Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Signe Baumane / O Kickstarteru a jiných produkčních kopancích

Signe Baumane / O Kickstarteru a jiných produkčních kopancích

rozhovor / Eliška Děcká / 12. 4. 2013

Signe Baumane patří k nejzajímavějším postavám současné prosperující newyorské nezávislé animační scény. Po řadě úspěšných krátkých filmů jako Dentist (2005), Teat Beat of Sex (2007) nebo Birth (2009) se rozhodla pustit na tenký led dlouhé metráže a v současné době dokončuje svůj první celovečerní film Rocks in My Pockets – „vtipný film o depresi“, jak jej prezentovala v rámci své neobvykle úspěšné kampaně prostřednictvím serveru Kickstarter, jenž umožňuje umělcům posbírat od internetových donátorů dostatek financí na projekt. Právě o své dobrodružné nezávislé produkci mluvila na letošním vídeňském festivalu Tricky Women v rámci své masterclass. Po jejím skončení vznikl tento rozhovor, zaměřující se tentokrát ne tolik na film samotný, jako spíše na neviditelnou produkční práci s ním spojenou.


Proč vám trvalo tak dlouho odhodlat se k prvnímu celovečernímu filmu?

Na můj celovečerní film málem nedošlo. Když jsem začala dělat krátké animované filmy, šla jsem pohodlně v jednom houfu se všemi ostatními. Myslím, že jsem docela praktická osoba. Sním jen do té míry, jak mi to okolnosti dovolí. Takže když se mi, řekněme, podaří ušetřit pět set dolarů, snažím se je investovat zpátky do filmu a jako realisticky uvažující člověk je investuji do krátkého, nikoliv dlouhého filmu. Protože jen takový film si za ty peníze můžu dovolit. A jakmile pak dokončíte jeden krátký film, uděláte další a další a říkáte si: tak, už jsem na to přišla, jde to. A pokračujete dál. A než si to stačíte uvědomit, zestárnete a máte na kontě spoustu krátkých filmů. Celovečerní film je přitom vlastně logický posun a svým způsobem i smysluplnější dlouhodobá investice než další krátký film. Protože ale nepracuji s velkými studii, nedokázala jsem si prostě představit, jak bych sehnala dvě stě tisíc dolarů, což je cena, za níž je možné podle mého kolegy Billa Plymptona udělat nezávislý animovaný celovečerák. Za rok vydělám asi dvacet tisíc dolarů a jen taktak vyžiji a zafinancuji své filmy. Sehnat desetkrát tolik pro mě byla úplně nepředstavitelná myšlenka.

Kdy jste si tedy tuhle možnost začala poprvé představovat jako reálnou?

Před pár lety jsem realizovala v Miláně velkou nástěnnou malbu. Nikdy jsem nic takového nedělala, ale řekla jsem si: jasně, za peníze přeci cokoliv! Překvapivě to dopadlo dobře a následovala další zakázka v Miláně na sochy z recyklovaného papíru. Naposledy jsem je dělala jako dítě z legrace, ale oni chtěli několikametrové skulptury. Zkrátka jsem vůbec nevěděla, jak na to, ale řekla jsem, ať mi přinesou lepidlo a hodně papíru a že se do toho pustím. Jakmile jsem si k té hromadě novin s tváří Berlusconiho na druhý den sedla, moje původně velmi vágní idea začínala být čím dál tím lepší a lepší. Možná právě díky tomu, že nejsem profesionální sochařka, začaly mé ruce záhadným způsobem samy vytvářet nové, zajímavější nápady, než byl ten původní. Uvědomila jsem si, že by to mohlo fungovat i v životě obecně –pevně si stanovit zdánlivě nepředstavitelný cíl a nepříznivé okolnosti a překážky řešit až cestou. Začala jsem uvažovat, co bych v životě chtěla, ale vždycky se bála, protože mi to přišlo nemožné. Došlo mi, že to vždycky byl celovečerní film.

To zní na nás Evropany trochu příliš vzletně, jak to probíhalo konkrétně?

Na začátku je vždy nápad: co chcete říct a jak. Co se týče „jak“, tak v tom mě silně ovlivnil právě můj zážitek s papírovými sochami, s kterými jsem chtěla i nadále pracovat. Jenže tak vzniknou věci statické a neohebné. Netušila jsem, jak bych je animovala. Pak mě napadlo použít je jako pozadí a získat tím pádem dojem trojrozměrného prostoru. Ohledně toho „co“ – tam jsem zvolila svůj osobní příběh. Jsem přesvědčena o tom, že silný příběh můžete vyprávět jen pokud mluvíte o něčem, co se vás bytostně dotýká. Co cítíte tady a teď. Dvakrát do roka jsem paralyzována depresí, což je dost specifické rozpoložení mysli, a řekla jsem si, že by mohla být sranda o tom mluvit.

