30 minut po půlnoci / Nečekaně úspěšné pátrání
Točit film o stále neuzavřené kauze vždy přináší riziko, že se objeví nová skutečnost či zásadní průlom, který přivede autory na rozcestí, ba dokonce vrátí v úvahách zpět na začátek. 30 minut po půlnoci je takovým případem. Kathryn Bigelow se svým týmem připravovala špionážní drama o neúspěšném, již 10 let trvajícím honu na strůjce útoků z 11. září, Usámu bin Ládina. 2. května 2011 ale speciální jednotka amerického námořnictva DEVGRU bin Ládina v jeho úkrytu zabila a z neúspěšného pátrání se stalo úspěšné. Snímek, který měl původně směřovat k otevřenému a bezradnému konci, tak dostal jasné vyústění.
Pokud opomeneme úvodní dvojminutový blackscreen, kdy jsou slyšet pouze autentické rozhovory operátorů s oběťmi uvězněnými v budovách WTC, tak syžet sestává z tří chronologicky řazených částí. Liší se délkou zachyceného časového úseku, perspektivou, z které jsou vyprávěny, i úkoly, které postavy řeší. Největší plochu stále zabírá pátrání po informacích směřujících k odhalení úkrytu bin Ládina. Prostřední a nejkratší část je věnována přeměně informací v akci a samotná akce pak dominuje celému závěru. (Shodou okolností trvá prakticky stejnou dobu, jakou strávily skutečné jednotky v komplexu, tj. 40 minut). Procházíme tak sérií scén, které se postupně smrskávají z 9 let pátrání na 129 dní připravování, až do stavu, kdy syžet sleduje takřka v reálném čase, jak speciální jednotky během jednoho dne pronikají do objektu a zahajují stěžejní část operace Geronimo.
V centru děje přitom stojí agentka CIA Maya, z jejíž perspektivy je větší část vyprávění zprostředkována. Maya je klíčovou osobou v procesu vyhledání a zlikvidování nejhledanějšího teroristy světa. Jako jediná vytrvale pokračuje v sledování stopy, kterou již všichni zavrhli. A je to právě ona, která na konci potvrdí Pentagonu, že bin Ládin je skutečně mrtev. Paradoxem ale je, že jako hybatel dominuje pouze první části. A byť zlomové deadliny vyprávění (vypátrání, naplánování a realizování) přímo ovlivňuje a ustanovuje, její vliv se od hlavního vyšetřovatele postupně mění až na pouhého pozorovatele. Výslednou mozaiku totiž musí skrze politické špičky protlačit až její šéf, zatímco znechucená Maya jen počítá dny, které uplynuly od objevení úkrytu. Ve finále je jí pak přisouzena role pouhého vnějšího pozorovatele sledujícího z povzdálí, jak tým speciálů vykonává misi, které ona zasvětila život. V kontextu toho, jak se pro ni úkol stává více a více osobním, vytváří tato protichůdná tendence silný kontrast. Ten je zjevný i mezi jednotlivými etapami děje, které jsou žánrově a stylisticky odlišeny. Pátrání po bin Ládinovi podléhá jasnému dělení do kauzálně propojených kapitol a systematickému hledání vodítek a zpracovávání získaných informací. Prostřední část problematizuje vliv politiků, kdy se mění ohnisko zájmu z „kde“ na „jak“ a hrdinčiným protivníkem již není ani tak skrytý terorista, jako spíš politické kruhy, které musí vedení CIA přesvědčit o oprávněnosti zásahu.
Finálním zlomem je samotný zásah na bin Ládina, kdy zavedené postavy po zbytek filmu nahradí téměř anonymní, výstrojí obtěžkaní vojáci. Prostředí kanceláří a výslechových místností pak vojenská technika a opevněný dům teroristy. Veškeré dění se zintenzivní a zaostří na aktuální přítomnost. Mizanscéna je pohlcena do noční šedi a pouze laserové zaměřovače a POV pohledy skrze přístroje nočního vidění osvětlují prostor. Absence hudebního doprovodu a dojem přítomnosti kamery mezi vojáky navozuje dokumentární ráz záběrů. Nedochází zde ke glorifikaci speciálních sil, nýbrž k zobrazení vojáků jako nástrojů. Toto zprostředkované, dokumentární pojetí je příznačné pro celý film. Ač na určitých místech prosakují názory a morální stanoviska Bigelow, především co se týče výslechů a úplatků CIA, vesměs se jedná pouze o sled vyobrazených událostí, ze kterých si má sám divák vytvořit vlastní úsudek. Hon za fenoménem poslední dekády pak není ani tak cílem, jako spíše silným kontextem pro příběh o osobě, která zasvětila život své práci na úkor osobního života a pro kterou je nakonec dosažení cíle spíše deziluzí nežli vítězstvím.
Bigelow se tak dokázala odpoutat od mediální senzace a vytvořit nezávislý, silný a strukturně velmi pozoruhodný film, který funguje na více rovinách a využívá rozmanitých žánrových postupů, aniž by spadl na úroveň politické propagandy. Ač snímek 30 minut po půlnoci nakonec neobdržel tolik oscarových ocenění jako Smrt čeká všude, rozhodně jej nelze chápat jako méněcenného nástupce. Naopak, svou proměnlivostí, pojetím a strukturou svého předchůdce místy i překonává.