Ali v závěru filmu zažít šok. Kromě způsobu vyprávění a „poplivání“ osudovosti brzdí pozitivní emoce a možnost úlevného vydechnutí i to, že se oba hrdinové učí žít s něčím, co už se nedá změnit. Díky Audiardově zájmu o Aliho existenci a počínání má snímek Na dřeň i částečné přesahy do žánru sociálního dramatu. Kamera se spolu s hrdinou proplétá špinavými dvorky, doprovází ho na pohovor, kde Ali jako svou jedinou předchozí práci uvádí zaměstnání na jatkách. Audiard však společenský kontext nezobrazuje samoúčelně. Jeho primárním zájmem jsou postavy a příběh. V drsném prostředí, kde se děj odehrává, lze ukázat charaktery v co nejostřejším světle.

Pro množství režijních nápadů, schopnost násobit intenzitu diváckého prožitku skrze rovnocenné používání všech složek filmové řeči je Na dřeň příkladem filmu, který je dobré vidět dvakrát. Divák znalý příběhu se pak může soustředit na analýzu prostředků, s nimiž režisér pracuje doslova fyzicky.

Na dřeň (De Rouille et d’os, Francie, Belgie, 2012, IMDb)
Režie a scénář: Jacques Audiard, kamera: Stéphane Fontaine, John Toll, střih: Juliette Welfling, hudba: Alexandre Desplat, hrají: Marion Cotillard, Matthias Schoenaerts, Bouli Lanners, Céline Sallette ad. 120 minut, distribuce: Falcon (premiéra v ČR 28. 3. 2013).

Na dřeň (De Rouille et d’os, Francie, Belgie, 2012, IMDb)
Režie a scénář: Jacques Audiard, kamera: Stéphane Fontaine, John Toll, střih: Juliette Welfling, hudba: Alexandre Desplat, hrají: Marion Cotillard, Matthias Schoenaerts, Bouli Lanners, Céline Sallette ad. 120 minut, distribuce: Falcon (premiéra v ČR 28. 3. 2013).

Přečteno 4179x

Článek vyšel v časopise Cinepur #87, květen 2013.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
4.5 /2

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.

Hodnocení filmu

Na dřeň

****  CINEPUR (2.8)

****  ČTENÁŘI (3.3)


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #119

#119

říjen 2018



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY kritika

Příběhy, které si vyprávíme / Lekce

Pod povrchem Teheránu / Teheránská tabu

Malý krok pro superhrdiny / Ant-Man a Wasp

Na pytlácké stezce za originalitou / Manifesto

Génius průměru / Deadpool 2

Hledisko oběti / Utøya, 22. července

Třetí rozměr dálnovýchodního leporela / Psí ostrov

Hvězdné války bez síly / Solo: Star Wars Story


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Mallory / Feťačka, co má smůlu na chlapy

Fénix / Nemožnost vyhlásit hodinu nula

Zmizení Eleanor Rigbyové / Rodinná tragédie, light verze

Hany / Generační výpověď z kavárny, kde nikdo nemá co říct

Hunger Games: Vražedná pomsta / Revoluce pro všechny


RUBRIKY

anketa (23) / český film (78) / český talent (33) / blu-ray (12) / cinepur choice (34) / dvd (121) / editorial (93) / fenomén (69) / festival (74) / fragment (18) / glosa (211) / horizont (29) / hudba (24) / kauza (33) / kniha (113) / komiks (10) / kritika (758) / minikritika (112) / nekrolog (1) / novinka (690) / objev (3) / pojem (36) / portrét (8) / profil (101) / reflexe (24) / report (103) / rozhovor (157) / scénář (4) / soundtrack (40) / téma (866) / televize (94) / tisková zpráva (1) / událost týdne (220) / video (2) / videoart (16) / videohra (57) / web (42) / zoom (152)

Cinepur #87 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #87, květen 2013

Z obsahu tištěného čísla:

Born to Kill / Drsná image Lee Marvina (Jana Bébarová, téma)

Post Tenebras Lux / Kdopak se dívá? (Tomáš Stejskal, kritika)

Hořící mramor / Pomník Palachovi a normalizace (Jaroslav Pinkas, fenomén)

Spring Breakers / Jarňáky jako stav mysli (Antonín Tesař, kritika)

Argo (Jana Bébarová, dvd)

Petr Szczepanik, Petr Bilík / Filmově vzdělaný člověk produkčním firmám schází (Jindřiška Bláhová, rozhovor)

+ více...