Co všechny ty praktické finanční okolnosti, které vás předtím tak děsily?

Když jsem si stanovila „co a jak“, začala jsem počítat a řekla si, že když Bill Plympton udělá film za dvě stě tisíc dolarů, já ho můžu udělat za polovinu. Platím třikrát méně svým spolupracovníkům, protože najímám opravdu mladé lidi, kteří toho moc neumí, a já je tím pádem musím i zaučit. Ale i tahle částka se ukázala jako propočet mimo realitu vycházející z hlavy někoho, kdo je sám naprosto mimo realitu. Pak jsem spoléhala na to, že bych mohla peníze ušetřit na menším počtu animačních kreseb. To je taky hlavní důvod, proč je celý film provázen komentářem mimo obraz, který trochu odpoutává pozornost od statičtějšího obrazu. Mimochodem Bill o mých krátkých filmech Teat Beat of Sex tvrdí, že to vlastně nejsou ani animované filmy, ale powerpointové prezentace. V podstatě má pravdu, protože se tam opravdu skoro nic nehýbe. Animaci nahrazuje rychlý střih po každých třiceti obrázcích, aby si nikdo nevšiml, že to stojí. Hlavně se opakuje pár klíčů jako mrkání očí. Nic moc se nehýbe, ale děj běží bezvadně a to je pro mě nejdůležitější. S podobnou strategií jsem přistoupila i k Rocks in My Pockets, když jsem začala sepisovat scénář.

Komentář provázející celý film opravdu není moc obvyklý filmařský postup…

Obvykle se radí využívat voice over jen minimálně. Příliš mnoho komentáře může diváky snadno nudit. To dobře vím. Jenže všechna filmová pravidla letí ven oknem, když ten film musíte udělat a tohle je cesta, jak. Další riziko bylo, že jsem komentář namluvila já. Sice jsem již provázela hlasem v Teat Beat of Sex, ale je velký rozdíl, jestli něco vyprávíte devět nebo devadesát minut. Kromě toho je můj hlas netrénovaný, takže jsem netušila, zda to vůbec film ustojí. Navíc mám silný lotyšský přízvuk. Začala jsem tedy pracovat s jedním divadelním režisérem na svém projevu i akcentu a výslovnosti. Musela jsem být schopna vytvořit pro každou scénu dějový oblouk a zároveň jasně oddělit jednotlivé mnou mluvené postavy od mého hlasu coby vypravěčky. Tohle jsme cvičili sedm týdnů, pět hodin denně. Pak jsme pozvali dvacet lidí, aby si mě poslechli. Snad nikdy jsem neměla takový strach a trému, protože jsem nikdy neměla žádnou ambici předstírat, že jsem herečka, a říkat: dobrý večer, teď vám přečtu hru a vy tady budete sedět devadesát minut, i když to může být třeba totální průšvih. Nějak jsem to zvládla a oni taky. S konečnou verzí jsme šli do nahrávacího studia a celý komentář nahráli.

Pořád se ale pohybujeme spíše na rovině uměleckých rizik, co ta finanční?

Peníze jsou vždy problém, protože jsem klasický případ přežívajícího nezávislého umělce, který nikdy žádné nemá. Vydělávám sotva na jídlo a zaplacení nájmu. První možností byly granty. V Americe se můžete se svým úžasným projektem ucházet o stovky nejrůznějších uměleckých grantů, ale skoro nikdy nic nedostanete, protože konkurence je v porovnání s malým finančním obnosem, který se rozděluje, obrovská. Jsou státní instituce i soukromé nadace, ale nikdy není dost pro všechny. I přesto jsem chtěla požádat u newyorské státní rady pro umění, což jsem ale nemohla udělat jako soukromá osoba, ale jen jako neziskový projekt. Naštěstí existuje v New Yorku skvělá nezisková organizace Women Make Movies, která mě vzala pod svá křídla a propůjčila mému filmu statut neziskového projektu. Úplným zázrakem jsem grant získala, jenže kvůli škrtům v jejich rozpočtu to bylo jen dvacet tisíc dolarů. Což bylo nic proti tomu, co jsem potřebovala. Ale bylo to alespoň na rozjezd. Mohla jsem začít pracovat a zároveň všem říkat, že můj projekt podpořila prestižní organizace, což zvedne důvěryhodnost. Pak jsem získala příspěvek od soukromé nadace Jerome Foundation. Dali mi patnáct tisíc dolarů, což bylo skvělé, ale nechápu, jak si mohli myslet, že za ty peníze natočím celovečerní film. Povzbudilo mě to a začala jsem posílat grantové žádosti jako maniak. Zkusila jsem to i u organizací zabývajících se duševním zdravím, ale žádná z nich nepodporovala umělecké projekty. Byla jsem odmítána.

