Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Filmová historie se ve své popularizované formě často spokojí s recyklací oblíbených ikonických okamžiků. Jak první filmoví diváci prchali před plátnem, na nějž se promítal Příjezd vlaku bratří Lumièrů. Jak se v roce 1975 zjevily Čelisti Stevena Spielberga, aby tímto odstartovaly éru blockbusterů. Mezi podobné s oblibou tradované příběhy patří i produkční historie Psycha – kterak se stárnoucí režisér vzmohl na ještě jednu radikální inovaci svého vytříbeného stylu, nakolik se z hororu napříště stal o něco respektovanější žánr a co s tím vším má společného zabití hlavní hrdinky už po třiceti minutách filmového času. Houževnaté mýty dovede z jejich výsadního postu sesadit až důkladná rekonstrukce dobových reálií, vlivů a okolností, protože přelomová díla málokdy bývají výsledkem náhlých vnuknutí, přihodivších se geniálním autorům.

Novinka scenáristy a režiséra Sachy Gervasiho s prostým názvem Hitchcock představuje esenci výše naznačeného problému. Nepřichází s žádnou novou verzí „jak se to tenkrát opravdu stalo“, ale nabízí spíš notoricky známá fakta, vyabstrahovaná z knihy Stephena Rebella Alfred Hitchcock and the Making of Psycho.

Alfred Hitchcock jako specifická hvězda-režisér se v uplynulém roce dočkal dokonce dvou filmových ztvárnění; dlužno dodat, že Gervasi si s poctou klasikovi poradil přece jen o dost lépe než The Girl v režii Juliana Jarrolda a v koprodukci HBO a BBC. Což je přinejmenším paradoxní, neboť Jarrold ovládá různorodé styly s překvapivou mírou invence (volná biografie Jane Austen Vášeň a cit obcházející některá pravidla heritage žánru nebo neo-noirově laděné Red Riding: In the year of our Lord 1974) a vzhledem k vysoké úrovni americké televizní tvorby by divák čekal něco víc než křečovitě vyšponovanou historku ze zákulisí natáčení Ptáků. To, co v Gervasiho novince slouží jako pouhý šum zpovzdálí (Hitchcock a jeho legendární slabost pro blondýny), tvoří v The Girl základ příběhu, zejména tedy patologický vztah Hitchcocka jako Pygmaliona tvořícího svou Galateiu z dosud neznámé Tippi Hedren.

Oproti tomu Hitchcock Sachi Gervasiho působí komplexnějším dojmem. Slavného autora zachycuje v bolestivém momentu hledání dalšího námětu a čelícího pochybovačným otázkám, zda ještě dokáže přijít s novou vizí. Kromě vyprávění o Psychu jako vyvzdorovaném projektu proti vůli producentů, tisku i studiového systému autocenzury film sleduje zejména manželství Hitchcockových, které na přelomu padesátých a šedesátých let neprocházelo zrovna ideálním obdobím. Hitchcockova manželka Alma Reville, skvělá dramaturgyně, castingová a pomocná režisérka, střihačka a také opora snášející velikánovy rozmary zatoužila po práci s někým jiným a, jak je decentně naznačeno, možná i po někom jiném. Helen Mirren však svou roli přerůstá o několik tříd. Dovedu si představit, že Alma byla oním pověstným krkem, který otáčel Hichcockovou hlavou, ale podle nejrůznějších svědectví se jednalo o nenápadnou, šedivou paní, poněkud splývající s pozadím. Takové představě se daleko víc blíží Imelda Staunton, která Almu ztvárnila pro The Girl. Oproti tomu Mirren hraje dámu velkého světa, která manžela několikrát nemilosrdně konfrontuje, až se i mistru napětí nedostává slov.

Pokud ale přihlédneme k faktu, že Gervasiho snímek se snaží poněkud nabořit režisérovu auru, poukázat na existencí tvůrčího tandemu Hitchcock-Reville a Almě dopřát momenty otevřené rezistence, pak se volba charismatické Mirren jeví jako o něco logičtější krok. Hopkins kreslí adekvátní obraz mistra hrůzy, jak ho známe a jak si jej pamatujeme; patřičně vypolstrovaný, s předsunutým spodním rtem a nezaměnitelnou dikcí. Snad jen ve chvíli, kdy udílí specifické režijní instrukce Scarlett Johansson coby Janet Leigh, v jeho hlase rezonuje spíš Hannibal Lecter než britská strojenost.

Větší komplikací ale budiž kolísavé tempo filmu, způsobené snahou o souhru příliš mnoha nekompatibilních motivů. Hitchcock toho chce na prostoru necelých sta minut říct až příliš. Přiblížit produkční historii Psycha a zároveň se věnovat manželské krizi. Přirozeným svorníkem by mělo být ono „zlaté tele“, tedy Psycho, avšak kvůli copyrightu nezahlédneme ani kousek z původního díla; i když jsme svědky natáčení některých ikonických scén (vražda ve sprše), pořád tyto sekvence smutně svědčí spíš o černobílém efektu Psycha. Z Gervasiho vize „jak to tedy bylo s Psychem doopravdy“ pak vyloženě trčí záběry, v nichž si Hitch představuje terapeutické rozhovory s Edem Geinem. Snad slouží k podepření Hitchcockova tvrzení, že z každého muže se za určitých okolností může stát vrah. Ale do tohoto prosluněného, barvami saturovaného snímku, jenž se na rozdíl od originálního Psycha bude jednou výborně vyjímat v odpoledním televizním programu, se zkrátka nehodí.

Snad nejlepším svědectvím o povaze Hitchcockova talentu je série scén, v nichž mistr podléhá svým vnitřním strachům a sublimuje tyto běsy v náhlých záchvatech fyzické aktivity. Po jedné z názorových výměn s Almou vyrazí Hitchcock k venkovnímu bazénu a prudkými, trhanými pohyby jej začne čistit od spadaného listí. Tato sekvence se významově prolne do natáčení ve sprše; Hitch, nespokojený s dosavadním průběhem, vezme do ruky nůž a s vidinou všeho a všech, které by rád „vyřešil“ pár dobře mířenými zářezy, vyděsí Janet Leigh k požadovanému efektu. Ve finále se tento danse macabre ve foyer premiérového kina promění v krotké pohyby, které spíš než frustraci prozrazují radost z reakcí diváků. Alfred Hitchcock – režisér, který uměl své démony zkrotit do neškodné a přesto účinné podoby.