Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Nedávno skončené Berlinale, které se odehrálo bez české účasti, dalo vzpomenout na loňský ročník, kdy tam měl mimo jiné premiéru výrazný český snímek Příliš mladá noc slovinského studenta FAMU Olma Omerzua. Šlo vlastně o absolventský snímek, který trošku přetáhl běžnou studentskou metráž čtyřiceti minut a s pomocí producenta Jiřího Konečného šel nakonec i do kin. Omerzu (1984) se do Prahy přestěhoval z Lublaně kvůli studiím na pražské FAMU. Šel tak ve stopách řady jugoslávských filmařů studujících pražskou filmovou školu. Doma vyrůstal na krátkých filmech Jana Švankmajera i na snímcích Věry Chytilové. První velký úspěch zaznamenal se svým krátkým „famáckým“ filmem Druhé dějství, inspirovaným povídkou Césara Pavéseho. Ukazuje vyprázdněný vztah dvou lidí (Petr Marek a Ivana Uhlířová), jejichž opožděné líbánky u moře jsou záminkou k oddálení rozchodu. Muž je typickým pavésovským hrdinou, kterému se nedaří být šťastný, a tak stále tápe jak ve vztahu, tak v práci. Hnacím motorem vztahu je ženina nesobecká láska. Film se podle Omerzua právě „skrze ženskou postavu dotýká ztráty nevinnosti, ovšem nikoli tělesné, nýbrž takové, která je jako dar, jehož se žena musí zříct, aby se nakonec muži stala rovnocennou soupeřkou.“

I Příliš mladá noc pojednává o ztrátě nevinnosti, Během jedné noci po Silvestru kdesi na maloměstě ztrácí poslední zbytky iluzí nejen členové podivného milostného trojúhelníku (Martin Pechlát, Jiří Černý, Natálie Řehořová), ale dětskou nevinnost tak trošku ztratí i dva dvanáctiletí kluci, kteří se na nepodařený mejdan shodou náhod dostanou. Podle režiséra mají děti ve filmu „funkci zrcadlení, díky němuž vynikne pocit odcizení“. Ačkoliv dospělí se v rámci svých mocenských her na lásku neustále zraňují, s dětmi mají trpělivost. „Děti do jejich světa mohou vstoupit jen proto, že vnitřní svět dospělých je zoufale prázdný, a proto potřebuje vnější impulsy,“ objasňuje svůj záměr Omerzu, který obsadil oba dětské hrdiny tak, aby tvořili alter ega obou dospělých mužů. Žena nemá ve snímku alter ego, její podstatou je prázdnota. Proto film podle Omerzua končí jejím portrétem – tedy záběrem prázdné chodby. „Vybavíme si ji prostřednictvím něčeho, co je prázdné. Už ji nevidíme, a právě tehdy se nám zpřítomní. Tuhle scénu mám z celého filmu nejraději,“ dodává Omerzu, který rád ponechává řadu věcí nedořečených a je na divákovi, aby si motivace postav domýšlel. „Vyhýbám se návazným, vysvětlovacím scénám,“ objasňuje režisér a doplňuje: „Pokud užívám nějakou metodu, které jsem si vědom, pak je to „odejímání“. A to jak při práci s herci, tak v samotném příběhu. Raději toho o hrdinech vím co nejméně, jelikož se mi stejně budou pomalu odhalovat prostřednictvím situací, do nichž jsou vrženi… Abych mohl co nejvíc vypustit, musí být motivace postav jasné – může se totiž přihodit, že nějaká nelogičnost diváka od sledování filmu podobného typu odradí.“

Ve filmu hledá Omerzu příběhy, které by odrážely společenské fenomény a zároveň měly i určitý poetický potenciál. S poezií ve filmu je ale problém – nesmí být samoúčelná. Na poetických situacích ho zajímá, když jde filmový jazyk záměrně proti poetičnosti. Režisérovu představu o filmu tak splňuje Pialatův snímek Otevřená huba z roku 1974. „Je hluboko zakořeněn v realismu, ale zároveň je osvobozen od schémat klasického psychologického filmu… Zajímají mě nové způsoby, jak divák vstupuje do filmu – do situací místo do postav. To znamená, že se nutně nemusí neidentifikovat s hrdinou, nýbrž se situací, kterou sám prožil.“ Tuto představu režisér sám svými snímky naplňuje: jsou realistické a zároveň tajemné, plné potlačovaných emocí. Odehrávají se v bezčasí a v blíže neurčených městech, s jejich postavami se obtížně ztotožňujeme, ale zobrazené situace jsou nám důvěrně známé. Výraznou roli hraje v jeho snímcích hudba, kterou si Omerzu vybírá už během psaní scénáře a snadněji si tak představuje atmosféru či emotivní náboj scén. Jeho snímky působí autenticky, ačkoliv jsou minimalistické. Zvláštní důraz je kladen na detail. Například panelový byt v Příliš mladé noci byl postaven ve studiu, ale aby se dotvořila autentická atmosféra paneláku, nechal kameraman Lukáš Milota postavit i strop a použil světlo pouze z reálných svítidel.

Nyní pracuje Omerzu na snímku s pracovním názvem Rodinný film. Jde o příběh dvou sourozenců, bratra a sestry, kteří zůstanou sami v Praze bez rodičů, protože ti se i se psem vydali na dlouhou cestu lodí kolem světa. „V tomto příběhu několikrát rozložím a složím rodinu jako možnou funkční jednotku a dovedu ji až do krajní situace, kdy ji před rozkladem zachrání otcův pes na opuštěném ostrově,“ vysvětluje tvůrce, který pendluje mezi Prahou a Lublaní.

FILMOGRAFIE:

2012 – Příliš mladá noc – sekce Forum na Berlinale 2012
2008 – Druhé dějství (Zvláštní uznání, Fresh Film Fest, Cena časopisu Cinepur za nejlepší krátký film, FAMU Fest Praha
2006 – Láska (krátký film)
2006 – Slzy (krátkometrážní dokument)
2005 – Masky (krátký film)
2005 – Ve čtyři odpoledne (krátký film)
2003 – Nic (krátký film)
1998 – Almir (krátký film)