Tehdy vás napadla sbírka?

Jak peníze mizely, začínala jsem být nervózní. Rozhodla jsem se uspořádat fundraisingovou party. Kdokoliv, kdo přispěl, si mohl svůj příspěvek odepsat z daní. Jenže kolik bohatých lidí znáte? A kolik lidí je ochotno přispět na umělecký projekt? Moje party byla klasická akce, kdy vám někdo zadarmo zařídí jídlo, jiný hudbu, vy se postaráte o zábavu a lidi zaplatí 50 dolarů vstupného, které pak jdou na projekt. Získala jsem takhle osm tisíc dolarů. V porovnání výsledné částky s časem stráveným na organizaci akce to ale bylo dost neefektivní. No a pak se stal zázrak. Od člověka, který mě znal, mi přišel „odepisovatelný“ dar přes sto tisíc dolarů, který jsem vůbec nečekala. Na jeho přání nikde jeho jméno nezmiňuji. V ten moment jsem si myslela, že mám vyhráno, že víc nepotřebuji a že mi naopak ještě něco zbyde a budu moct vyrazit do Karibiku slavit. Bože, jak já byla naivní! Až později mi došlo, že Bill Plympton do svého výpočtu nezakalkuloval náklady na nájem studia, které si on platí z komerčních zakázek, což bohužel není můj případ. Takže ke konci natáčení Rocks in My Pockets jsme zjistili, že nemáme peníze na hudbu a zvuk. Tehdy přišel nápad zkusit Kickstarter.

Přes něj jste získala od osmi set lidí více než padesát tisíc dolarů. Jak se to povedlo a kolik práce se za těmi čísly skrývá?

Chodí za mnou spousta lidí, kteří by to taky chtěli zkusit a chtějí začít nejlépe zítra. Na to jim odpovídám vždy stejně, že mi kampaň trvala tři roky. Kickstarter opravdu není jen o síle projektu. Musíte být aktivní na Facebooku. Říká se, že když máte více než tisíc přátel, výrazně to zvyšuje vaše šance, že uspějete při Kickstarter kampani. Moje první otázka potenciálním zájemcům o kampaň tak dnes zní: „Kolik máš přátel na Facebooku?“ Zároveň jsem pravidelně přispívala na svůj blog. Každé úterý i uprostřed natáčení. Chtěla jsem udržovat kontakt s potenciálními dárci. Psala jsem články o své depresi, o tom, jak pokračuje práce na filmu. Tenhle postup podle mě přesně odráží princip sociálních sítí – dlouhou dobu jen dáváte a dáváte, a když pak přijde konečně váš čas, požádáte. Což taky není nic jednoduchého. Musíte se naučit žádat. Nejlépe nějakým vtipným způsobem. Nemůžete jen tak říct: „Dejte mi prosím peníze, protože je potřebuji.“ Koho to zajímá? Všichni potřebují peníze! Musíte se naučit, jak požádat prostřednictvím projektu. Založili jsme samostatnou facebookovou stránku Rocks in My Pockets. Měla jsem poradce, který mi vysvětlil, jak dosáhnout toho, abych měla před startem kampaně víc než tisíc „lajků“. Musela jsem třeba zadávat reklamy v pravé části obrazovky. Což byl docela problém, protože Facebook nepovoluje nic blikajícího ani sexuálního. Vyzkoušela jsem asi tři sta nejrůznějších variant a jedna z nich, nevím která, způsobila, že v jednom týdnu přišlo několik set „lajků“ z Turecka. Vůbec nechápu. Klíčové bylo i rozesílání přímých e-mailů. Za ta léta jsem posbírala přes tři tisíce adres. Spousta z nich se mi pak vrátila jako nefunkční, ale jde spíš o to, uvědomit si, kolik těch důležitých čísel musíte dopředu mít, abyste nakonec uspěli. Musíte občas nějakou adresu i ukrást. Představte si, že někteří lidé ještě dnes neumějí používat skryté kopie. Ty bych vyloučila z digitální komunikace, protože takhle se to prostě nedělá. Ale musím přiznat, že několikrát jsem jim byla vděčná. I když vím, že by se e-mailové adresy krást neměly a skončím za to v digitálním pekle.

Po tom všem, co jste teď prozradila, doporučila byste Kickstarter jiným animátorům?

Nevím, asi rozhodně ne všem. Záleží na mnoha okolnostech. Doporučila bych ho někomu, kdo se umí pohybovat v sociálních médiích, anebo někomu, kdo má film hodně tažený silným tématem. V mém případě to byla třeba deprese nebo lépe řečeno – moje PR motto: „Vtipný film o depresi.“ Protože ve spoustě lidí vyvolává pojem deprese silné reakce. Navíc v poslední době Kickstarter objevil i Hollywood a pro nepříliš známého filmaře je strašně těžké soutěžit s celebritami. Obávám se, že pokud to bude pokračovat tímto směrem, brzy nezávislí filmaři o Kickstarter přijdou.

Film přes všechna úskalí už dokončujete, hotový by měl být koncem srpna. Jak se připravujete na distribuci, aby všechna produkční a fundraisingová dřina nevyšla vniveč?

V distribuci se teď spousta věcí mění díky internetu i kolapsu tradiční distribuce, protože lidé čím dál tím míň chodí do kina. Je těžké vylákat je z pohodlí křesel u počítačů. Proto se asi zaměřím především na digitální distribuci. Jenže to samo o sobě není vůbec jednoduché. V současnosti existuje nepřeberné množství digitálních platforem. Jakmile jsem například začala s Kickstarter kampaní, každý den mi přišlo několik nabídek „distribuujte s námi, nemůžete tratit“. Jsem ale skeptická, protože si pamatuji, kolik různých smluv jsem podepsala pro distribuci svých krátkých filmů, a přitom nikdy neviděla žádné peníze. Nicméně cestou klasické kinodistribuce se nejspíš opravdu nevydám. Když si spočítáte, kolik peněz stojí pronajmout kinosál a kolik lidí nakonec přijde, tak vždy budete tratit. A i kdybyste nakrásně neprodělal, nejdřív musíte mít dvacet tisíc dolarů na pronájem kinosálů. Nejspíš tak začneme festivaly, na kterých zjistíme zájem a reakce publika, jestli vůbec jsou schopni „usedět“ takovýto film s neustálým komentářem mimo obraz v kině. Podle toho se rozhodneme jak dál. S největší pravděpodobností ale bude film nakonec distribuován online prostřednictvím některé z platforem nebo mojí stránky s placeným přístupem. Nesmíme ale zapomínat, že digitální distribuce nefunguje sama o sobě, ale musí být zase postavena na znalosti digitálního prostředí a sociálních sítí. Nemůžete čekat, že prostě někam na internet vyvěsíte link a lidé si ho najdou. Nenajdou. Marketing je důležitý. Diváci jsou zahlceni. Mou jedinou výhodou snad může být to, že Rocks in My Pockets je animovaný a má silné téma – depresi.

Přečteno 2343x

Článek vyšel v časopise Cinepur #86, březen 2013.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Zatím nikdo nehodnotil.

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #114

#114

prosinec 2017



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY rozhovor

Divák platí, aby přijímal / Rozhovor s Bertrandem Bonellem

Morálka v rukou diváka / Rozhovor s Tomem Kalinem

Nechat postavy zmizet / Rozhovor s Alexem Rossem Perrym

Nádherné manipulace smyslů / Rozhovor s Toddem Haynesem

Rozhovor s dokumentaristou a filmovým kurátorem Ču Ž’-kchunem / Nechodit naráz dvěma cestami

Rozhovor o stavu režie na FAMU / Jako by nám ujel vlak

Sochání (v) Cannes / Rozhovor s koordinátorem Cannes Classics Geraldem Duchaussoyem

Joe D’Amato / Nikdy jsem nepochopil, jaký typ hard-core filmů publikum chce


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Až na severní pól / Animovaný sníh, na kterém se netančí

Až po uši v animaci / Anifilm ocenil Kaufmana i studenta FAMU

Hayao Miyazaki: Oči nezastíněné nenávistí

Píseň moře / Autorská animace pro všechny

Anifilm 06: sbližování komerční a autorské animace


RUBRIKY

anketa (22) / český film (71) / český talent (33) / blu-ray (12) / cinepur choice (34) / dvd (120) / editorial (88) / fenomén (67) / festival (56) / fragment (18) / glosa (209) / horizont (29) / hudba (24) / kauza (33) / kniha (110) / komiks (10) / kritika (713) / minikritika (112) / nekrolog (1) / novinka (613) / objev (3) / pojem (36) / portrét (5) / profil (96) / reflexe (24) / report (95) / rozhovor (151) / scénář (4) / soundtrack (35) / téma (836) / televize (85) / tisková zpráva (1) / událost týdne (193) / video (2) / videoart (16) / videohra (52) / web (40) / zoom (149)

Cinepur #86 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #86, březen 2013

Z obsahu tištěného čísla:

Internet Killed the Video Star / Low-budget YouTube video jako forma (Gábor Farkas, téma)

Rok 2012 v české filmové distribuci / Spolčení hlupců? (Přemysl Martinek, kauza)

Láska / Byt pocitů (Lucie Česálková, kritika)

Fit For A Stream / Haute-couture přehlídky na YouTube (Patrik Vacek, téma)

Lincoln / Zdrženlivá poéma o demokracii (Ondřej Pavlík, kritika)

63. Berlinale / Rozepjaté do ztracena (Ondřej Pavlík, report)

+ více...